Maminky

Maminky

Zažhnuté cigáro, propiska, papír a stůl.

Začínám zase psát. Dělám to rád, třeba cihlou po zdi ……………nebo i prstem po zádech. Ale to  už je dávno. Naposledy tak před 15 lety.  Ale vím, že to mám rád. Není to zase tak dávno, abych řekl:“ Měl jsem to rád“. To mohou ve svých písních zpívat Pavlové Bobkové nebo Petrové Spálení. Gott né, tomu nevěřím ani jeden jediný text. ………..maximálně „ Kdepak ty ptáčku hnízdo máš“, ale to jen díky Libušce, jelikož ona byla tehdy tak krásná, jelikož člověk (poprvé dítě) z ní byl takový nějaký omámený Jelikož.

Je to opravdu zajímavé, co muže, téměř čtyřicátníka, napadá, když je mu ohromné vedro, jako tady na verandě nejmenovaného hotelu ostrova Kos kousek od tureckých hranic.

Ucho!

Ucho, mé Janě bolí ucho.  Má v něm uhra a přitom žádný Maďar kolem, pane Svěráku, nebo ,pane Smoljaku, nebo prokristapána, kdo z vás na tu bžundu vlastně přišel ?

Ale já nechci psát o uchu, nýbrž o chrupu, holenkové!

Janina maminka říkala, již několikrát: „Jano, udělej si něco s těma zubama! Máš je tak ošklivý, nech si je potáhnout tou bílou „něčím“, aby si byla krásnější.“

„Řekni Péťo!“ Ona mi totiž říká : „ Péťo“ .  Ale jinak než moje maminka. Vlastní mamka je holt privilegovaná, to jí nikdo neodpáře.  Ale já mluvím o mé tchýni.

S těmi zuby má snad pravdu, ale Jana nechce na svém zevnějšku nic měnit. Né, že by se jí ten její chrup nějak extra zamlouval, prostě nechce. Má k tomu i své důvody, které mi již několikráte sdělila……Už si však nepamatuji.

Ale ona se tak ráda směje! Její smích mám pod kůží. Ubíhajícími léty je mi však tak nějak jedno, jaké při tom na mě cení tesáky.

Na druhou stranu by to byla zase změna. Změna, která by časem splynula s okolím, jako já s jejím životem.

Ještě jsme jedno tělo, nikdy ale jedna duše a to je dobře.