věšení ponožek

jsem básník, co jde vyhodit odpad
ženská věší ponožky na balkoně
jednu po druhý, mokrý, nikam nespěchá
má čas, možná jí to potichu naplňuje

jsem básník co jde pozpátku, ruce prázdné
a ženská váže si oprátku, hned vedle ponožek
stále nikam nespěchá, prádlo ještě neuschlo
jenom ticho občas prořízne její trpělivost

hej paní, hej paní, má to cenu, má to cenu!
viděl jsem dnes jelena u popelnic
potichu přebíral životy několika lidí
přec ponožky jednou uschnou a kdo je sklidí?

jsem básník co se zastavil, bez ponožek
čekám až vítr i žena konečně dílo dokoná
budu si moci na nohy její trpělivost obléci
v teple si dojdu pro další odpad doby