Cesta

Cesta

Mladý Otradovec se zvedl a pokračoval ve své pouti. Obličej a ruce měl rozedřené do krve od suchých větví ne příliš vzrostlých smrků, které lemovaly jeho dnešní cestu. Tou zarostlou pěšinou šel již mnohokrát, dnes, nebo spíše právě teď,  si nebyl příliš jistý důvodem, pro který se i tentokrát vydal právě tudy.

Něco jej pohánělo stále vpřed ani si neuvědomoval, že les se počal temnit a halit do svého tajemství. Slunce, které dnes příliš nehřálo, začalo zacházet za obzor. Jeho poslední paprsky se draly křovinami lesa do nitra porostu již jen na obzoru.

Než vystoupal ke skále na horizontu byla tma. Zastavil se a otočil. Něco jej vyrušilo. Posadil se na obrovský balvan porostlý mechem a po chvíli soustředění zaregistroval neidentifikovatelný nepříjemný zvuk, který přicházel v nepravidelných intervalech z pastvin za potokem.

Zvedl se a pokračoval krátkými kroky po hřebeni skály. Zvuky přicházející z dálky ho podvědomě začaly zneklidňovat a přestože urazil po obrovských kamenech pěkný kus cesty od místa, kde tyto disharmonické hluky v ozvěně znějící jako ďábelská kakofonie zaregistroval poprvé, jejich intenzita se nezměnila.

Tato hudba nahánějící hrůzu, které zprvu nevěnoval valnou pozornost, začala u něho znenadání vyvolávat určité napětí a měla za následek jeho  nesoustředěnost.

Opět se zastavil. Rozpačitě se díval okolo sebe. Jeho duševní svěžest byla pohlcena, ale ne natolik, aby si neuvědomil, že sešel z cesty. Byl si tím stoprocentně jistý. Les sice pohltila tma a nebylo již moc dobře možné vizuálně  zjistit , kde se právě nachází, ale jakýsi hlas, snad šestý smysl, mu napovídal, aby se zastavil a obezřetně zvážil kudy se má dále vydat.

Že zabloudil bylo jisté, jelikož stezka vyšlapaná lesní zvěří, po které se původně chtěl ubírat, měla již dávno opustit skálu, na které se stále nalézal. Rychle sáhl do kapsy. Chvilku v ní šátral, ale hledané v šosu své sportovní bundy nenašel. Rychlými pohyby začal prohledávat ostatní kapsy. Sundal batoh ze zad a prozkoumal jeho nitro. Bezúspěšně. Svraštil čelo, pohlédl za sebe na zem, pak k nebi a hlasem raněného zvířete vykřikl zděšením.  Svítilna v šosu větrovky nebyla.

Zvuk stále sílil.

Bez rozmyslu se rozhodl, že se vrátí. Rozběhl se.  Tato zbrklá reakce měla však rychlou a neblahou odezvu.

Po několika skocích z kamene na kámen se mu smekla noha a volným pádem se zřítil do temné propasti, jejíž dno bylo porostlé vysokým smutným kapradím. Jeho nehybné tělo se ocitlo v moci noci.                                  

Probudil se. Nacházel se pod skálou v porostu vlhkém od ranní rosy. Musel tu ležet dlouho, slunce stálo vysoko na modré obloze a les byl dávno probuzený do dalšího dne. Měl štěstí, že jej v noci, jako snadnou kořist, nerozsápala dravá zvěř. Věděl, že musí co nejdříve zjistit, zda se postaví na nohy. Celé tělo měl v jednom ohni.

Další jeho myšlenka směřovala k ní. Co si asi pomyslela , když k ní včera nedorazil. Určitě se zlobí. Možná se o něho bojí, ale ona nevěděla, že půjde přes les. Ne, ne je na něj určitě nazlobená. V duchu se začal proklínat. Chvíli se takto osočoval, pak mu ale došlo, že jediné na co má v dané chvíli cenu myslet, je to, jak se odsud rychle dostat.

„Ty vole, tak hezky jsi začal a teď ty krůpěje potu. To je, jak z nějaký nepovedený detektivky. Já vím, že to nebudeš předělávat, ale přiznej si, že si to těma krůpějkama pěkně podělal.

Hele, a ten Otradovec, co je to za týpka ? Ale to mi ještě asi neřekneš, viď ? Hm, ale to tajemno na začátku je fakt dobrý, to – les se začal temnit a halit do svého tajemství, he, he.

Za vynaložení obrovského úsilí se mu podařilo poměrně v krátké době rozhýbat všechny své poraněné údy a jeho duševní rozpoložení se o poznání zlepšilo. Dokonce si začal uvědomovat, že má hlad. 

Těžce se zvedl a rychle se chytil větve, kterou mu nabízel vedle majestátně stojící obrovský strom. Opřel se o kůru kmene toho kolosu, který tu musel stát dozajista sto let a pozoroval své chvějící se nohy.

Soustředil se a začal se rozpomínat na včerejší události.  Snažil se je chronologicky řadit ve své mysli a postupem času se více či méně upoměl, jak se včera vše seběhlo.

                                                ;;;

Ten strom mu zřejmě zachránil život. Větve zbrzdily pád, který se mu mohl stát osudným.  Ale co tomu všemu předcházelo?

Vzpomněl si, jak včera ráno vstal a spokojeně odběhl do zaměstnání. Pak mu, ale zazvonil v bundě mobilní telefón a podle melodie vyzvánění poznal, že je to ona.

Tak se jeho poklidný den změnil v šílený úprk.

Jako smyslu zbavený odhodil nářadí a hnal se přes celou dílnu ke své plechové skříňce. Otevřel ji a v tom momentě vyzvánění utichlo. Zdrceně usednul na zašlou mastnou podlahu a několikrát praštil hlavou o zeď. Už mnohokrát jí žádal, aby prozradila své skryté číslo, ona mu však doposud nevyhověla. Zřejmě jí to dělalo dobře být takto utajená. Vzápětí mu  přišla SMS zpráva :

Na nic nečekal a vydal se na cestu. Jelikož je zapřísáhlý sportovec-nekuřák a alkoholu se nikdy ani nedotkl, byla jeho fyzička ve skvělém stavu. Denně naběhal  přes deset kilometrů, zimní období nevyjímaje. Znal snad všechny zkratky v okolí i přímo ve městě.

Domluvil se se svým chlebodárcem, že si vezme půl dne dovolené a rozběhl se za svým cílem. Rychle se převlékl do sportovního úboru, ve kterém ostatně běhal každý den do práce a rychlou chůzí odešel do kuchyně, jež jim zaměstnavatel nedávno vkusně a moderně zařídil.  Napil se čiré kojenecké vody,  kterou si čepuje každý den ze studny na zahradě a o které říká, že je kvalitnější než voda z ledovců. Bez dalšího zdržování vyklopil obsah obědníku do připraveného talíře a jídlo vložil do mikrovlnky.  Nervózně si podupával jakousi odrhovačku v rytmu boogie a když mikrovlnka cinkla byl konečně spokojený.

Obyčejně si jídlo ohříval na vařiči nebo v elektrické troubě, poněvadž byl zastáncem názoru, že ohřívání v mikrovlnce je nezdravé. Tentokrát se však rozhodl použít k ohřátí oběda mikrovln, jelikož příliš spěchal.

Dnes měl kedlubnový guláš. Tato pochutina byla jeho pýchou, jelikož recept osobně obdržel od známého vegetariána Vachlera. Po  skromném obědě si odlil do půllitrové pet lahve svou kojeneckou vodu, vložil ji do batohu a rozběhl se.

Mezi lidmi se mu moc dobře neběželo, každou chvíli musel zpomalovat, někdy i zrychlovat. Nepřipadal si svobodně, necítil se být správným runnerem, který nasadí své tempo a po chvíli běhu se dostává do jakéhosi blaženého stavu. Do stavu, při kterém pomalu přestává vnímat své okolí, vnitřně kontroluje jen pravidelný chod těla, od kterého se jakoby odprostí a myšlenkami se dostává kamsi do svého podvědomí. V mysli mu obyčejně vytanou myšlenky a vzpomínky, které ho kdysi opustily.

Zastavil se na rohu ulice u vyhlášeného stánku s rychlým občerstvením, zazubil se na obsluhu a podávacím okýnkem vhodil dovnitř několik podomácku dělaných letáků podporujících kampaň proti požírání zvířat, vivisekci , cirkusům a speed foodům. Na druhé straně plakátku naopak propagoval vegetariánskou restauraci své sestry a organizaci greenpeace, od které před týdnem obdržel zcela zdarma pozvánku na kongres a tričko s potiskem představujícím přeškrtnuté japonské velrybářské lodě. Jako bonus dostal mikinu s fotografií kanadského lovce ubíjejícího dřevěnou tyčí bezbranného tuleně.

Po tomto demonstrativním činu mu již nic nebránilo v tom, aby nasadil své tradiční běžecké tempo. Zanedlouho minul značku města, ze silnice odbočil na polní pěšinu ke křížku a pokračoval podél elektrického ohradníku směrem na sever. Jeho duše se pomalu dostávala do požadovaného rozpoložení a  muskulatura spolehlivě pracovala tak jako vždycky. Odprostil se od svého běhu a začal přemýšlet nad tím, proč ho tak naléhavě k sobě volá. Stalo se jí snad něco a proč psala, čekáme tu na tebe, vždyť bydlí přece  sama……….

Uběhl prvních pět kilometrů a zastavil se na malou přestávku. Sundal batoh ze zad a občerstvil se kojeneckou vodou. Pohlédl na projíždějící traktor, ale nezdvihl ruku na pozdrav, jen lehce pokynul řidiči, Václavu Lososovi, kterého moc dobře znal. Nehodilo se, aby ho pozdravil, tak jak se obyčejně zdraví řidiči projíždějících automobilů. Ještě není zahojená rána, kterou mu Václav uštědřil  svým skutkem.

Stalo se to loni na dožínkovém  bále. Restaurace i parket byly nacpané k prasknutí. Pro Otradovce to byl ples, jako každý jiný. Vše se změnilo ve chvíli, kdy načapal zmíněného Lososa se svou matkou v kumbále úplně nahé. Byl to pro něho šok. Zem na hřbitově ještě po otcově smrti neslehla a matka vyváděla takovéto skopičiny. Nejvíce ho však odpuzovala maminčina nahota, povislá svraštělá ňadra a celulitidou napadená pokožka. Více nestačil, přes bílé vibrující Václavovo pozadí zaregistrovat. Maminčiny ještě na chvíli v rozkoši se koupající oči se v ten moment, kdy zřely svého syna změnily a volaly překvapením o pomoc.

Opět se rozběhl a v duchu proklínal skutečnost, že se musel nachomýtnout právě tam, kde jeho matka prováděla ty hnusné věci. Vzpomínka na Lososa mu neudělala dobře. Zastavil se, předklonil  a vyzvracel.

Začal se cítit poněkud jinak, jeho sexuální touha ho začala opouštět. Sáhl si do slipů. Opravdu ! Od přečtení esemesky mu jeho pohlavní úd stál jako voják na stráži, teď se však jako zemdlelý kyrysník odporoučel ke spánku.  

Podobné věci se mu stávali často.

To, že je muž, jak se patří se vším všudy, věděl již od základní školy, kdy poprvé postřehl v kalhotech neznámý nekontrolovatelný pohyb. Nově objevená funkce těla ho však přiváděla do rozpaků a měla za příčinu, že vždy zčervenal. Proto také začal běhat. Zjistil, že po určité námaze má svatý klid a nemusí se bát vysvléct do spodního prádla i před cizími osobami. Jednou se mu to stalo i před paní doktorkou. Tenkrát za to dostal od maminky pár facek, od té matky, která na stará kolena prováděla věci, ze kterých se dnes  pozvracel.

Vydal se opět na cestu a zanedlouho dorazil k lesu. Věděl, že má dvě možnosti, buď se vydá cestou okolo lesa nebo zvolí cestu přes les, která je neudržovaná a místy až zdraví nebezpečná. Byla ale, přesto že se po ní nedalo běhat,  rychlejší a to rozhodlo. Vydal se tedy lesem.    

No, člověče to jsem z toho blázen. Je asi nějakej máklej, ne. A pěkná kurva vychcaná. Zrovna jsem taky někde četla, že ty greenpeaceáci jsou pěkný hajzlové, hrabou všichni jen pro sebe a na matičku Zem pěkně serou. Dokonce jsem někde zaslechla, ale to je zase z trochu jinýho ranku, že jak byl v roce 1985 charitativní koncert pro Afriku Live Aid, myslím , že to organizoval Bob Geldof, tak většina peněz nešla na jídlo pro postižené, nýbrž na zbraně pro povstalce. To je fakt síla. No, a u těch Greenpeace je to určitě stejný.

Jinak mě ten příběh teda moc neuchvacuje, pořád jen běží a běží, jak idiot. Jak daleko vlastně bydlí ta jeho baba? Jo, a jak přistih tu svou mámu, tak to je fakt kameňák, nevím jak bych reagovala já, ale myslím , že ten traktorista za to ani nemůže, ne ? Ale je pravda, že kdybych ho potkávala, tak bych si asi taky vždycky vzpomněla na tu jeho bílou prdel. Chápu, že i u Otradovce, jako mužskýho, to muselo vyvolat určitý trauma. Tak teda pokračuj, zatím neodcházím, jsem zvědavá jak to dopadne.

Nyní cesta vedla jen do kopce, proto mu ani moc nevadilo, že terén neumožňoval rychlejší pohyb.

Ubíral se dál svižným krokem, zraky upíral před sebe a čekal, kdy se konečně objeví skála. Věděl, že až ji uvidí, bude na konci své cesty, jelikož skála se nachází téměř na konci lesa.

Při této úvaze mu zadrnčel v kapce mobil. Opět dostal SMS zprávu :

„ Tak už odešli a udělali vše za tebe, tak dělej jak myslíš “.

Jakmile si na displeji přečetl, že SMS je od ní, jeho voják-kyrysník se opatrně zdvihl a oprášil si kalhoty. Po přečtení zprávy se však tomu udatovi chtělo zase spát.

No hele s tím mobilem, na tom něco je. Připomnělo mi to bývalýho přítele. Ten měl problémy  s erekcí a proto si nechal od kamaráda  doktora napsat viagru nebo něco podobnýho a říkal, že když šel ke mně, tak celou cestu nic, ale jakmile uviděl můj zvonek a zazvonil, tak se mu prej hnedka postavil a jak stoupal po schodech k mejm dveřím tak prej myslel, že vybouchne, he. 

Byl unavený a vůbec si nebyl jistý svým konáním. Celé to snažení je přece pro ní a ona teď už ani neví jestli za ní má jít. Proč se tedy plahočí tím nehostinným lesem.

Jeho krok se zpomalil a nakonec se zastavil a posadil. Dlouze oddychoval a přemýšlel nad tím, zda má zavolat. Zjistil však , že mobil nemá signál. A s kým to tam vlastně byla a co za něj kdo udělal? Zvedl se a pokračoval ve své pouti. Ruce měl rozedřené do krve od suchých větví smrků, které lemovaly pěšinu, kterou se ubíral.

Vzpomněl si i na ty tajemné zvuky a pak následoval pád do hlubiny, kterou jak se zdá s menšími pohmožděninami přežil.

