Noc

Kdy slyšíš staré světce přimlouvat se za nás? Když se v noci probudíš a nespavost ti nedovoluje znovu usnout, díváš se na tiché hvězdy a hluk, který v bílém dni přehlušuje jejich šepot najednou je pryč? Nebo snad za zvonku ministranta vidíš jejich zástup za zády přisluhujících? Když v hlubokém lese stromy hovoří, je to tichý vánek?

Teprve samota nám odkrývá, jací skutečně jsme. Až když okusíme berlu svatého Prokopa.

Vidíš je stát mlčící a čekající na naše vlastní slova a myšlenky. Vidíš svatého Jiří, který prý nežil, v zářivé zbroji? S taseným mečem vyčkává na tvou prosbu, aby se znovu vydal do boje s drakem, který nikdy zcela neumírá. Jen jedno vítězství je konečné. Buď on, nebo ty v posledním zápase o duši na smrtelné posteli. Pokud jsi důvěřoval svému příteli z dob, kdy draci skrývali šupinatá těla v jeskyních a našel se odvážný rytíř, který jim sťal hlavu, jistě přispěchá i v tento tak dlouhý okamžik a spolu s knížetem nebes tě svými štíty ochrání. Quis ut Deus?

Chceš snad žádat o pomoc jiné, moderní „svaté“? Ty, kdo na krev mučedníků, Bernardových rytířů přidali plivanec v podobě polibku nečisté knihy? Nebo ty, kdo v temnotě kuli své pikle, aby skrze nikdy nepáchnoucí papírky získali důstojnost, za niž bylo třeba platit šrámy bitev? Jistě, můžeš. Po smrti s nimi vytvoříš jejich tolik milované společenství v ohni, který neuhasne, s červem, jenž hlodat nepřestane.

Poznal jsi osamělost duše před Panovníkem? Stále na tebe hledí. Na tebe, ne na jiné. Každý okamžik tvého nádechu sleduje činy, jimiž získáváš, nebo ztácíš.

Když pláčeš bezmocí, je to On, kdo stírá slzy a naslouchá. A poté skrze svou Pannu pošle anděla s útěchou, nebo ještě větší bolestí. Protože ty ji sneseš. Aniž bys pozoroval, stále víc se Mu přibližuješ.

Toužíš po boji. Chceš něco dělat, využít své hřivny, ale nevidíš, že by byl zájem. Sláva průměrnosti! Vyjímeční běžte se svým zatuchlým mentorováním do svých pousteven v lese co nejhlubším! A tak se staneš bojovníkem, který hledí zvedá jen zřídka. Svou slabost ukrývá do růženců. Kdo je přítel a kdo nepřítel? Nemůžeš věřit, než Panovníkovi a sobě, protože bratři ve zbrani zápasí se svými démony, kterých hojnost i tebe stále pronásleduje, občas padnou a už nevstanou. Chtěl bys křičet na zdánlivě chladná nebesa. Copak opravdu nebude víra mezi námi, až Panovník znovu přijde se svou slávou? Při Confiteor se znovu uklidníš a vzpomeneš na své pády, svá selhání. U mřížky dusíš vzlykot, protože nikdy si nepřipadáš dost dobrý přijmout Panovníka do svého srdce.

Poslední evangelium znáš zpaměti a recituješ s knězem. Když poklekáš, vidíš meč v Panovníkově ruce, kterým ti poklepe na ramena, abys znovu vyrazil do boje s hydrou, která nikdy neztratí hlavy.