Věčný poutník - část 4.

Zůstal jsem stát s otevřenou pusou, na víc jsem se prostě nezmohl. Za dveřmi mého bytu stála ta dívka z autobusu. V chodbě ubytovny prostě vypadala nepatřičně. Pod kabátkem s vypelichaným límcem měla hnědé kožené kalhoty a těsnou bílou halenku, takovou tu, co se pod ní moc neschová. Přešlapovala a zřejmě byla stejně překvapená, jako já.

„Promiň, je tohle byt číslo 418?“ zeptala se. Podle tónu jejího hlasu byla pevně přesvědčená, že se musela splést. Nenechala se tím ani v nejmenším vyvést z míry.

„Jo, to je,“ vymáčkl jsem ze sebe stručnou odpověď, očima stále zabořen do halenky. Povzdychla si, přehodila si malou kabelku do druhé ruky a bez váhání se procpala mezi mnou a futry do mého doupěte. Ještě pár sekund jsem vydržel přemýšlet, co že se to, u všech čertů, děje. Nakonec jsem zhodnotil, že dneska přitahuji problémy, vzdychl jsem také, zabouchl dveře a následoval ji.

Už seděla, když jsem dorazil do kuchyně, nohu přes nohu. Rozhlížela se kolem. Možná hledala alespoň něco, co by se dalo pochválit, ale to by hledala dlouho a marně. Beze slova jsem si k ní přisedl a vyštrachal jsem další cigaretu. Daveova krabička se pomalu vyprazdňovala.

„Ehm,“ začal jsem neohrabaně, „jak vám mohu pomoci.“ Vytrhl jsem ji ze zamyšlení.

„To vážně nemám ponětí,“ odtušila prostě. Začínal jsem být čím dál tím víc zmatený.  Nejdřív se ke mně takhle vnutí, a pak neví, co po mně chce v tuhle hodinu? Sice bylo už skoro jedenáct, ale to není podstatné.

„Snad jste ke mně nezabloudila naprosto neúmyslně? To mi na vás nesedí, slečno…“

„Nina.“

„Dobře, Nino. Dnešní den je sice dost zvláštní, ale to neznamená, že si ho potřebuju zamotat ještě víc. Buďto mi laskavě řekněte, proč jste ze všech lidí v tomhle městě hledala zrovna mě, nebo laskavě odejděte.“  Toho nebo jsem vzápětí začal litovat. Nejenže jsem nechtěl, aby něco tak krásného napohled zase zmizelo, ale navíc jsem byl probodnut tak chladným pohledem, že jsem málem zajel pod stůl.

„ Nemysli si o sobě, že bys byl natolik důležitý, abys stál mně za námahu tě hledat. Ve skutečnosti jsem nehledala ani tebe, ani nikoho jiného. Alespoň ne konkrétního. Prostě jsem měla najít člověka, co bydlí v tomhle bytě.“

Z toho, jakým způsobem to podala, mi přejela po páteři další vlna mrazu. To poslední, co bych potřeboval, by bylo, aby na mě někdo poslal zabijáka. To už bych si to vážně šel hodit. I když to by nemělo valného významu. Nina ale na zabijáka nevypadala. Ačkoli ta pichlavá očka mi na klidu nepřidala. Co já vím, do té kabelčičky by se pistole vešla bez problému. Zavládlo ticho, které jsem občas narušil vyfouknutím chomáče kouře.

„Jak už jsem řekla, nepřišla jsem ani za tebou, ani z vlastní vůle. Posílá mě jeden známý. Doslova mi řekl: Jdi do té nejodpornější čtvrti, najdi tam starou ubytovnu a v místnosti 418 někoho najdeš. Toho člověka přiveď.“ Nina se uklidnila natolik, že byla schopná mluvit naprosto neutrálně, skoro až lhostejně. Znovu jsem zavzpomínal, kdo všechno by na mě mohl poslat zabijáka. Kdekdo věděl, kde bydlím, pár lidem už jsem na nervy zabrnkal. Teď bych vážně ocenil Daveovu přítomnost, i když to není žádný rváč. Můj toužebný pohled na vchodové dveře upoutal nechtěnou pozornost.

„Ty někoho čekáš?“ vyhrkla nejistě moje společnice. Teď bych se mohl chopit příležitosti, napovídat jí, že tu se mnou bydlí můj osobní strážce, třeba bych si tím zachránil krk. Musím to ale zahrát dobře. Opřel jsem se co nejpohodlněji, abych si dodal potřebnou stabilitu, a co možná nejledabyleji jsem odpověděl:

„ Jasně, kamarád si jenom odběhl něco zařídit, někdo mu dluží prachy. Každou chvíli by měl být zpátky.“ Nina vstala a kvapně přešla k oknu. Lehce odhrnula závěs a starostlivě koukala dolů na chodník. Vyšlo to! Má nahnáno, teď už nic nezkusí.

„Tvůj kamarád je teď už nejspíš po smrti,“ shrnula stručně tok svých myšlenek. Leknutím jsem sletěl pozadu ze židle a praštil se o podlahu do týla. Co to je proboha za ženskou? Copak cestou sem už zabila Davea? A co jí teď brání v tom udělat, to samé se mnou?

„ Obleč se, musíme zmizet,“ poručila mi. Chtěl jsem se naposledy ve svém mizerném životě ohradit, že mi ještě žádná neřekla, ať se obléknu, právě naopak, ale Nina byla vážná a i pohledem na mě tlačila. Bez řečí jsem si po čtyřech posbíral pohozené oblečení a v rekordním čase se do něj nasoukal. Když jsem ale zvedl hlavu od souboje s ponožkou, Nina byla fuč. Otevřené dveře do chodby byly jedinou stopou, kam asi šla.

Nechtělo se mi opouštět relativní bezpečí bytu, ale zvědavost byla silnější. Pomalu jsem se připlížil až k vchodu a jedním očkem jsem se snažil získat škvírou mezi panty přehled o dění na schodišti. K mému překvapení mě někdo chytil zezadu za límec. Téměř hystericky jsem vykřikl, ale byl jsem v mžiku umlčen dlaní na ústa. Otočil jsem se a vytřeštěnýma očima civěl na Ninu, které mi syčením dávala najevo, že teď není ta pravá chvíle na to být hlučný. I ona přitom sledovala schody, jako kdyby snad čekala, že odtamtud každou chvíli vystartuje komando mužů v černých oblecích a oba nás nechají zmizet.

V podřepu jsme se plížili blíž a blíž k průzoru mezi zábradlími, Nina vpředu, já pár stop za ní. Nemohl jsem si pomoci a musel jsem obdivovat, jak se jí krásně v těsných kalhotách rýsuje zadek. Byl jsem tak zaujat, že jsem nestihl zaregistrovat, že zastavila a narazil jsem do ní. Obrátila oči v sloup, a pak mi posunkem naznačila, že se mám podívat dolů. Poslechl jsem.