Pustil se stromu a pokusil se popojít. Byl příjemně překvapen a opíraje se o starou, kůry zbavenou, větev rozhodl, že se v tomto stavu nemůže vracet domů, leč bude pokračoval k ní.

Napil se posledního zbytku kojenecké vody a zjistil, že  telefon při pádu došel k úhoně. Ale teď, když ví, že je mobilní, mu to ani nevadilo, alespoň ji překvapí. Ta bude koukat, kde se tam bere a bude ho litovat, starat se o něj a chlácholit jej a on se nechá a bude říkat, že je to pouze škrábnutí. Třeba mu dá i sáhnout. Ještě si nikdy nesáhl, ale teď cítil, že ten okamžik se konečně blíží a v kalhotách se mu to zase začalo hýbat.  Věděl , že za chvíli bude na konci lesa a pak už to bude, co by kamenem dohodil.  

Byl šťastný, že jej již nedoprovází ten nepříjemný tajemný zvuk, který u něho včera vyvolal pocit bezmoci a zoufalství.

„Co to vlastně mohlo být ?“ přemýšlel a holí se zapichoval do jehličí. Teď , ale myslel už zase jen na ni.

Šels snad hodinu, když se les otevřel a on zřel remízek, pod kterým byl vidět hřeben její střechy. Jak se blížil k samotě, na které žila, začaly se ho zmocňovat pocity vášně a o to rychleji se snažil dobelhat k jejím dveřím. Najednou však , kde se vzali tu se vzali, zpoza křoví vyšli dva hoši, zřejmě ještě školáci. Nejdříve se neznámého trochu lekli, ale když viděli, že jim nemůže ublížit, vyndali své praky a začali po něm bez jakékoliv výstrahy střílet kameny, kterých tu bylo na cestě víc než dost. Otradovec se nezmohl na sebemenší odpor. Dřív než stačil zmizet  v domě, měl zakrvácené líce. Z tváře mu prýštily potůčky  krve, které se spojovaly s krůpějemi potu.

Jeden z mnoha kamenů, které mu zasáhly obličej, jej trefil do spánkové kosti, což  zapříčinilo ztrátu stability a následný pád. Jeden z chlapců k němu ihned přiskočil a vykopl mu z ruky hůl. Druhý když to viděl, vyndal svou podomácku vyrobenou „devítiocasou kočku“ a počastoval mu záda a hlavu, posléze mlátil padni kam padni.  Otradovec cítil, že zřejmě omdlí. Z posledních sil se podíval do okna a tam ji uviděl, stála před zrcadlem a upravovala si vlasy. Byla zcela nahá. Pokusil se o výkřik , ale z úst se neozvalo zhola nic. Otočil se na útočníky, ale nikde je neviděl, zato ucítil pach benzínu. Nevěnoval tomu pozornost a po malých kouscích se plazil ke dveřím chalupy, které před týdnem nově natřel. Ještě jednou se pokusil zakřičet. Opět bez úspěchu. Z jeho úst vycházelo jen chrčení, směs bolesti a krve. Už mu zbývalo posledních pár metrů a v tom okamžiku uviděl ve vzduchu jakýsi blyštivý předmět. Byl to hořící šíp , který se mu zabodl do nohy. Vykřikl ani ne proto, že utrpěl další bolestivé zranění, ale proto, že v tom okamžiku došlo ke vznícení jeho těla. Řval bolestí, ale nikdo ho neslyšel, nevyloudil ze sebe ani hles, měl ústa zalitá krví a celý obličej napuchlý od biče a dobře mířených střel.          

Ona nic nevědouce rozpustila si vlasy, vypnula gramofon a lehla si do odestlané postele. Chlapci zašroubovali víčko nádrže automobilu zaparkovaného na  cestě, která vedla kolem lesa a otevřeli dveře od domu. V předsíni se odsvlékli, na věšák pověsili luk s toulcem a zakřičeli :

Vešli do místnosti, lehli si k ní do postele a začali ji naučeným grifem hladit po těle na místech, kde to měla nejraději. Ona byla ráda a velmi spokojená s tím, že i dnes přišli na čas, sáhla pro svůj mobilní telefon a poslala zprávu :

„Už nikdy nechoď“.

Na obzoru se objevily první červánky a právě v tu chvíli se začal lesem ozývat opět ten disharmonický zvuk, který byl nepříjemný i lesní zvěři.    

Slunce se připravovalo ke spánku a oheň pomalu dohasínal.

Cesta

Mladý Otradovec se zvedl a pokračoval ve své pouti. Obličej a ruce měl rozedřené do krve od suchých větví ne příliš vzrostlých smrků, které lemovaly jeho dnešní cestu. Tou zarostlou pěšinou šel již mnohokrát, dnes, nebo spíše právě teď,  si nebyl příliš jistý důvodem, pro který se i tentokrát vydal právě tudy.

Něco jej pohánělo stále vpřed ani si neuvědomoval, že les se počal temnit a halit do svého tajemství. Slunce, které dnes příliš nehřálo, začalo zacházet za obzor. Jeho poslední paprsky se draly křovinami lesa do nitra porostu již jen na obzoru.

Než vystoupal ke skále na horizontu byla tma. Zastavil se a otočil. Něco jej vyrušilo. Posadil se na obrovský balvan porostlý mechem a po chvíli soustředění zaregistroval neidentifikovatelný nepříjemný zvuk, který přicházel v nepravidelných intervalech z pastvin za potokem.

Zvedl se a pokračoval krátkými kroky po hřebeni skály. Zvuky přicházející z dálky ho podvědomě začaly zneklidňovat a přestože urazil po obrovských kamenech pěkný kus cesty od místa, kde tyto disharmonické hluky v ozvěně znějící jako ďábelská kakofonie zaregistroval poprvé, jejich intenzita se nezměnila.

Tato hudba nahánějící hrůzu, které zprvu nevěnoval valnou pozornost, začala u něho znenadání vyvolávat určité napětí a měla za následek jeho  nesoustředěnost.

Opět se zastavil. Rozpačitě se díval okolo sebe. Jeho duševní svěžest byla pohlcena, ale ne natolik, aby si neuvědomil, že sešel z cesty. Byl si tím stoprocentně jistý. Les sice pohltila tma a nebylo již moc dobře možné vizuálně  zjistit , kde se právě nachází, ale jakýsi hlas, snad šestý smysl, mu napovídal, aby se zastavil a obezřetně zvážil kudy se má dále vydat.

Že zabloudil bylo jisté, jelikož stezka vyšlapaná lesní zvěří, po které se původně chtěl ubírat, měla již dávno opustit skálu, na které se stále nalézal. Rychle sáhl do kapsy. Chvilku v ní šátral, ale hledané v šosu své sportovní bundy nenašel. Rychlými pohyby začal prohledávat ostatní kapsy. Sundal batoh ze zad a prozkoumal jeho nitro. Bezúspěšně. Svraštil čelo, pohlédl za sebe na zem, pak k nebi a hlasem raněného zvířete vykřikl zděšením.  Svítilna v šosu větrovky nebyla.

Zvuk stále sílil.

Bez rozmyslu se rozhodl, že se vrátí. Rozběhl se.  Tato zbrklá reakce měla však rychlou a neblahou odezvu.

Po několika skocích z kamene na kámen se mu smekla noha a volným pádem se zřítil do temné propasti, jejíž dno bylo porostlé vysokým smutným kapradím. Jeho nehybné tělo se ocitlo v moci noci.                                  

Probudil se. Nacházel se pod skálou v porostu vlhkém od ranní rosy. Musel tu ležet dlouho, slunce stálo vysoko na modré obloze a les byl dávno probuzený do dalšího dne. Měl štěstí, že jej v noci, jako snadnou kořist, nerozsápala dravá zvěř. Věděl, že musí co nejdříve zjistit, zda se postaví na nohy. Celé tělo měl v jednom ohni.

Další jeho myšlenka směřovala k ní. Co si asi pomyslela , když k ní včera nedorazil. Určitě se zlobí. Možná se o něho bojí, ale ona nevěděla, že půjde přes les. Ne, ne je na něj určitě nazlobená. V duchu se začal proklínat. Chvíli se takto osočoval, pak mu ale došlo, že jediné na co má v dané chvíli cenu myslet, je to, jak se odsud rychle dostat.

„Ty vole, tak hezky jsi začal a teď ty krůpěje potu. To je, jak z nějaký nepovedený detektivky. Já vím, že to nebudeš předělávat, ale přiznej si, že si to těma krůpějkama pěkně podělal.

Hele, a ten Otradovec, co je to za týpka ? Ale to mi ještě asi neřekneš, viď ? Hm, ale to tajemno na začátku je fakt dobrý, to – les se začal temnit a halit do svého tajemství, he, he.

Za vynaložení obrovského úsilí se mu podařilo poměrně v krátké době rozhýbat všechny své poraněné údy a jeho duševní rozpoložení se o poznání zlepšilo. Dokonce si začal uvědomovat, že má hlad. 

Těžce se zvedl a rychle se chytil větve, kterou mu nabízel vedle majestátně stojící obrovský strom. Opřel se o kůru kmene toho kolosu, který tu musel stát dozajista sto let a pozoroval své chvějící se nohy.

Soustředil se a začal se rozpomínat na včerejší události.  Snažil se je chronologicky řadit ve své mysli a postupem času se více či méně upoměl, jak se včera vše seběhlo.

                                                ;;;

Ten strom mu zřejmě zachránil život. Větve zbrzdily pád, který se mu mohl stát osudným.  Ale co tomu všemu předcházelo?

Vzpomněl si, jak včera ráno vstal a spokojeně odběhl do zaměstnání. Pak mu, ale zazvonil v bundě mobilní telefón a podle melodie vyzvánění poznal, že je to ona.

Tak se jeho poklidný den změnil v šílený úprk.

Jako smyslu zbavený odhodil nářadí a hnal se přes celou dílnu ke své plechové skříňce. Otevřel ji a v tom momentě vyzvánění utichlo. Zdrceně usednul na zašlou mastnou podlahu a několikrát praštil hlavou o zeď. Už mnohokrát jí žádal, aby prozradila své skryté číslo, ona mu však doposud nevyhověla. Zřejmě jí to dělalo dobře být takto utajená. Vzápětí mu  přišla SMS zpráva :

Na nic nečekal a vydal se na cestu. Jelikož je zapřísáhlý sportovec-nekuřák a alkoholu se nikdy ani nedotkl, byla jeho fyzička ve skvělém stavu. Denně naběhal  přes deset kilometrů, zimní období nevyjímaje. Znal snad všechny zkratky v okolí i přímo ve městě.

Domluvil se se svým chlebodárcem, že si vezme půl dne dovolené a rozběhl se za svým cílem. Rychle se převlékl do sportovního úboru, ve kterém ostatně běhal každý den do práce a rychlou chůzí odešel do kuchyně, jež jim zaměstnavatel nedávno vkusně a moderně zařídil.  Napil se čiré kojenecké vody,  kterou si čepuje každý den ze studny na zahradě a o které říká, že je kvalitnější než voda z ledovců. Bez dalšího zdržování vyklopil obsah obědníku do připraveného talíře a jídlo vložil do mikrovlnky.  Nervózně si podupával jakousi odrhovačku v rytmu boogie a když mikrovlnka cinkla byl konečně spokojený.

Obyčejně si jídlo ohříval na vařiči nebo v elektrické troubě, poněvadž byl zastáncem názoru, že ohřívání v mikrovlnce je nezdravé. Tentokrát se však rozhodl použít k ohřátí oběda mikrovln, jelikož příliš spěchal.

Dnes měl kedlubnový guláš. Tato pochutina byla jeho pýchou, jelikož recept osobně obdržel od známého vegetariána Vachlera. Po  skromném obědě si odlil do půllitrové pet lahve svou kojeneckou vodu, vložil ji do batohu a rozběhl se.

Mezi lidmi se mu moc dobře neběželo, každou chvíli musel zpomalovat, někdy i zrychlovat. Nepřipadal si svobodně, necítil se být správným runnerem, který nasadí své tempo a po chvíli běhu se dostává do jakéhosi blaženého stavu. Do stavu, při kterém pomalu přestává vnímat své okolí, vnitřně kontroluje jen pravidelný chod těla, od kterého se jakoby odprostí a myšlenkami se dostává kamsi do svého podvědomí. V mysli mu obyčejně vytanou myšlenky a vzpomínky, které ho kdysi opustily.

Zastavil se na rohu ulice u vyhlášeného stánku s rychlým občerstvením, zazubil se na obsluhu a podávacím okýnkem vhodil dovnitř několik podomácku dělaných letáků podporujících kampaň proti požírání zvířat, vivisekci , cirkusům a speed foodům. Na druhé straně plakátku naopak propagoval vegetariánskou restauraci své sestry a organizaci greenpeace, od které před týdnem obdržel zcela zdarma pozvánku na kongres a tričko s potiskem představujícím přeškrtnuté japonské velrybářské lodě. Jako bonus dostal mikinu s fotografií kanadského lovce ubíjejícího dřevěnou tyčí bezbranného tuleně.

Po tomto demonstrativním činu mu již nic nebránilo v tom, aby nasadil své tradiční běžecké tempo. Zanedlouho minul značku města, ze silnice odbočil na polní pěšinu ke křížku a pokračoval podél elektrického ohradníku směrem na sever. Jeho duše se pomalu dostávala do požadovaného rozpoložení a  muskulatura spolehlivě pracovala tak jako vždycky. Odprostil se od svého běhu a začal přemýšlet nad tím, proč ho tak naléhavě k sobě volá. Stalo se jí snad něco a proč psala, čekáme tu na tebe, vždyť bydlí přece  sama……….

Uběhl prvních pět kilometrů a zastavil se na malou přestávku. Sundal batoh ze zad a občerstvil se kojeneckou vodou. Pohlédl na projíždějící traktor, ale nezdvihl ruku na pozdrav, jen lehce pokynul řidiči, Václavu Lososovi, kterého moc dobře znal. Nehodilo se, aby ho pozdravil, tak jak se obyčejně zdraví řidiči projíždějících automobilů. Ještě není zahojená rána, kterou mu Václav uštědřil  svým skutkem.

Stalo se to loni na dožínkovém  bále. Restaurace i parket byly nacpané k prasknutí. Pro Otradovce to byl ples, jako každý jiný. Vše se změnilo ve chvíli, kdy načapal zmíněného Lososa se svou matkou v kumbále úplně nahé. Byl to pro něho šok. Zem na hřbitově ještě po otcově smrti neslehla a matka vyváděla takovéto skopičiny. Nejvíce ho však odpuzovala maminčina nahota, povislá svraštělá ňadra a celulitidou napadená pokožka. Více nestačil, přes bílé vibrující Václavovo pozadí zaregistrovat. Maminčiny ještě na chvíli v rozkoši se koupající oči se v ten moment, kdy zřely svého syna změnily a volaly překvapením o pomoc.

Opět se rozběhl a v duchu proklínal skutečnost, že se musel nachomýtnout právě tam, kde jeho matka prováděla ty hnusné věci. Vzpomínka na Lososa mu neudělala dobře. Zastavil se, předklonil  a vyzvracel.

Začal se cítit poněkud jinak, jeho sexuální touha ho začala opouštět. Sáhl si do slipů. Opravdu ! Od přečtení esemesky mu jeho pohlavní úd stál jako voják na stráži, teď se však jako zemdlelý kyrysník odporoučel ke spánku.  

Podobné věci se mu stávali často.

To, že je muž, jak se patří se vším všudy, věděl již od základní školy, kdy poprvé postřehl v kalhotech neznámý nekontrolovatelný pohyb. Nově objevená funkce těla ho však přiváděla do rozpaků a měla za příčinu, že vždy zčervenal. Proto také začal běhat. Zjistil, že po určité námaze má svatý klid a nemusí se bát vysvléct do spodního prádla i před cizími osobami. Jednou se mu to stalo i před paní doktorkou. Tenkrát za to dostal od maminky pár facek, od té matky, která na stará kolena prováděla věci, ze kterých se dnes  pozvracel.

Vydal se opět na cestu a zanedlouho dorazil k lesu. Věděl, že má dvě možnosti, buď se vydá cestou okolo lesa nebo zvolí cestu přes les, která je neudržovaná a místy až zdraví nebezpečná. Byla ale, přesto že se po ní nedalo běhat,  rychlejší a to rozhodlo. Vydal se tedy lesem.    

No, člověče to jsem z toho blázen. Je asi nějakej máklej, ne. A pěkná kurva vychcaná. Zrovna jsem taky někde četla, že ty greenpeaceáci jsou pěkný hajzlové, hrabou všichni jen pro sebe a na matičku Zem pěkně serou. Dokonce jsem někde zaslechla, ale to je zase z trochu jinýho ranku, že jak byl v roce 1985 charitativní koncert pro Afriku Live Aid, myslím , že to organizoval Bob Geldof, tak většina peněz nešla na jídlo pro postižené, nýbrž na zbraně pro povstalce. To je fakt síla. No, a u těch Greenpeace je to určitě stejný.

Jinak mě ten příběh teda moc neuchvacuje, pořád jen běží a běží, jak idiot. Jak daleko vlastně bydlí ta jeho baba? Jo, a jak přistih tu svou mámu, tak to je fakt kameňák, nevím jak bych reagovala já, ale myslím , že ten traktorista za to ani nemůže, ne ? Ale je pravda, že kdybych ho potkávala, tak bych si asi taky vždycky vzpomněla na tu jeho bílou prdel. Chápu, že i u Otradovce, jako mužskýho, to muselo vyvolat určitý trauma. Tak teda pokračuj, zatím neodcházím, jsem zvědavá jak to dopadne.

Nyní cesta vedla jen do kopce, proto mu ani moc nevadilo, že terén neumožňoval rychlejší pohyb.

Ubíral se dál svižným krokem, zraky upíral před sebe a čekal, kdy se konečně objeví skála. Věděl, že až ji uvidí, bude na konci své cesty, jelikož skála se nachází téměř na konci lesa.

Při této úvaze mu zadrnčel v kapce mobil. Opět dostal SMS zprávu :

„ Tak už odešli a udělali vše za tebe, tak dělej jak myslíš “.

Jakmile si na displeji přečetl, že SMS je od ní, jeho voják-kyrysník se opatrně zdvihl a oprášil si kalhoty. Po přečtení zprávy se však tomu udatovi chtělo zase spát.

No hele s tím mobilem, na tom něco je. Připomnělo mi to bývalýho přítele. Ten měl problémy  s erekcí a proto si nechal od kamaráda  doktora napsat viagru nebo něco podobnýho a říkal, že když šel ke mně, tak celou cestu nic, ale jakmile uviděl můj zvonek a zazvonil, tak se mu prej hnedka postavil a jak stoupal po schodech k mejm dveřím tak prej myslel, že vybouchne, he. 

Byl unavený a vůbec si nebyl jistý svým konáním. Celé to snažení je přece pro ní a ona teď už ani neví jestli za ní má jít. Proč se tedy plahočí tím nehostinným lesem.

Jeho krok se zpomalil a nakonec se zastavil a posadil. Dlouze oddychoval a přemýšlel nad tím, zda má zavolat. Zjistil však , že mobil nemá signál. A s kým to tam vlastně byla a co za něj kdo udělal? Zvedl se a pokračoval ve své pouti. Ruce měl rozedřené do krve od suchých větví smrků, které lemovaly pěšinu, kterou se ubíral.

Vzpomněl si i na ty tajemné zvuky a pak následoval pád do hlubiny, kterou jak se zdá s menšími pohmožděninami přežil.

Pustil se stromu a pokusil se popojít. Byl příjemně překvapen a opíraje se o starou, kůry zbavenou, větev rozhodl, že se v tomto stavu nemůže vracet domů, leč bude pokračoval k ní.

Napil se posledního zbytku kojenecké vody a zjistil, že  telefon při pádu došel k úhoně. Ale teď, když ví, že je mobilní, mu to ani nevadilo, alespoň ji překvapí. Ta bude koukat, kde se tam bere a bude ho litovat, starat se o něj a chlácholit jej a on se nechá a bude říkat, že je to pouze škrábnutí. Třeba mu dá i sáhnout. Ještě si nikdy nesáhl, ale teď cítil, že ten okamžik se konečně blíží a v kalhotách se mu to zase začalo hýbat.  Věděl , že za chvíli bude na konci lesa a pak už to bude, co by kamenem dohodil.  

Byl šťastný, že jej již nedoprovází ten nepříjemný tajemný zvuk, který u něho včera vyvolal pocit bezmoci a zoufalství.

„Co to vlastně mohlo být ?“ přemýšlel a holí se zapichoval do jehličí. Teď , ale myslel už zase jen na ni.

Šels snad hodinu, když se les otevřel a on zřel remízek, pod kterým byl vidět hřeben její střechy. Jak se blížil k samotě, na které žila, začaly se ho zmocňovat pocity vášně a o to rychleji se snažil dobelhat k jejím dveřím. Najednou však , kde se vzali tu se vzali, zpoza křoví vyšli dva hoši, zřejmě ještě školáci. Nejdříve se neznámého trochu lekli, ale když viděli, že jim nemůže ublížit, vyndali své praky a začali po něm bez jakékoliv výstrahy střílet kameny, kterých tu bylo na cestě víc než dost. Otradovec se nezmohl na sebemenší odpor. Dřív než stačil zmizet  v domě, měl zakrvácené líce. Z tváře mu prýštily potůčky  krve, které se spojovaly s krůpějemi potu.

Jeden z mnoha kamenů, které mu zasáhly obličej, jej trefil do spánkové kosti, což  zapříčinilo ztrátu stability a následný pád. Jeden z chlapců k němu ihned přiskočil a vykopl mu z ruky hůl. Druhý když to viděl, vyndal svou podomácku vyrobenou „devítiocasou kočku“ a počastoval mu záda a hlavu, posléze mlátil padni kam padni.  Otradovec cítil, že zřejmě omdlí. Z posledních sil se podíval do okna a tam ji uviděl, stála před zrcadlem a upravovala si vlasy. Byla zcela nahá. Pokusil se o výkřik , ale z úst se neozvalo zhola nic. Otočil se na útočníky, ale nikde je neviděl, zato ucítil pach benzínu. Nevěnoval tomu pozornost a po malých kouscích se plazil ke dveřím chalupy, které před týdnem nově natřel. Ještě jednou se pokusil zakřičet. Opět bez úspěchu. Z jeho úst vycházelo jen chrčení, směs bolesti a krve. Už mu zbývalo posledních pár metrů a v tom okamžiku uviděl ve vzduchu jakýsi blyštivý předmět. Byl to hořící šíp , který se mu zabodl do nohy. Vykřikl ani ne proto, že utrpěl další bolestivé zranění, ale proto, že v tom okamžiku došlo ke vznícení jeho těla. Řval bolestí, ale nikdo ho neslyšel, nevyloudil ze sebe ani hles, měl ústa zalitá krví a celý obličej napuchlý od biče a dobře mířených střel.          

Ona nic nevědouce rozpustila si vlasy, vypnula gramofon a lehla si do odestlané postele. Chlapci zašroubovali víčko nádrže automobilu zaparkovaného na  cestě, která vedla kolem lesa a otevřeli dveře od domu. V předsíni se odsvlékli, na věšák pověsili luk s toulcem a zakřičeli :

Vešli do místnosti, lehli si k ní do postele a začali ji naučeným grifem hladit po těle na místech, kde to měla nejraději. Ona byla ráda a velmi spokojená s tím, že i dnes přišli na čas, sáhla pro svůj mobilní telefon a poslala zprávu :

„Už nikdy nechoď“.

Na obzoru se objevily první červánky a právě v tu chvíli se začal lesem ozývat opět ten disharmonický zvuk, který byl nepříjemný i lesní zvěři.    

Slunce se připravovalo ke spánku a oheň pomalu dohasínal.

Cesta

Mladý Otradovec se zvedl a pokračoval ve své pouti. Obličej a ruce měl rozedřené do krve od suchých větví ne příliš vzrostlých smrků, které lemovaly jeho dnešní cestu. Tou zarostlou pěšinou šel již mnohokrát, dnes, nebo spíše právě teď,  si nebyl příliš jistý důvodem, pro který se i tentokrát vydal právě tudy.

Něco jej pohánělo stále vpřed ani si neuvědomoval, že les se počal temnit a halit do svého tajemství. Slunce, které dnes příliš nehřálo, začalo zacházet za obzor. Jeho poslední paprsky se draly křovinami lesa do nitra porostu již jen na obzoru.

Než vystoupal ke skále na horizontu byla tma. Zastavil se a otočil. Něco jej vyrušilo. Posadil se na obrovský balvan porostlý mechem a po chvíli soustředění zaregistroval neidentifikovatelný nepříjemný zvuk, který přicházel v nepravidelných intervalech z pastvin za potokem.

Zvedl se a pokračoval krátkými kroky po hřebeni skály. Zvuky přicházející z dálky ho podvědomě začaly zneklidňovat a přestože urazil po obrovských kamenech pěkný kus cesty od místa, kde tyto disharmonické hluky v ozvěně znějící jako ďábelská kakofonie zaregistroval poprvé, jejich intenzita se nezměnila.

Tato hudba nahánějící hrůzu, které zprvu nevěnoval valnou pozornost, začala u něho znenadání vyvolávat určité napětí a měla za následek jeho  nesoustředěnost.

Opět se zastavil. Rozpačitě se díval okolo sebe. Jeho duševní svěžest byla pohlcena, ale ne natolik, aby si neuvědomil, že sešel z cesty. Byl si tím stoprocentně jistý. Les sice pohltila tma a nebylo již moc dobře možné vizuálně  zjistit , kde se právě nachází, ale jakýsi hlas, snad šestý smysl, mu napovídal, aby se zastavil a obezřetně zvážil kudy se má dále vydat.

Že zabloudil bylo jisté, jelikož stezka vyšlapaná lesní zvěří, po které se původně chtěl ubírat, měla již dávno opustit skálu, na které se stále nalézal. Rychle sáhl do kapsy. Chvilku v ní šátral, ale hledané v šosu své sportovní bundy nenašel. Rychlými pohyby začal prohledávat ostatní kapsy. Sundal batoh ze zad a prozkoumal jeho nitro. Bezúspěšně. Svraštil čelo, pohlédl za sebe na zem, pak k nebi a hlasem raněného zvířete vykřikl zděšením.  Svítilna v šosu větrovky nebyla.

Zvuk stále sílil.

Bez rozmyslu se rozhodl, že se vrátí. Rozběhl se.  Tato zbrklá reakce měla však rychlou a neblahou odezvu.

Po několika skocích z kamene na kámen se mu smekla noha a volným pádem se zřítil do temné propasti, jejíž dno bylo porostlé vysokým smutným kapradím. Jeho nehybné tělo se ocitlo v moci noci.                                  

Probudil se. Nacházel se pod skálou v porostu vlhkém od ranní rosy. Musel tu ležet dlouho, slunce stálo vysoko na modré obloze a les byl dávno probuzený do dalšího dne. Měl štěstí, že jej v noci, jako snadnou kořist, nerozsápala dravá zvěř. Věděl, že musí co nejdříve zjistit, zda se postaví na nohy. Celé tělo měl v jednom ohni.

Další jeho myšlenka směřovala k ní. Co si asi pomyslela , když k ní včera nedorazil. Určitě se zlobí. Možná se o něho bojí, ale ona nevěděla, že půjde přes les. Ne, ne je na něj určitě nazlobená. V duchu se začal proklínat. Chvíli se takto osočoval, pak mu ale došlo, že jediné na co má v dané chvíli cenu myslet, je to, jak se odsud rychle dostat.

„Ty vole, tak hezky jsi začal a teď ty krůpěje potu. To je, jak z nějaký nepovedený detektivky. Já vím, že to nebudeš předělávat, ale přiznej si, že si to těma krůpějkama pěkně podělal.

Hele, a ten Otradovec, co je to za týpka ? Ale to mi ještě asi neřekneš, viď ? Hm, ale to tajemno na začátku je fakt dobrý, to – les se začal temnit a halit do svého tajemství, he, he.

Za vynaložení obrovského úsilí se mu podařilo poměrně v krátké době rozhýbat všechny své poraněné údy a jeho duševní rozpoložení se o poznání zlepšilo. Dokonce si začal uvědomovat, že má hlad. 

Těžce se zvedl a rychle se chytil větve, kterou mu nabízel vedle majestátně stojící obrovský strom. Opřel se o kůru kmene toho kolosu, který tu musel stát dozajista sto let a pozoroval své chvějící se nohy.

Soustředil se a začal se rozpomínat na včerejší události.  Snažil se je chronologicky řadit ve své mysli a postupem času se více či méně upoměl, jak se včera vše seběhlo.

                                                ;;;

Ten strom mu zřejmě zachránil život. Větve zbrzdily pád, který se mu mohl stát osudným.  Ale co tomu všemu předcházelo?

Vzpomněl si, jak včera ráno vstal a spokojeně odběhl do zaměstnání. Pak mu, ale zazvonil v bundě mobilní telefón a podle melodie vyzvánění poznal, že je to ona.

Tak se jeho poklidný den změnil v šílený úprk.

Jako smyslu zbavený odhodil nářadí a hnal se přes celou dílnu ke své plechové skříňce. Otevřel ji a v tom momentě vyzvánění utichlo. Zdrceně usednul na zašlou mastnou podlahu a několikrát praštil hlavou o zeď. Už mnohokrát jí žádal, aby prozradila své skryté číslo, ona mu však doposud nevyhověla. Zřejmě jí to dělalo dobře být takto utajená. Vzápětí mu  přišla SMS zpráva :

Na nic nečekal a vydal se na cestu. Jelikož je zapřísáhlý sportovec-nekuřák a alkoholu se nikdy ani nedotkl, byla jeho fyzička ve skvělém stavu. Denně naběhal  přes deset kilometrů, zimní období nevyjímaje. Znal snad všechny zkratky v okolí i přímo ve městě.

Domluvil se se svým chlebodárcem, že si vezme půl dne dovolené a rozběhl se za svým cílem. Rychle se převlékl do sportovního úboru, ve kterém ostatně běhal každý den do práce a rychlou chůzí odešel do kuchyně, jež jim zaměstnavatel nedávno vkusně a moderně zařídil.  Napil se čiré kojenecké vody,  kterou si čepuje každý den ze studny na zahradě a o které říká, že je kvalitnější než voda z ledovců. Bez dalšího zdržování vyklopil obsah obědníku do připraveného talíře a jídlo vložil do mikrovlnky.  Nervózně si podupával jakousi odrhovačku v rytmu boogie a když mikrovlnka cinkla byl konečně spokojený.

Obyčejně si jídlo ohříval na vařiči nebo v elektrické troubě, poněvadž byl zastáncem názoru, že ohřívání v mikrovlnce je nezdravé. Tentokrát se však rozhodl použít k ohřátí oběda mikrovln, jelikož příliš spěchal.

Dnes měl kedlubnový guláš. Tato pochutina byla jeho pýchou, jelikož recept osobně obdržel od známého vegetariána Vachlera. Po  skromném obědě si odlil do půllitrové pet lahve svou kojeneckou vodu, vložil ji do batohu a rozběhl se.

Mezi lidmi se mu moc dobře neběželo, každou chvíli musel zpomalovat, někdy i zrychlovat. Nepřipadal si svobodně, necítil se být správným runnerem, který nasadí své tempo a po chvíli běhu se dostává do jakéhosi blaženého stavu. Do stavu, při kterém pomalu přestává vnímat své okolí, vnitřně kontroluje jen pravidelný chod těla, od kterého se jakoby odprostí a myšlenkami se dostává kamsi do svého podvědomí. V mysli mu obyčejně vytanou myšlenky a vzpomínky, které ho kdysi opustily.

Zastavil se na rohu ulice u vyhlášeného stánku s rychlým občerstvením, zazubil se na obsluhu a podávacím okýnkem vhodil dovnitř několik podomácku dělaných letáků podporujících kampaň proti požírání zvířat, vivisekci , cirkusům a speed foodům. Na druhé straně plakátku naopak propagoval vegetariánskou restauraci své sestry a organizaci greenpeace, od které před týdnem obdržel zcela zdarma pozvánku na kongres a tričko s potiskem představujícím přeškrtnuté japonské velrybářské lodě. Jako bonus dostal mikinu s fotografií kanadského lovce ubíjejícího dřevěnou tyčí bezbranného tuleně.

Po tomto demonstrativním činu mu již nic nebránilo v tom, aby nasadil své tradiční běžecké tempo. Zanedlouho minul značku města, ze silnice odbočil na polní pěšinu ke křížku a pokračoval podél elektrického ohradníku směrem na sever. Jeho duše se pomalu dostávala do požadovaného rozpoložení a  muskulatura spolehlivě pracovala tak jako vždycky. Odprostil se od svého běhu a začal přemýšlet nad tím, proč ho tak naléhavě k sobě volá. Stalo se jí snad něco a proč psala, čekáme tu na tebe, vždyť bydlí přece  sama……….

Uběhl prvních pět kilometrů a zastavil se na malou přestávku. Sundal batoh ze zad a občerstvil se kojeneckou vodou. Pohlédl na projíždějící traktor, ale nezdvihl ruku na pozdrav, jen lehce pokynul řidiči, Václavu Lososovi, kterého moc dobře znal. Nehodilo se, aby ho pozdravil, tak jak se obyčejně zdraví řidiči projíždějících automobilů. Ještě není zahojená rána, kterou mu Václav uštědřil  svým skutkem.

Stalo se to loni na dožínkovém  bále. Restaurace i parket byly nacpané k prasknutí. Pro Otradovce to byl ples, jako každý jiný. Vše se změnilo ve chvíli, kdy načapal zmíněného Lososa se svou matkou v kumbále úplně nahé. Byl to pro něho šok. Zem na hřbitově ještě po otcově smrti neslehla a matka vyváděla takovéto skopičiny. Nejvíce ho však odpuzovala maminčina nahota, povislá svraštělá ňadra a celulitidou napadená pokožka. Více nestačil, přes bílé vibrující Václavovo pozadí zaregistrovat. Maminčiny ještě na chvíli v rozkoši se koupající oči se v ten moment, kdy zřely svého syna změnily a volaly překvapením o pomoc.

Opět se rozběhl a v duchu proklínal skutečnost, že se musel nachomýtnout právě tam, kde jeho matka prováděla ty hnusné věci. Vzpomínka na Lososa mu neudělala dobře. Zastavil se, předklonil  a vyzvracel.

Začal se cítit poněkud jinak, jeho sexuální touha ho začala opouštět. Sáhl si do slipů. Opravdu ! Od přečtení esemesky mu jeho pohlavní úd stál jako voják na stráži, teď se však jako zemdlelý kyrysník odporoučel ke spánku.  

Podobné věci se mu stávali často.

To, že je muž, jak se patří se vším všudy, věděl již od základní školy, kdy poprvé postřehl v kalhotech neznámý nekontrolovatelný pohyb. Nově objevená funkce těla ho však přiváděla do rozpaků a měla za příčinu, že vždy zčervenal. Proto také začal běhat. Zjistil, že po určité námaze má svatý klid a nemusí se bát vysvléct do spodního prádla i před cizími osobami. Jednou se mu to stalo i před paní doktorkou. Tenkrát za to dostal od maminky pár facek, od té matky, která na stará kolena prováděla věci, ze kterých se dnes  pozvracel.

Vydal se opět na cestu a zanedlouho dorazil k lesu. Věděl, že má dvě možnosti, buď se vydá cestou okolo lesa nebo zvolí cestu přes les, která je neudržovaná a místy až zdraví nebezpečná. Byla ale, přesto že se po ní nedalo běhat,  rychlejší a to rozhodlo. Vydal se tedy lesem.    

No, člověče to jsem z toho blázen. Je asi nějakej máklej, ne. A pěkná kurva vychcaná. Zrovna jsem taky někde četla, že ty greenpeaceáci jsou pěkný hajzlové, hrabou všichni jen pro sebe a na matičku Zem pěkně serou. Dokonce jsem někde zaslechla, ale to je zase z trochu jinýho ranku, že jak byl v roce 1985 charitativní koncert pro Afriku Live Aid, myslím , že to organizoval Bob Geldof, tak většina peněz nešla na jídlo pro postižené, nýbrž na zbraně pro povstalce. To je fakt síla. No, a u těch Greenpeace je to určitě stejný.

Jinak mě ten příběh teda moc neuchvacuje, pořád jen běží a běží, jak idiot. Jak daleko vlastně bydlí ta jeho baba? Jo, a jak přistih tu svou mámu, tak to je fakt kameňák, nevím jak bych reagovala já, ale myslím , že ten traktorista za to ani nemůže, ne ? Ale je pravda, že kdybych ho potkávala, tak bych si asi taky vždycky vzpomněla na tu jeho bílou prdel. Chápu, že i u Otradovce, jako mužskýho, to muselo vyvolat určitý trauma. Tak teda pokračuj, zatím neodcházím, jsem zvědavá jak to dopadne.

Nyní cesta vedla jen do kopce, proto mu ani moc nevadilo, že terén neumožňoval rychlejší pohyb.

Ubíral se dál svižným krokem, zraky upíral před sebe a čekal, kdy se konečně objeví skála. Věděl, že až ji uvidí, bude na konci své cesty, jelikož skála se nachází téměř na konci lesa.

Při této úvaze mu zadrnčel v kapce mobil. Opět dostal SMS zprávu :

„ Tak už odešli a udělali vše za tebe, tak dělej jak myslíš “.

Jakmile si na displeji přečetl, že SMS je od ní, jeho voják-kyrysník se opatrně zdvihl a oprášil si kalhoty. Po přečtení zprávy se však tomu udatovi chtělo zase spát.

No hele s tím mobilem, na tom něco je. Připomnělo mi to bývalýho přítele. Ten měl problémy  s erekcí a proto si nechal od kamaráda  doktora napsat viagru nebo něco podobnýho a říkal, že když šel ke mně, tak celou cestu nic, ale jakmile uviděl můj zvonek a zazvonil, tak se mu prej hnedka postavil a jak stoupal po schodech k mejm dveřím tak prej myslel, že vybouchne, he. 

Byl unavený a vůbec si nebyl jistý svým konáním. Celé to snažení je přece pro ní a ona teď už ani neví jestli za ní má jít. Proč se tedy plahočí tím nehostinným lesem.

Jeho krok se zpomalil a nakonec se zastavil a posadil. Dlouze oddychoval a přemýšlel nad tím, zda má zavolat. Zjistil však , že mobil nemá signál. A s kým to tam vlastně byla a co za něj kdo udělal? Zvedl se a pokračoval ve své pouti. Ruce měl rozedřené do krve od suchých větví smrků, které lemovaly pěšinu, kterou se ubíral.

Vzpomněl si i na ty tajemné zvuky a pak následoval pád do hlubiny, kterou jak se zdá s menšími pohmožděninami přežil.

Pustil se stromu a pokusil se popojít. Byl příjemně překvapen a opíraje se o starou, kůry zbavenou, větev rozhodl, že se v tomto stavu nemůže vracet domů, leč bude pokračoval k ní.

Napil se posledního zbytku kojenecké vody a zjistil, že  telefon při pádu došel k úhoně. Ale teď, když ví, že je mobilní, mu to ani nevadilo, alespoň ji překvapí. Ta bude koukat, kde se tam bere a bude ho litovat, starat se o něj a chlácholit jej a on se nechá a bude říkat, že je to pouze škrábnutí. Třeba mu dá i sáhnout. Ještě si nikdy nesáhl, ale teď cítil, že ten okamžik se konečně blíží a v kalhotách se mu to zase začalo hýbat.  Věděl , že za chvíli bude na konci lesa a pak už to bude, co by kamenem dohodil.  

Byl šťastný, že jej již nedoprovází ten nepříjemný tajemný zvuk, který u něho včera vyvolal pocit bezmoci a zoufalství.

„Co to vlastně mohlo být ?“ přemýšlel a holí se zapichoval do jehličí. Teď , ale myslel už zase jen na ni.

Šels snad hodinu, když se les otevřel a on zřel remízek, pod kterým byl vidět hřeben její střechy. Jak se blížil k samotě, na které žila, začaly se ho zmocňovat pocity vášně a o to rychleji se snažil dobelhat k jejím dveřím. Najednou však , kde se vzali tu se vzali, zpoza křoví vyšli dva hoši, zřejmě ještě školáci. Nejdříve se neznámého trochu lekli, ale když viděli, že jim nemůže ublížit, vyndali své praky a začali po něm bez jakékoliv výstrahy střílet kameny, kterých tu bylo na cestě víc než dost. Otradovec se nezmohl na sebemenší odpor. Dřív než stačil zmizet  v domě, měl zakrvácené líce. Z tváře mu prýštily potůčky  krve, které se spojovaly s krůpějemi potu.

Jeden z mnoha kamenů, které mu zasáhly obličej, jej trefil do spánkové kosti, což  zapříčinilo ztrátu stability a následný pád. Jeden z chlapců k němu ihned přiskočil a vykopl mu z ruky hůl. Druhý když to viděl, vyndal svou podomácku vyrobenou „devítiocasou kočku“ a počastoval mu záda a hlavu, posléze mlátil padni kam padni.  Otradovec cítil, že zřejmě omdlí. Z posledních sil se podíval do okna a tam ji uviděl, stála před zrcadlem a upravovala si vlasy. Byla zcela nahá. Pokusil se o výkřik , ale z úst se neozvalo zhola nic. Otočil se na útočníky, ale nikde je neviděl, zato ucítil pach benzínu. Nevěnoval tomu pozornost a po malých kouscích se plazil ke dveřím chalupy, které před týdnem nově natřel. Ještě jednou se pokusil zakřičet. Opět bez úspěchu. Z jeho úst vycházelo jen chrčení, směs bolesti a krve. Už mu zbývalo posledních pár metrů a v tom okamžiku uviděl ve vzduchu jakýsi blyštivý předmět. Byl to hořící šíp , který se mu zabodl do nohy. Vykřikl ani ne proto, že utrpěl další bolestivé zranění, ale proto, že v tom okamžiku došlo ke vznícení jeho těla. Řval bolestí, ale nikdo ho neslyšel, nevyloudil ze sebe ani hles, měl ústa zalitá krví a celý obličej napuchlý od biče a dobře mířených střel.          

Ona nic nevědouce rozpustila si vlasy, vypnula gramofon a lehla si do odestlané postele. Chlapci zašroubovali víčko nádrže automobilu zaparkovaného na  cestě, která vedla kolem lesa a otevřeli dveře od domu. V předsíni se odsvlékli, na věšák pověsili luk s toulcem a zakřičeli :

Vešli do místnosti, lehli si k ní do postele a začali ji naučeným grifem hladit po těle na místech, kde to měla nejraději. Ona byla ráda a velmi spokojená s tím, že i dnes přišli na čas, sáhla pro svůj mobilní telefon a poslala zprávu :

„Už nikdy nechoď“.

Na obzoru se objevily první červánky a právě v tu chvíli se začal lesem ozývat opět ten disharmonický zvuk, který byl nepříjemný i lesní zvěři.    

Slunce se připravovalo ke spánku a oheň pomalu dohasínal.

Cesta

Mladý Otradovec se zvedl a pokračoval ve své pouti. Obličej a ruce měl rozedřené do krve od suchých větví ne příliš vzrostlých smrků, které lemovaly jeho dnešní cestu. Tou zarostlou pěšinou šel již mnohokrát, dnes, nebo spíše právě teď,  si nebyl příliš jistý důvodem, pro který se i tentokrát vydal právě tudy.

Něco jej pohánělo stále vpřed ani si neuvědomoval, že les se počal temnit a halit do svého tajemství. Slunce, které dnes příliš nehřálo, začalo zacházet za obzor. Jeho poslední paprsky se draly křovinami lesa do nitra porostu již jen na obzoru.

Než vystoupal ke skále na horizontu byla tma. Zastavil se a otočil. Něco jej vyrušilo. Posadil se na obrovský balvan porostlý mechem a po chvíli soustředění zaregistroval neidentifikovatelný nepříjemný zvuk, který přicházel v nepravidelných intervalech z pastvin za potokem.

Zvedl se a pokračoval krátkými kroky po hřebeni skály. Zvuky přicházející z dálky ho podvědomě začaly zneklidňovat a přestože urazil po obrovských kamenech pěkný kus cesty od místa, kde tyto disharmonické hluky v ozvěně znějící jako ďábelská kakofonie zaregistroval poprvé, jejich intenzita se nezměnila.

Tato hudba nahánějící hrůzu, které zprvu nevěnoval valnou pozornost, začala u něho znenadání vyvolávat určité napětí a měla za následek jeho  nesoustředěnost.

Opět se zastavil. Rozpačitě se díval okolo sebe. Jeho duševní svěžest byla pohlcena, ale ne natolik, aby si neuvědomil, že sešel z cesty. Byl si tím stoprocentně jistý. Les sice pohltila tma a nebylo již moc dobře možné vizuálně  zjistit , kde se právě nachází, ale jakýsi hlas, snad šestý smysl, mu napovídal, aby se zastavil a obezřetně zvážil kudy se má dále vydat.

Že zabloudil bylo jisté, jelikož stezka vyšlapaná lesní zvěří, po které se původně chtěl ubírat, měla již dávno opustit skálu, na které se stále nalézal. Rychle sáhl do kapsy. Chvilku v ní šátral, ale hledané v šosu své sportovní bundy nenašel. Rychlými pohyby začal prohledávat ostatní kapsy. Sundal batoh ze zad a prozkoumal jeho nitro. Bezúspěšně. Svraštil čelo, pohlédl za sebe na zem, pak k nebi a hlasem raněného zvířete vykřikl zděšením.  Svítilna v šosu větrovky nebyla.

Zvuk stále sílil.

Bez rozmyslu se rozhodl, že se vrátí. Rozběhl se.  Tato zbrklá reakce měla však rychlou a neblahou odezvu.

Po několika skocích z kamene na kámen se mu smekla noha a volným pádem se zřítil do temné propasti, jejíž dno bylo porostlé vysokým smutným kapradím. Jeho nehybné tělo se ocitlo v moci noci.                                  

Probudil se. Nacházel se pod skálou v porostu vlhkém od ranní rosy. Musel tu ležet dlouho, slunce stálo vysoko na modré obloze a les byl dávno probuzený do dalšího dne. Měl štěstí, že jej v noci, jako snadnou kořist, nerozsápala dravá zvěř. Věděl, že musí co nejdříve zjistit, zda se postaví na nohy. Celé tělo měl v jednom ohni.

Další jeho myšlenka směřovala k ní. Co si asi pomyslela , když k ní včera nedorazil. Určitě se zlobí. Možná se o něho bojí, ale ona nevěděla, že půjde přes les. Ne, ne je na něj určitě nazlobená. V duchu se začal proklínat. Chvíli se takto osočoval, pak mu ale došlo, že jediné na co má v dané chvíli cenu myslet, je to, jak se odsud rychle dostat.

„Ty vole, tak hezky jsi začal a teď ty krůpěje potu. To je, jak z nějaký nepovedený detektivky. Já vím, že to nebudeš předělávat, ale přiznej si, že si to těma krůpějkama pěkně podělal.

Hele, a ten Otradovec, co je to za týpka ? Ale to mi ještě asi neřekneš, viď ? Hm, ale to tajemno na začátku je fakt dobrý, to – les se začal temnit a halit do svého tajemství, he, he.

Za vynaložení obrovského úsilí se mu podařilo poměrně v krátké době rozhýbat všechny své poraněné údy a jeho duševní rozpoložení se o poznání zlepšilo. Dokonce si začal uvědomovat, že má hlad. 

Těžce se zvedl a rychle se chytil větve, kterou mu nabízel vedle majestátně stojící obrovský strom. Opřel se o kůru kmene toho kolosu, který tu musel stát dozajista sto let a pozoroval své chvějící se nohy.

Soustředil se a začal se rozpomínat na včerejší události.  Snažil se je chronologicky řadit ve své mysli a postupem času se více či méně upoměl, jak se včera vše seběhlo.

                                                ;;;

Ten strom mu zřejmě zachránil život. Větve zbrzdily pád, který se mu mohl stát osudným.  Ale co tomu všemu předcházelo?

Vzpomněl si, jak včera ráno vstal a spokojeně odběhl do zaměstnání. Pak mu, ale zazvonil v bundě mobilní telefón a podle melodie vyzvánění poznal, že je to ona.

Tak se jeho poklidný den změnil v šílený úprk.

Jako smyslu zbavený odhodil nářadí a hnal se přes celou dílnu ke své plechové skříňce. Otevřel ji a v tom momentě vyzvánění utichlo. Zdrceně usednul na zašlou mastnou podlahu a několikrát praštil hlavou o zeď. Už mnohokrát jí žádal, aby prozradila své skryté číslo, ona mu však doposud nevyhověla. Zřejmě jí to dělalo dobře být takto utajená. Vzápětí mu  přišla SMS zpráva :

Na nic nečekal a vydal se na cestu. Jelikož je zapřísáhlý sportovec-nekuřák a alkoholu se nikdy ani nedotkl, byla jeho fyzička ve skvělém stavu. Denně naběhal  přes deset kilometrů, zimní období nevyjímaje. Znal snad všechny zkratky v okolí i přímo ve městě.

Domluvil se se svým chlebodárcem, že si vezme půl dne dovolené a rozběhl se za svým cílem. Rychle se převlékl do sportovního úboru, ve kterém ostatně běhal každý den do práce a rychlou chůzí odešel do kuchyně, jež jim zaměstnavatel nedávno vkusně a moderně zařídil.  Napil se čiré kojenecké vody,  kterou si čepuje každý den ze studny na zahradě a o které říká, že je kvalitnější než voda z ledovců. Bez dalšího zdržování vyklopil obsah obědníku do připraveného talíře a jídlo vložil do mikrovlnky.  Nervózně si podupával jakousi odrhovačku v rytmu boogie a když mikrovlnka cinkla byl konečně spokojený.

Obyčejně si jídlo ohříval na vařiči nebo v elektrické troubě, poněvadž byl zastáncem názoru, že ohřívání v mikrovlnce je nezdravé. Tentokrát se však rozhodl použít k ohřátí oběda mikrovln, jelikož příliš spěchal.

Dnes měl kedlubnový guláš. Tato pochutina byla jeho pýchou, jelikož recept osobně obdržel od známého vegetariána Vachlera. Po  skromném obědě si odlil do půllitrové pet lahve svou kojeneckou vodu, vložil ji do batohu a rozběhl se.

Mezi lidmi se mu moc dobře neběželo, každou chvíli musel zpomalovat, někdy i zrychlovat. Nepřipadal si svobodně, necítil se být správným runnerem, který nasadí své tempo a po chvíli běhu se dostává do jakéhosi blaženého stavu. Do stavu, při kterém pomalu přestává vnímat své okolí, vnitřně kontroluje jen pravidelný chod těla, od kterého se jakoby odprostí a myšlenkami se dostává kamsi do svého podvědomí. V mysli mu obyčejně vytanou myšlenky a vzpomínky, které ho kdysi opustily.

Zastavil se na rohu ulice u vyhlášeného stánku s rychlým občerstvením, zazubil se na obsluhu a podávacím okýnkem vhodil dovnitř několik podomácku dělaných letáků podporujících kampaň proti požírání zvířat, vivisekci , cirkusům a speed foodům. Na druhé straně plakátku naopak propagoval vegetariánskou restauraci své sestry a organizaci greenpeace, od které před týdnem obdržel zcela zdarma pozvánku na kongres a tričko s potiskem představujícím přeškrtnuté japonské velrybářské lodě. Jako bonus dostal mikinu s fotografií kanadského lovce ubíjejícího dřevěnou tyčí bezbranného tuleně.

Po tomto demonstrativním činu mu již nic nebránilo v tom, aby nasadil své tradiční běžecké tempo. Zanedlouho minul značku města, ze silnice odbočil na polní pěšinu ke křížku a pokračoval podél elektrického ohradníku směrem na sever. Jeho duše se pomalu dostávala do požadovaného rozpoložení a  muskulatura spolehlivě pracovala tak jako vždycky. Odprostil se od svého běhu a začal přemýšlet nad tím, proč ho tak naléhavě k sobě volá. Stalo se jí snad něco a proč psala, čekáme tu na tebe, vždyť bydlí přece  sama……….

Uběhl prvních pět kilometrů a zastavil se na malou přestávku. Sundal batoh ze zad a občerstvil se kojeneckou vodou. Pohlédl na projíždějící traktor, ale nezdvihl ruku na pozdrav, jen lehce pokynul řidiči, Václavu Lososovi, kterého moc dobře znal. Nehodilo se, aby ho pozdravil, tak jak se obyčejně zdraví řidiči projíždějících automobilů. Ještě není zahojená rána, kterou mu Václav uštědřil  svým skutkem.

Stalo se to loni na dožínkovém  bále. Restaurace i parket byly nacpané k prasknutí. Pro Otradovce to byl ples, jako každý jiný. Vše se změnilo ve chvíli, kdy načapal zmíněného Lososa se svou matkou v kumbále úplně nahé. Byl to pro něho šok. Zem na hřbitově ještě po otcově smrti neslehla a matka vyváděla takovéto skopičiny. Nejvíce ho však odpuzovala maminčina nahota, povislá svraštělá ňadra a celulitidou napadená pokožka. Více nestačil, přes bílé vibrující Václavovo pozadí zaregistrovat. Maminčiny ještě na chvíli v rozkoši se koupající oči se v ten moment, kdy zřely svého syna změnily a volaly překvapením o pomoc.

Opět se rozběhl a v duchu proklínal skutečnost, že se musel nachomýtnout právě tam, kde jeho matka prováděla ty hnusné věci. Vzpomínka na Lososa mu neudělala dobře. Zastavil se, předklonil  a vyzvracel.

Začal se cítit poněkud jinak, jeho sexuální touha ho začala opouštět. Sáhl si do slipů. Opravdu ! Od přečtení esemesky mu jeho pohlavní úd stál jako voják na stráži, teď se však jako zemdlelý kyrysník odporoučel ke spánku.  

Podobné věci se mu stávali často.

To, že je muž, jak se patří se vším všudy, věděl již od základní školy, kdy poprvé postřehl v kalhotech neznámý nekontrolovatelný pohyb. Nově objevená funkce těla ho však přiváděla do rozpaků a měla za příčinu, že vždy zčervenal. Proto také začal běhat. Zjistil, že po určité námaze má svatý klid a nemusí se bát vysvléct do spodního prádla i před cizími osobami. Jednou se mu to stalo i před paní doktorkou. Tenkrát za to dostal od maminky pár facek, od té matky, která na stará kolena prováděla věci, ze kterých se dnes  pozvracel.

Vydal se opět na cestu a zanedlouho dorazil k lesu. Věděl, že má dvě možnosti, buď se vydá cestou okolo lesa nebo zvolí cestu přes les, která je neudržovaná a místy až zdraví nebezpečná. Byla ale, přesto že se po ní nedalo běhat,  rychlejší a to rozhodlo. Vydal se tedy lesem.    

No, člověče to jsem z toho blázen. Je asi nějakej máklej, ne. A pěkná kurva vychcaná. Zrovna jsem taky někde četla, že ty greenpeaceáci jsou pěkný hajzlové, hrabou všichni jen pro sebe a na matičku Zem pěkně serou. Dokonce jsem někde zaslechla, ale to je zase z trochu jinýho ranku, že jak byl v roce 1985 charitativní koncert pro Afriku Live Aid, myslím , že to organizoval Bob Geldof, tak většina peněz nešla na jídlo pro postižené, nýbrž na zbraně pro povstalce. To je fakt síla. No, a u těch Greenpeace je to určitě stejný.

Jinak mě ten příběh teda moc neuchvacuje, pořád jen běží a běží, jak idiot. Jak daleko vlastně bydlí ta jeho baba? Jo, a jak přistih tu svou mámu, tak to je fakt kameňák, nevím jak bych reagovala já, ale myslím , že ten traktorista za to ani nemůže, ne ? Ale je pravda, že kdybych ho potkávala, tak bych si asi taky vždycky vzpomněla na tu jeho bílou prdel. Chápu, že i u Otradovce, jako mužskýho, to muselo vyvolat určitý trauma. Tak teda pokračuj, zatím neodcházím, jsem zvědavá jak to dopadne.

Nyní cesta vedla jen do kopce, proto mu ani moc nevadilo, že terén neumožňoval rychlejší pohyb.

Ubíral se dál svižným krokem, zraky upíral před sebe a čekal, kdy se konečně objeví skála. Věděl, že až ji uvidí, bude na konci své cesty, jelikož skála se nachází téměř na konci lesa.

Při této úvaze mu zadrnčel v kapce mobil. Opět dostal SMS zprávu :

„ Tak už odešli a udělali vše za tebe, tak dělej jak myslíš “.

Jakmile si na displeji přečetl, že SMS je od ní, jeho voják-kyrysník se opatrně zdvihl a oprášil si kalhoty. Po přečtení zprávy se však tomu udatovi chtělo zase spát.

No hele s tím mobilem, na tom něco je. Připomnělo mi to bývalýho přítele. Ten měl problémy  s erekcí a proto si nechal od kamaráda  doktora napsat viagru nebo něco podobnýho a říkal, že když šel ke mně, tak celou cestu nic, ale jakmile uviděl můj zvonek a zazvonil, tak se mu prej hnedka postavil a jak stoupal po schodech k mejm dveřím tak prej myslel, že vybouchne, he. 

Byl unavený a vůbec si nebyl jistý svým konáním. Celé to snažení je přece pro ní a ona teď už ani neví jestli za ní má jít. Proč se tedy plahočí tím nehostinným lesem.

Jeho krok se zpomalil a nakonec se zastavil a posadil. Dlouze oddychoval a přemýšlel nad tím, zda má zavolat. Zjistil však , že mobil nemá signál. A s kým to tam vlastně byla a co za něj kdo udělal? Zvedl se a pokračoval ve své pouti. Ruce měl rozedřené do krve od suchých větví smrků, které lemovaly pěšinu, kterou se ubíral.

Vzpomněl si i na ty tajemné zvuky a pak následoval pád do hlubiny, kterou jak se zdá s menšími pohmožděninami přežil.

Pustil se stromu a pokusil se popojít. Byl příjemně překvapen a opíraje se o starou, kůry zbavenou, větev rozhodl, že se v tomto stavu nemůže vracet domů, leč bude pokračoval k ní.

Napil se posledního zbytku kojenecké vody a zjistil, že  telefon při pádu došel k úhoně. Ale teď, když ví, že je mobilní, mu to ani nevadilo, alespoň ji překvapí. Ta bude koukat, kde se tam bere a bude ho litovat, starat se o něj a chlácholit jej a on se nechá a bude říkat, že je to pouze škrábnutí. Třeba mu dá i sáhnout. Ještě si nikdy nesáhl, ale teď cítil, že ten okamžik se konečně blíží a v kalhotách se mu to zase začalo hýbat.  Věděl , že za chvíli bude na konci lesa a pak už to bude, co by kamenem dohodil.  

Byl šťastný, že jej již nedoprovází ten nepříjemný tajemný zvuk, který u něho včera vyvolal pocit bezmoci a zoufalství.

„Co to vlastně mohlo být ?“ přemýšlel a holí se zapichoval do jehličí. Teď , ale myslel už zase jen na ni.

Šels snad hodinu, když se les otevřel a on zřel remízek, pod kterým byl vidět hřeben její střechy. Jak se blížil k samotě, na které žila, začaly se ho zmocňovat pocity vášně a o to rychleji se snažil dobelhat k jejím dveřím. Najednou však , kde se vzali tu se vzali, zpoza křoví vyšli dva hoši, zřejmě ještě školáci. Nejdříve se neznámého trochu lekli, ale když viděli, že jim nemůže ublížit, vyndali své praky a začali po něm bez jakékoliv výstrahy střílet kameny, kterých tu bylo na cestě víc než dost. Otradovec se nezmohl na sebemenší odpor. Dřív než stačil zmizet  v domě, měl zakrvácené líce. Z tváře mu prýštily potůčky  krve, které se spojovaly s krůpějemi potu.

Jeden z mnoha kamenů, které mu zasáhly obličej, jej trefil do spánkové kosti, což  zapříčinilo ztrátu stability a následný pád. Jeden z chlapců k němu ihned přiskočil a vykopl mu z ruky hůl. Druhý když to viděl, vyndal svou podomácku vyrobenou „devítiocasou kočku“ a počastoval mu záda a hlavu, posléze mlátil padni kam padni.  Otradovec cítil, že zřejmě omdlí. Z posledních sil se podíval do okna a tam ji uviděl, stála před zrcadlem a upravovala si vlasy. Byla zcela nahá. Pokusil se o výkřik , ale z úst se neozvalo zhola nic. Otočil se na útočníky, ale nikde je neviděl, zato ucítil pach benzínu. Nevěnoval tomu pozornost a po malých kouscích se plazil ke dveřím chalupy, které před týdnem nově natřel. Ještě jednou se pokusil zakřičet. Opět bez úspěchu. Z jeho úst vycházelo jen chrčení, směs bolesti a krve. Už mu zbývalo posledních pár metrů a v tom okamžiku uviděl ve vzduchu jakýsi blyštivý předmět. Byl to hořící šíp , který se mu zabodl do nohy. Vykřikl ani ne proto, že utrpěl další bolestivé zranění, ale proto, že v tom okamžiku došlo ke vznícení jeho těla. Řval bolestí, ale nikdo ho neslyšel, nevyloudil ze sebe ani hles, měl ústa zalitá krví a celý obličej napuchlý od biče a dobře mířených střel.          

Ona nic nevědouce rozpustila si vlasy, vypnula gramofon a lehla si do odestlané postele. Chlapci zašroubovali víčko nádrže automobilu zaparkovaného na  cestě, která vedla kolem lesa a otevřeli dveře od domu. V předsíni se odsvlékli, na věšák pověsili luk s toulcem a zakřičeli :

Vešli do místnosti, lehli si k ní do postele a začali ji naučeným grifem hladit po těle na místech, kde to měla nejraději. Ona byla ráda a velmi spokojená s tím, že i dnes přišli na čas, sáhla pro svůj mobilní telefon a poslala zprávu :

„Už nikdy nechoď“.

Na obzoru se objevily první červánky a právě v tu chvíli se začal lesem ozývat opět ten disharmonický zvuk, který byl nepříjemný i lesní zvěři.    

Slunce se připravovalo ke spánku a oheň pomalu dohasínal.

Cesta

Mladý Otradovec se zvedl a pokračoval ve své pouti. Obličej a ruce měl rozedřené do krve od suchých větví ne příliš vzrostlých smrků, které lemovaly jeho dnešní cestu. Tou zarostlou pěšinou šel již mnohokrát, dnes, nebo spíše právě teď,  si nebyl příliš jistý důvodem, pro který se i tentokrát vydal právě tudy.

Něco jej pohánělo stále vpřed ani si neuvědomoval, že les se počal temnit a halit do svého tajemství. Slunce, které dnes příliš nehřálo, začalo zacházet za obzor. Jeho poslední paprsky se draly křovinami lesa do nitra porostu již jen na obzoru.

Než vystoupal ke skále na horizontu byla tma. Zastavil se a otočil. Něco jej vyrušilo. Posadil se na obrovský balvan porostlý mechem a po chvíli soustředění zaregistroval neidentifikovatelný nepříjemný zvuk, který přicházel v nepravidelných intervalech z pastvin za potokem.

Zvedl se a pokračoval krátkými kroky po hřebeni skály. Zvuky přicházející z dálky ho podvědomě začaly zneklidňovat a přestože urazil po obrovských kamenech pěkný kus cesty od místa, kde tyto disharmonické hluky v ozvěně znějící jako ďábelská kakofonie zaregistroval poprvé, jejich intenzita se nezměnila.

Tato hudba nahánějící hrůzu, které zprvu nevěnoval valnou pozornost, začala u něho znenadání vyvolávat určité napětí a měla za následek jeho  nesoustředěnost.

Opět se zastavil. Rozpačitě se díval okolo sebe. Jeho duševní svěžest byla pohlcena, ale ne natolik, aby si neuvědomil, že sešel z cesty. Byl si tím stoprocentně jistý. Les sice pohltila tma a nebylo již moc dobře možné vizuálně  zjistit , kde se právě nachází, ale jakýsi hlas, snad šestý smysl, mu napovídal, aby se zastavil a obezřetně zvážil kudy se má dále vydat.

Že zabloudil bylo jisté, jelikož stezka vyšlapaná lesní zvěří, po které se původně chtěl ubírat, měla již dávno opustit skálu, na které se stále nalézal. Rychle sáhl do kapsy. Chvilku v ní šátral, ale hledané v šosu své sportovní bundy nenašel. Rychlými pohyby začal prohledávat ostatní kapsy. Sundal batoh ze zad a prozkoumal jeho nitro. Bezúspěšně. Svraštil čelo, pohlédl za sebe na zem, pak k nebi a hlasem raněného zvířete vykřikl zděšením.  Svítilna v šosu větrovky nebyla.

Zvuk stále sílil.

Bez rozmyslu se rozhodl, že se vrátí. Rozběhl se.  Tato zbrklá reakce měla však rychlou a neblahou odezvu.

Po několika skocích z kamene na kámen se mu smekla noha a volným pádem se zřítil do temné propasti, jejíž dno bylo porostlé vysokým smutným kapradím. Jeho nehybné tělo se ocitlo v moci noci.                                  

Probudil se. Nacházel se pod skálou v porostu vlhkém od ranní rosy. Musel tu ležet dlouho, slunce stálo vysoko na modré obloze a les byl dávno probuzený do dalšího dne. Měl štěstí, že jej v noci, jako snadnou kořist, nerozsápala dravá zvěř. Věděl, že musí co nejdříve zjistit, zda se postaví na nohy. Celé tělo měl v jednom ohni.

Další jeho myšlenka směřovala k ní. Co si asi pomyslela , když k ní včera nedorazil. Určitě se zlobí. Možná se o něho bojí, ale ona nevěděla, že půjde přes les. Ne, ne je na něj určitě nazlobená. V duchu se začal proklínat. Chvíli se takto osočoval, pak mu ale došlo, že jediné na co má v dané chvíli cenu myslet, je to, jak se odsud rychle dostat.

„Ty vole, tak hezky jsi začal a teď ty krůpěje potu. To je, jak z nějaký nepovedený detektivky. Já vím, že to nebudeš předělávat, ale přiznej si, že si to těma krůpějkama pěkně podělal.

Hele, a ten Otradovec, co je to za týpka ? Ale to mi ještě asi neřekneš, viď ? Hm, ale to tajemno na začátku je fakt dobrý, to – les se začal temnit a halit do svého tajemství, he, he.

Za vynaložení obrovského úsilí se mu podařilo poměrně v krátké době rozhýbat všechny své poraněné údy a jeho duševní rozpoložení se o poznání zlepšilo. Dokonce si začal uvědomovat, že má hlad. 

Těžce se zvedl a rychle se chytil větve, kterou mu nabízel vedle majestátně stojící obrovský strom. Opřel se o kůru kmene toho kolosu, který tu musel stát dozajista sto let a pozoroval své chvějící se nohy.

Soustředil se a začal se rozpomínat na včerejší události.  Snažil se je chronologicky řadit ve své mysli a postupem času se více či méně upoměl, jak se včera vše seběhlo.

                                                ;;;

Ten strom mu zřejmě zachránil život. Větve zbrzdily pád, který se mu mohl stát osudným.  Ale co tomu všemu předcházelo?

Vzpomněl si, jak včera ráno vstal a spokojeně odběhl do zaměstnání. Pak mu, ale zazvonil v bundě mobilní telefón a podle melodie vyzvánění poznal, že je to ona.

Tak se jeho poklidný den změnil v šílený úprk.

Jako smyslu zbavený odhodil nářadí a hnal se přes celou dílnu ke své plechové skříňce. Otevřel ji a v tom momentě vyzvánění utichlo. Zdrceně usednul na zašlou mastnou podlahu a několikrát praštil hlavou o zeď. Už mnohokrát jí žádal, aby prozradila své skryté číslo, ona mu však doposud nevyhověla. Zřejmě jí to dělalo dobře být takto utajená. Vzápětí mu  přišla SMS zpráva :

Na nic nečekal a vydal se na cestu. Jelikož je zapřísáhlý sportovec-nekuřák a alkoholu se nikdy ani nedotkl, byla jeho fyzička ve skvělém stavu. Denně naběhal  přes deset kilometrů, zimní období nevyjímaje. Znal snad všechny zkratky v okolí i přímo ve městě.

Domluvil se se svým chlebodárcem, že si vezme půl dne dovolené a rozběhl se za svým cílem. Rychle se převlékl do sportovního úboru, ve kterém ostatně běhal každý den do práce a rychlou chůzí odešel do kuchyně, jež jim zaměstnavatel nedávno vkusně a moderně zařídil.  Napil se čiré kojenecké vody,  kterou si čepuje každý den ze studny na zahradě a o které říká, že je kvalitnější než voda z ledovců. Bez dalšího zdržování vyklopil obsah obědníku do připraveného talíře a jídlo vložil do mikrovlnky.  Nervózně si podupával jakousi odrhovačku v rytmu boogie a když mikrovlnka cinkla byl konečně spokojený.

Obyčejně si jídlo ohříval na vařiči nebo v elektrické troubě, poněvadž byl zastáncem názoru, že ohřívání v mikrovlnce je nezdravé. Tentokrát se však rozhodl použít k ohřátí oběda mikrovln, jelikož příliš spěchal.

Dnes měl kedlubnový guláš. Tato pochutina byla jeho pýchou, jelikož recept osobně obdržel od známého vegetariána Vachlera. Po  skromném obědě si odlil do půllitrové pet lahve svou kojeneckou vodu, vložil ji do batohu a rozběhl se.

Mezi lidmi se mu moc dobře neběželo, každou chvíli musel zpomalovat, někdy i zrychlovat. Nepřipadal si svobodně, necítil se být správným runnerem, který nasadí své tempo a po chvíli běhu se dostává do jakéhosi blaženého stavu. Do stavu, při kterém pomalu přestává vnímat své okolí, vnitřně kontroluje jen pravidelný chod těla, od kterého se jakoby odprostí a myšlenkami se dostává kamsi do svého podvědomí. V mysli mu obyčejně vytanou myšlenky a vzpomínky, které ho kdysi opustily.

Zastavil se na rohu ulice u vyhlášeného stánku s rychlým občerstvením, zazubil se na obsluhu a podávacím okýnkem vhodil dovnitř několik podomácku dělaných letáků podporujících kampaň proti požírání zvířat, vivisekci , cirkusům a speed foodům. Na druhé straně plakátku naopak propagoval vegetariánskou restauraci své sestry a organizaci greenpeace, od které před týdnem obdržel zcela zdarma pozvánku na kongres a tričko s potiskem představujícím přeškrtnuté japonské velrybářské lodě. Jako bonus dostal mikinu s fotografií kanadského lovce ubíjejícího dřevěnou tyčí bezbranného tuleně.

Po tomto demonstrativním činu mu již nic nebránilo v tom, aby nasadil své tradiční běžecké tempo. Zanedlouho minul značku města, ze silnice odbočil na polní pěšinu ke křížku a pokračoval podél elektrického ohradníku směrem na sever. Jeho duše se pomalu dostávala do požadovaného rozpoložení a  muskulatura spolehlivě pracovala tak jako vždycky. Odprostil se od svého běhu a začal přemýšlet nad tím, proč ho tak naléhavě k sobě volá. Stalo se jí snad něco a proč psala, čekáme tu na tebe, vždyť bydlí přece  sama……….

Uběhl prvních pět kilometrů a zastavil se na malou přestávku. Sundal batoh ze zad a občerstvil se kojeneckou vodou. Pohlédl na projíždějící traktor, ale nezdvihl ruku na pozdrav, jen lehce pokynul řidiči, Václavu Lososovi, kterého moc dobře znal. Nehodilo se, aby ho pozdravil, tak jak se obyčejně zdraví řidiči projíždějících automobilů. Ještě není zahojená rána, kterou mu Václav uštědřil  svým skutkem.

Stalo se to loni na dožínkovém  bále. Restaurace i parket byly nacpané k prasknutí. Pro Otradovce to byl ples, jako každý jiný. Vše se změnilo ve chvíli, kdy načapal zmíněného Lososa se svou matkou v kumbále úplně nahé. Byl to pro něho šok. Zem na hřbitově ještě po otcově smrti neslehla a matka vyváděla takovéto skopičiny. Nejvíce ho však odpuzovala maminčina nahota, povislá svraštělá ňadra a celulitidou napadená pokožka. Více nestačil, přes bílé vibrující Václavovo pozadí zaregistrovat. Maminčiny ještě na chvíli v rozkoši se koupající oči se v ten moment, kdy zřely svého syna změnily a volaly překvapením o pomoc.

Opět se rozběhl a v duchu proklínal skutečnost, že se musel nachomýtnout právě tam, kde jeho matka prováděla ty hnusné věci. Vzpomínka na Lososa mu neudělala dobře. Zastavil se, předklonil  a vyzvracel.

Začal se cítit poněkud jinak, jeho sexuální touha ho začala opouštět. Sáhl si do slipů. Opravdu ! Od přečtení esemesky mu jeho pohlavní úd stál jako voják na stráži, teď se však jako zemdlelý kyrysník odporoučel ke spánku.  

Podobné věci se mu stávali často.

To, že je muž, jak se patří se vším všudy, věděl již od základní školy, kdy poprvé postřehl v kalhotech neznámý nekontrolovatelný pohyb. Nově objevená funkce těla ho však přiváděla do rozpaků a měla za příčinu, že vždy zčervenal. Proto také začal běhat. Zjistil, že po určité námaze má svatý klid a nemusí se bát vysvléct do spodního prádla i před cizími osobami. Jednou se mu to stalo i před paní doktorkou. Tenkrát za to dostal od maminky pár facek, od té matky, která na stará kolena prováděla věci, ze kterých se dnes  pozvracel.

Vydal se opět na cestu a zanedlouho dorazil k lesu. Věděl, že má dvě možnosti, buď se vydá cestou okolo lesa nebo zvolí cestu přes les, která je neudržovaná a místy až zdraví nebezpečná. Byla ale, přesto že se po ní nedalo běhat,  rychlejší a to rozhodlo. Vydal se tedy lesem.    

No, člověče to jsem z toho blázen. Je asi nějakej máklej, ne. A pěkná kurva vychcaná. Zrovna jsem taky někde četla, že ty greenpeaceáci jsou pěkný hajzlové, hrabou všichni jen pro sebe a na matičku Zem pěkně serou. Dokonce jsem někde zaslechla, ale to je zase z trochu jinýho ranku, že jak byl v roce 1985 charitativní koncert pro Afriku Live Aid, myslím , že to organizoval Bob Geldof, tak většina peněz nešla na jídlo pro postižené, nýbrž na zbraně pro povstalce. To je fakt síla. No, a u těch Greenpeace je to určitě stejný.

Jinak mě ten příběh teda moc neuchvacuje, pořád jen běží a běží, jak idiot. Jak daleko vlastně bydlí ta jeho baba? Jo, a jak přistih tu svou mámu, tak to je fakt kameňák, nevím jak bych reagovala já, ale myslím , že ten traktorista za to ani nemůže, ne ? Ale je pravda, že kdybych ho potkávala, tak bych si asi taky vždycky vzpomněla na tu jeho bílou prdel. Chápu, že i u Otradovce, jako mužskýho, to muselo vyvolat určitý trauma. Tak teda pokračuj, zatím neodcházím, jsem zvědavá jak to dopadne.

Nyní cesta vedla jen do kopce, proto mu ani moc nevadilo, že terén neumožňoval rychlejší pohyb.

Ubíral se dál svižným krokem, zraky upíral před sebe a čekal, kdy se konečně objeví skála. Věděl, že až ji uvidí, bude na konci své cesty, jelikož skála se nachází téměř na konci lesa.

Při této úvaze mu zadrnčel v kapce mobil. Opět dostal SMS zprávu :

„ Tak už odešli a udělali vše za tebe, tak dělej jak myslíš “.

Jakmile si na displeji přečetl, že SMS je od ní, jeho voják-kyrysník se opatrně zdvihl a oprášil si kalhoty. Po přečtení zprávy se však tomu udatovi chtělo zase spát.

No hele s tím mobilem, na tom něco je. Připomnělo mi to bývalýho přítele. Ten měl problémy  s erekcí a proto si nechal od kamaráda  doktora napsat viagru nebo něco podobnýho a říkal, že když šel ke mně, tak celou cestu nic, ale jakmile uviděl můj zvonek a zazvonil, tak se mu prej hnedka postavil a jak stoupal po schodech k mejm dveřím tak prej myslel, že vybouchne, he. 

Byl unavený a vůbec si nebyl jistý svým konáním. Celé to snažení je přece pro ní a ona teď už ani neví jestli za ní má jít. Proč se tedy plahočí tím nehostinným lesem.

Jeho krok se zpomalil a nakonec se zastavil a posadil. Dlouze oddychoval a přemýšlel nad tím, zda má zavolat. Zjistil však , že mobil nemá signál. A s kým to tam vlastně byla a co za něj kdo udělal? Zvedl se a pokračoval ve své pouti. Ruce měl rozedřené do krve od suchých větví smrků, které lemovaly pěšinu, kterou se ubíral.

Vzpomněl si i na ty tajemné zvuky a pak následoval pád do hlubiny, kterou jak se zdá s menšími pohmožděninami přežil.

Pustil se stromu a pokusil se popojít. Byl příjemně překvapen a opíraje se o starou, kůry zbavenou, větev rozhodl, že se v tomto stavu nemůže vracet domů, leč bude pokračoval k ní.

Napil se posledního zbytku kojenecké vody a zjistil, že  telefon při pádu došel k úhoně. Ale teď, když ví, že je mobilní, mu to ani nevadilo, alespoň ji překvapí. Ta bude koukat, kde se tam bere a bude ho litovat, starat se o něj a chlácholit jej a on se nechá a bude říkat, že je to pouze škrábnutí. Třeba mu dá i sáhnout. Ještě si nikdy nesáhl, ale teď cítil, že ten okamžik se konečně blíží a v kalhotách se mu to zase začalo hýbat.  Věděl , že za chvíli bude na konci lesa a pak už to bude, co by kamenem dohodil.  

Byl šťastný, že jej již nedoprovází ten nepříjemný tajemný zvuk, který u něho včera vyvolal pocit bezmoci a zoufalství.

„Co to vlastně mohlo být ?“ přemýšlel a holí se zapichoval do jehličí. Teď , ale myslel už zase jen na ni.

Šels snad hodinu, když se les otevřel a on zřel remízek, pod kterým byl vidět hřeben její střechy. Jak se blížil k samotě, na které žila, začaly se ho zmocňovat pocity vášně a o to rychleji se snažil dobelhat k jejím dveřím. Najednou však , kde se vzali tu se vzali, zpoza křoví vyšli dva hoši, zřejmě ještě školáci. Nejdříve se neznámého trochu lekli, ale když viděli, že jim nemůže ublížit, vyndali své praky a začali po něm bez jakékoliv výstrahy střílet kameny, kterých tu bylo na cestě víc než dost. Otradovec se nezmohl na sebemenší odpor. Dřív než stačil zmizet  v domě, měl zakrvácené líce. Z tváře mu prýštily potůčky  krve, které se spojovaly s krůpějemi potu.

Jeden z mnoha kamenů, které mu zasáhly obličej, jej trefil do spánkové kosti, což  zapříčinilo ztrátu stability a následný pád. Jeden z chlapců k němu ihned přiskočil a vykopl mu z ruky hůl. Druhý když to viděl, vyndal svou podomácku vyrobenou „devítiocasou kočku“ a počastoval mu záda a hlavu, posléze mlátil padni kam padni.  Otradovec cítil, že zřejmě omdlí. Z posledních sil se podíval do okna a tam ji uviděl, stála před zrcadlem a upravovala si vlasy. Byla zcela nahá. Pokusil se o výkřik , ale z úst se neozvalo zhola nic. Otočil se na útočníky, ale nikde je neviděl, zato ucítil pach benzínu. Nevěnoval tomu pozornost a po malých kouscích se plazil ke dveřím chalupy, které před týdnem nově natřel. Ještě jednou se pokusil zakřičet. Opět bez úspěchu. Z jeho úst vycházelo jen chrčení, směs bolesti a krve. Už mu zbývalo posledních pár metrů a v tom okamžiku uviděl ve vzduchu jakýsi blyštivý předmět. Byl to hořící šíp , který se mu zabodl do nohy. Vykřikl ani ne proto, že utrpěl další bolestivé zranění, ale proto, že v tom okamžiku došlo ke vznícení jeho těla. Řval bolestí, ale nikdo ho neslyšel, nevyloudil ze sebe ani hles, měl ústa zalitá krví a celý obličej napuchlý od biče a dobře mířených střel.          

Ona nic nevědouce rozpustila si vlasy, vypnula gramofon a lehla si do odestlané postele. Chlapci zašroubovali víčko nádrže automobilu zaparkovaného na  cestě, která vedla kolem lesa a otevřeli dveře od domu. V předsíni se odsvlékli, na věšák pověsili luk s toulcem a zakřičeli :

Vešli do místnosti, lehli si k ní do postele a začali ji naučeným grifem hladit po těle na místech, kde to měla nejraději. Ona byla ráda a velmi spokojená s tím, že i dnes přišli na čas, sáhla pro svůj mobilní telefon a poslala zprávu :

„Už nikdy nechoď“.

Na obzoru se objevily první červánky a právě v tu chvíli se začal lesem ozývat opět ten disharmonický zvuk, který byl nepříjemný i lesní zvěři.    

Slunce se připravovalo ke spánku a oheň pomalu dohasínal.

Cesta

Mladý Otradovec se zvedl a pokračoval ve své pouti. Obličej a ruce měl rozedřené do krve od suchých větví ne příliš vzrostlých smrků, které lemovaly jeho dnešní cestu. Tou zarostlou pěšinou šel již mnohokrát, dnes, nebo spíše právě teď,  si nebyl příliš jistý důvodem, pro který se i tentokrát vydal právě tudy.

Něco jej pohánělo stále vpřed ani si neuvědomoval, že les se počal temnit a halit do svého tajemství. Slunce, které dnes příliš nehřálo, začalo zacházet za obzor. Jeho poslední paprsky se draly křovinami lesa do nitra porostu již jen na obzoru.

Než vystoupal ke skále na horizontu byla tma. Zastavil se a otočil. Něco jej vyrušilo. Posadil se na obrovský balvan porostlý mechem a po chvíli soustředění zaregistroval neidentifikovatelný nepříjemný zvuk, který přicházel v nepravidelných intervalech z pastvin za potokem.

Zvedl se a pokračoval krátkými kroky po hřebeni skály. Zvuky přicházející z dálky ho podvědomě začaly zneklidňovat a přestože urazil po obrovských kamenech pěkný kus cesty od místa, kde tyto disharmonické hluky v ozvěně znějící jako ďábelská kakofonie zaregistroval poprvé, jejich intenzita se nezměnila.

Tato hudba nahánějící hrůzu, které zprvu nevěnoval valnou pozornost, začala u něho znenadání vyvolávat určité napětí a měla za následek jeho  nesoustředěnost.

Opět se zastavil. Rozpačitě se díval okolo sebe. Jeho duševní svěžest byla pohlcena, ale ne natolik, aby si neuvědomil, že sešel z cesty. Byl si tím stoprocentně jistý. Les sice pohltila tma a nebylo již moc dobře možné vizuálně  zjistit , kde se právě nachází, ale jakýsi hlas, snad šestý smysl, mu napovídal, aby se zastavil a obezřetně zvážil kudy se má dále vydat.

Že zabloudil bylo jisté, jelikož stezka vyšlapaná lesní zvěří, po které se původně chtěl ubírat, měla již dávno opustit skálu, na které se stále nalézal. Rychle sáhl do kapsy. Chvilku v ní šátral, ale hledané v šosu své sportovní bundy nenašel. Rychlými pohyby začal prohledávat ostatní kapsy. Sundal batoh ze zad a prozkoumal jeho nitro. Bezúspěšně. Svraštil čelo, pohlédl za sebe na zem, pak k nebi a hlasem raněného zvířete vykřikl zděšením.  Svítilna v šosu větrovky nebyla.

Zvuk stále sílil.

Bez rozmyslu se rozhodl, že se vrátí. Rozběhl se.  Tato zbrklá reakce měla však rychlou a neblahou odezvu.

Po několika skocích z kamene na kámen se mu smekla noha a volným pádem se zřítil do temné propasti, jejíž dno bylo porostlé vysokým smutným kapradím. Jeho nehybné tělo se ocitlo v moci noci.                                  

Probudil se. Nacházel se pod skálou v porostu vlhkém od ranní rosy. Musel tu ležet dlouho, slunce stálo vysoko na modré obloze a les byl dávno probuzený do dalšího dne. Měl štěstí, že jej v noci, jako snadnou kořist, nerozsápala dravá zvěř. Věděl, že musí co nejdříve zjistit, zda se postaví na nohy. Celé tělo měl v jednom ohni.

Další jeho myšlenka směřovala k ní. Co si asi pomyslela , když k ní včera nedorazil. Určitě se zlobí. Možná se o něho bojí, ale ona nevěděla, že půjde přes les. Ne, ne je na něj určitě nazlobená. V duchu se začal proklínat. Chvíli se takto osočoval, pak mu ale došlo, že jediné na co má v dané chvíli cenu myslet, je to, jak se odsud rychle dostat.

„Ty vole, tak hezky jsi začal a teď ty krůpěje potu. To je, jak z nějaký nepovedený detektivky. Já vím, že to nebudeš předělávat, ale přiznej si, že si to těma krůpějkama pěkně podělal.

Hele, a ten Otradovec, co je to za týpka ? Ale to mi ještě asi neřekneš, viď ? Hm, ale to tajemno na začátku je fakt dobrý, to – les se začal temnit a halit do svého tajemství, he, he.

Za vynaložení obrovského úsilí se mu podařilo poměrně v krátké době rozhýbat všechny své poraněné údy a jeho duševní rozpoložení se o poznání zlepšilo. Dokonce si začal uvědomovat, že má hlad. 

Těžce se zvedl a rychle se chytil větve, kterou mu nabízel vedle majestátně stojící obrovský strom. Opřel se o kůru kmene toho kolosu, který tu musel stát dozajista sto let a pozoroval své chvějící se nohy.

Soustředil se a začal se rozpomínat na včerejší události.  Snažil se je chronologicky řadit ve své mysli a postupem času se více či méně upoměl, jak se včera vše seběhlo.

                                                ;;;

Ten strom mu zřejmě zachránil život. Větve zbrzdily pád, který se mu mohl stát osudným.  Ale co tomu všemu předcházelo?

Vzpomněl si, jak včera ráno vstal a spokojeně odběhl do zaměstnání. Pak mu, ale zazvonil v bundě mobilní telefón a podle melodie vyzvánění poznal, že je to ona.

Tak se jeho poklidný den změnil v šílený úprk.

Jako smyslu zbavený odhodil nářadí a hnal se přes celou dílnu ke své plechové skříňce. Otevřel ji a v tom momentě vyzvánění utichlo. Zdrceně usednul na zašlou mastnou podlahu a několikrát praštil hlavou o zeď. Už mnohokrát jí žádal, aby prozradila své skryté číslo, ona mu však doposud nevyhověla. Zřejmě jí to dělalo dobře být takto utajená. Vzápětí mu  přišla SMS zpráva :

Na nic nečekal a vydal se na cestu. Jelikož je zapřísáhlý sportovec-nekuřák a alkoholu se nikdy ani nedotkl, byla jeho fyzička ve skvělém stavu. Denně naběhal  přes deset kilometrů, zimní období nevyjímaje. Znal snad všechny zkratky v okolí i přímo ve městě.

Domluvil se se svým chlebodárcem, že si vezme půl dne dovolené a rozběhl se za svým cílem. Rychle se převlékl do sportovního úboru, ve kterém ostatně běhal každý den do práce a rychlou chůzí odešel do kuchyně, jež jim zaměstnavatel nedávno vkusně a moderně zařídil.  Napil se čiré kojenecké vody,  kterou si čepuje každý den ze studny na zahradě a o které říká, že je kvalitnější než voda z ledovců. Bez dalšího zdržování vyklopil obsah obědníku do připraveného talíře a jídlo vložil do mikrovlnky.  Nervózně si podupával jakousi odrhovačku v rytmu boogie a když mikrovlnka cinkla byl konečně spokojený.

Obyčejně si jídlo ohříval na vařiči nebo v elektrické troubě, poněvadž byl zastáncem názoru, že ohřívání v mikrovlnce je nezdravé. Tentokrát se však rozhodl použít k ohřátí oběda mikrovln, jelikož příliš spěchal.

Dnes měl kedlubnový guláš. Tato pochutina byla jeho pýchou, jelikož recept osobně obdržel od známého vegetariána Vachlera. Po  skromném obědě si odlil do půllitrové pet lahve svou kojeneckou vodu, vložil ji do batohu a rozběhl se.

Mezi lidmi se mu moc dobře neběželo, každou chvíli musel zpomalovat, někdy i zrychlovat. Nepřipadal si svobodně, necítil se být správným runnerem, který nasadí své tempo a po chvíli běhu se dostává do jakéhosi blaženého stavu. Do stavu, při kterém pomalu přestává vnímat své okolí, vnitřně kontroluje jen pravidelný chod těla, od kterého se jakoby odprostí a myšlenkami se dostává kamsi do svého podvědomí. V mysli mu obyčejně vytanou myšlenky a vzpomínky, které ho kdysi opustily.

Zastavil se na rohu ulice u vyhlášeného stánku s rychlým občerstvením, zazubil se na obsluhu a podávacím okýnkem vhodil dovnitř několik podomácku dělaných letáků podporujících kampaň proti požírání zvířat, vivisekci , cirkusům a speed foodům. Na druhé straně plakátku naopak propagoval vegetariánskou restauraci své sestry a organizaci greenpeace, od které před týdnem obdržel zcela zdarma pozvánku na kongres a tričko s potiskem představujícím přeškrtnuté japonské velrybářské lodě. Jako bonus dostal mikinu s fotografií kanadského lovce ubíjejícího dřevěnou tyčí bezbranného tuleně.

Po tomto demonstrativním činu mu již nic nebránilo v tom, aby nasadil své tradiční běžecké tempo. Zanedlouho minul značku města, ze silnice odbočil na polní pěšinu ke křížku a pokračoval podél elektrického ohradníku směrem na sever. Jeho duše se pomalu dostávala do požadovaného rozpoložení a  muskulatura spolehlivě pracovala tak jako vždycky. Odprostil se od svého běhu a začal přemýšlet nad tím, proč ho tak naléhavě k sobě volá. Stalo se jí snad něco a proč psala, čekáme tu na tebe, vždyť bydlí přece  sama……….

Uběhl prvních pět kilometrů a zastavil se na malou přestávku. Sundal batoh ze zad a občerstvil se kojeneckou vodou. Pohlédl na projíždějící traktor, ale nezdvihl ruku na pozdrav, jen lehce pokynul řidiči, Václavu Lososovi, kterého moc dobře znal. Nehodilo se, aby ho pozdravil, tak jak se obyčejně zdraví řidiči projíždějících automobilů. Ještě není zahojená rána, kterou mu Václav uštědřil  svým skutkem.

Stalo se to loni na dožínkovém  bále. Restaurace i parket byly nacpané k prasknutí. Pro Otradovce to byl ples, jako každý jiný. Vše se změnilo ve chvíli, kdy načapal zmíněného Lososa se svou matkou v kumbále úplně nahé. Byl to pro něho šok. Zem na hřbitově ještě po otcově smrti neslehla a matka vyváděla takovéto skopičiny. Nejvíce ho však odpuzovala maminčina nahota, povislá svraštělá ňadra a celulitidou napadená pokožka. Více nestačil, přes bílé vibrující Václavovo pozadí zaregistrovat. Maminčiny ještě na chvíli v rozkoši se koupající oči se v ten moment, kdy zřely svého syna změnily a volaly překvapením o pomoc.

Opět se rozběhl a v duchu proklínal skutečnost, že se musel nachomýtnout právě tam, kde jeho matka prováděla ty hnusné věci. Vzpomínka na Lososa mu neudělala dobře. Zastavil se, předklonil  a vyzvracel.

Začal se cítit poněkud jinak, jeho sexuální touha ho začala opouštět. Sáhl si do slipů. Opravdu ! Od přečtení esemesky mu jeho pohlavní úd stál jako voják na stráži, teď se však jako zemdlelý kyrysník odporoučel ke spánku.  

Podobné věci se mu stávali často.

To, že je muž, jak se patří se vším všudy, věděl již od základní školy, kdy poprvé postřehl v kalhotech neznámý nekontrolovatelný pohyb. Nově objevená funkce těla ho však přiváděla do rozpaků a měla za příčinu, že vždy zčervenal. Proto také začal běhat. Zjistil, že po určité námaze má svatý klid a nemusí se bát vysvléct do spodního prádla i před cizími osobami. Jednou se mu to stalo i před paní doktorkou. Tenkrát za to dostal od maminky pár facek, od té matky, která na stará kolena prováděla věci, ze kterých se dnes  pozvracel.

Vydal se opět na cestu a zanedlouho dorazil k lesu. Věděl, že má dvě možnosti, buď se vydá cestou okolo lesa nebo zvolí cestu přes les, která je neudržovaná a místy až zdraví nebezpečná. Byla ale, přesto že se po ní nedalo běhat,  rychlejší a to rozhodlo. Vydal se tedy lesem.    

No, člověče to jsem z toho blázen. Je asi nějakej máklej, ne. A pěkná kurva vychcaná. Zrovna jsem taky někde četla, že ty greenpeaceáci jsou pěkný hajzlové, hrabou všichni jen pro sebe a na matičku Zem pěkně serou. Dokonce jsem někde zaslechla, ale to je zase z trochu jinýho ranku, že jak byl v roce 1985 charitativní koncert pro Afriku Live Aid, myslím , že to organizoval Bob Geldof, tak většina peněz nešla na jídlo pro postižené, nýbrž na zbraně pro povstalce. To je fakt síla. No, a u těch Greenpeace je to určitě stejný.

Jinak mě ten příběh teda moc neuchvacuje, pořád jen běží a běží, jak idiot. Jak daleko vlastně bydlí ta jeho baba? Jo, a jak přistih tu svou mámu, tak to je fakt kameňák, nevím jak bych reagovala já, ale myslím , že ten traktorista za to ani nemůže, ne ? Ale je pravda, že kdybych ho potkávala, tak bych si asi taky vždycky vzpomněla na tu jeho bílou prdel. Chápu, že i u Otradovce, jako mužskýho, to muselo vyvolat určitý trauma. Tak teda pokračuj, zatím neodcházím, jsem zvědavá jak to dopadne.

Nyní cesta vedla jen do kopce, proto mu ani moc nevadilo, že terén neumožňoval rychlejší pohyb.

Ubíral se dál svižným krokem, zraky upíral před sebe a čekal, kdy se konečně objeví skála. Věděl, že až ji uvidí, bude na konci své cesty, jelikož skála se nachází téměř na konci lesa.

Při této úvaze mu zadrnčel v kapce mobil. Opět dostal SMS zprávu :

„ Tak už odešli a udělali vše za tebe, tak dělej jak myslíš “.

Jakmile si na displeji přečetl, že SMS je od ní, jeho voják-kyrysník se opatrně zdvihl a oprášil si kalhoty. Po přečtení zprávy se však tomu udatovi chtělo zase spát.

No hele s tím mobilem, na tom něco je. Připomnělo mi to bývalýho přítele. Ten měl problémy  s erekcí a proto si nechal od kamaráda  doktora napsat viagru nebo něco podobnýho a říkal, že když šel ke mně, tak celou cestu nic, ale jakmile uviděl můj zvonek a zazvonil, tak se mu prej hnedka postavil a jak stoupal po schodech k mejm dveřím tak prej myslel, že vybouchne, he. 

Byl unavený a vůbec si nebyl jistý svým konáním. Celé to snažení je přece pro ní a ona teď už ani neví jestli za ní má jít. Proč se tedy plahočí tím nehostinným lesem.

Jeho krok se zpomalil a nakonec se zastavil a posadil. Dlouze oddychoval a přemýšlel nad tím, zda má zavolat. Zjistil však , že mobil nemá signál. A s kým to tam vlastně byla a co za něj kdo udělal? Zvedl se a pokračoval ve své pouti. Ruce měl rozedřené do krve od suchých větví smrků, které lemovaly pěšinu, kterou se ubíral.

Vzpomněl si i na ty tajemné zvuky a pak následoval pád do hlubiny, kterou jak se zdá s menšími pohmožděninami přežil.

Pustil se stromu a pokusil se popojít. Byl příjemně překvapen a opíraje se o starou, kůry zbavenou, větev rozhodl, že se v tomto stavu nemůže vracet domů, leč bude pokračoval k ní.

Napil se posledního zbytku kojenecké vody a zjistil, že  telefon při pádu došel k úhoně. Ale teď, když ví, že je mobilní, mu to ani nevadilo, alespoň ji překvapí. Ta bude koukat, kde se tam bere a bude ho litovat, starat se o něj a chlácholit jej a on se nechá a bude říkat, že je to pouze škrábnutí. Třeba mu dá i sáhnout. Ještě si nikdy nesáhl, ale teď cítil, že ten okamžik se konečně blíží a v kalhotách se mu to zase začalo hýbat.  Věděl , že za chvíli bude na konci lesa a pak už to bude, co by kamenem dohodil.  

Byl šťastný, že jej již nedoprovází ten nepříjemný tajemný zvuk, který u něho včera vyvolal pocit bezmoci a zoufalství.

„Co to vlastně mohlo být ?“ přemýšlel a holí se zapichoval do jehličí. Teď , ale myslel už zase jen na ni.

Šels snad hodinu, když se les otevřel a on zřel remízek, pod kterým byl vidět hřeben její střechy. Jak se blížil k samotě, na které žila, začaly se ho zmocňovat pocity vášně a o to rychleji se snažil dobelhat k jejím dveřím. Najednou však , kde se vzali tu se vzali, zpoza křoví vyšli dva hoši, zřejmě ještě školáci. Nejdříve se neznámého trochu lekli, ale když viděli, že jim nemůže ublížit, vyndali své praky a začali po něm bez jakékoliv výstrahy střílet kameny, kterých tu bylo na cestě víc než dost. Otradovec se nezmohl na sebemenší odpor. Dřív než stačil zmizet  v domě, měl zakrvácené líce. Z tváře mu prýštily potůčky  krve, které se spojovaly s krůpějemi potu.

Jeden z mnoha kamenů, které mu zasáhly obličej, jej trefil do spánkové kosti, což  zapříčinilo ztrátu stability a následný pád. Jeden z chlapců k němu ihned přiskočil a vykopl mu z ruky hůl. Druhý když to viděl, vyndal svou podomácku vyrobenou „devítiocasou kočku“ a počastoval mu záda a hlavu, posléze mlátil padni kam padni.  Otradovec cítil, že zřejmě omdlí. Z posledních sil se podíval do okna a tam ji uviděl, stála před zrcadlem a upravovala si vlasy. Byla zcela nahá. Pokusil se o výkřik , ale z úst se neozvalo zhola nic. Otočil se na útočníky, ale nikde je neviděl, zato ucítil pach benzínu. Nevěnoval tomu pozornost a po malých kouscích se plazil ke dveřím chalupy, které před týdnem nově natřel. Ještě jednou se pokusil zakřičet. Opět bez úspěchu. Z jeho úst vycházelo jen chrčení, směs bolesti a krve. Už mu zbývalo posledních pár metrů a v tom okamžiku uviděl ve vzduchu jakýsi blyštivý předmět. Byl to hořící šíp , který se mu zabodl do nohy. Vykřikl ani ne proto, že utrpěl další bolestivé zranění, ale proto, že v tom okamžiku došlo ke vznícení jeho těla. Řval bolestí, ale nikdo ho neslyšel, nevyloudil ze sebe ani hles, měl ústa zalitá krví a celý obličej napuchlý od biče a dobře mířených střel.          

Ona nic nevědouce rozpustila si vlasy, vypnula gramofon a lehla si do odestlané postele. Chlapci zašroubovali víčko nádrže automobilu zaparkovaného na  cestě, která vedla kolem lesa a otevřeli dveře od domu. V předsíni se odsvlékli, na věšák pověsili luk s toulcem a zakřičeli :

Vešli do místnosti, lehli si k ní do postele a začali ji naučeným grifem hladit po těle na místech, kde to měla nejraději. Ona byla ráda a velmi spokojená s tím, že i dnes přišli na čas, sáhla pro svůj mobilní telefon a poslala zprávu :

„Už nikdy nechoď“.

Na obzoru se objevily první červánky a právě v tu chvíli se začal lesem ozývat opět ten disharmonický zvuk, který byl nepříjemný i lesní zvěři.    

Slunce se připravovalo ke spánku a oheň pomalu dohasínal.

Cesta

Mladý Otradovec se zvedl a pokračoval ve své pouti. Obličej a ruce měl rozedřené do krve od suchých větví ne příliš vzrostlých smrků, které lemovaly jeho dnešní cestu. Tou zarostlou pěšinou šel již mnohokrát, dnes, nebo spíše právě teď,  si nebyl příliš jistý důvodem, pro který se i tentokrát vydal právě tudy.

Něco jej pohánělo stále vpřed ani si neuvědomoval, že les se počal temnit a halit do svého tajemství. Slunce, které dnes příliš nehřálo, začalo zacházet za obzor. Jeho poslední paprsky se draly křovinami lesa do nitra porostu již jen na obzoru.

Než vystoupal ke skále na horizontu byla tma. Zastavil se a otočil. Něco jej vyrušilo. Posadil se na obrovský balvan porostlý mechem a po chvíli soustředění zaregistroval neidentifikovatelný nepříjemný zvuk, který přicházel v nepravidelných intervalech z pastvin za potokem.

Zvedl se a pokračoval krátkými kroky po hřebeni skály. Zvuky přicházející z dálky ho podvědomě začaly zneklidňovat a přestože urazil po obrovských kamenech pěkný kus cesty od místa, kde tyto disharmonické hluky v ozvěně znějící jako ďábelská kakofonie zaregistroval poprvé, jejich intenzita se nezměnila.

Tato hudba nahánějící hrůzu, které zprvu nevěnoval valnou pozornost, začala u něho znenadání vyvolávat určité napětí a měla za následek jeho  nesoustředěnost.

Opět se zastavil. Rozpačitě se díval okolo sebe. Jeho duševní svěžest byla pohlcena, ale ne natolik, aby si neuvědomil, že sešel z cesty. Byl si tím stoprocentně jistý. Les sice pohltila tma a nebylo již moc dobře možné vizuálně  zjistit , kde se právě nachází, ale jakýsi hlas, snad šestý smysl, mu napovídal, aby se zastavil a obezřetně zvážil kudy se má dále vydat.

Že zabloudil bylo jisté, jelikož stezka vyšlapaná lesní zvěří, po které se původně chtěl ubírat, měla již dávno opustit skálu, na které se stále nalézal. Rychle sáhl do kapsy. Chvilku v ní šátral, ale hledané v šosu své sportovní bundy nenašel. Rychlými pohyby začal prohledávat ostatní kapsy. Sundal batoh ze zad a prozkoumal jeho nitro. Bezúspěšně. Svraštil čelo, pohlédl za sebe na zem, pak k nebi a hlasem raněného zvířete vykřikl zděšením.  Svítilna v šosu větrovky nebyla.

Zvuk stále sílil.

Bez rozmyslu se rozhodl, že se vrátí. Rozběhl se.  Tato zbrklá reakce měla však rychlou a neblahou odezvu.

Po několika skocích z kamene na kámen se mu smekla noha a volným pádem se zřítil do temné propasti, jejíž dno bylo porostlé vysokým smutným kapradím. Jeho nehybné tělo se ocitlo v moci noci.                                  

Probudil se. Nacházel se pod skálou v porostu vlhkém od ranní rosy. Musel tu ležet dlouho, slunce stálo vysoko na modré obloze a les byl dávno probuzený do dalšího dne. Měl štěstí, že jej v noci, jako snadnou kořist, nerozsápala dravá zvěř. Věděl, že musí co nejdříve zjistit, zda se postaví na nohy. Celé tělo měl v jednom ohni.

Další jeho myšlenka směřovala k ní. Co si asi pomyslela , když k ní včera nedorazil. Určitě se zlobí. Možná se o něho bojí, ale ona nevěděla, že půjde přes les. Ne, ne je na něj určitě nazlobená. V duchu se začal proklínat. Chvíli se takto osočoval, pak mu ale došlo, že jediné na co má v dané chvíli cenu myslet, je to, jak se odsud rychle dostat.

„Ty vole, tak hezky jsi začal a teď ty krůpěje potu. To je, jak z nějaký nepovedený detektivky. Já vím, že to nebudeš předělávat, ale přiznej si, že si to těma krůpějkama pěkně podělal.

Hele, a ten Otradovec, co je to za týpka ? Ale to mi ještě asi neřekneš, viď ? Hm, ale to tajemno na začátku je fakt dobrý, to – les se začal temnit a halit do svého tajemství, he, he.

Za vynaložení obrovského úsilí se mu podařilo poměrně v krátké době rozhýbat všechny své poraněné údy a jeho duševní rozpoložení se o poznání zlepšilo. Dokonce si začal uvědomovat, že má hlad. 

Těžce se zvedl a rychle se chytil větve, kterou mu nabízel vedle majestátně stojící obrovský strom. Opřel se o kůru kmene toho kolosu, který tu musel stát dozajista sto let a pozoroval své chvějící se nohy.

Soustředil se a začal se rozpomínat na včerejší události.  Snažil se je chronologicky řadit ve své mysli a postupem času se více či méně upoměl, jak se včera vše seběhlo.

                                                ;;;

Ten strom mu zřejmě zachránil život. Větve zbrzdily pád, který se mu mohl stát osudným.  Ale co tomu všemu předcházelo?

Vzpomněl si, jak včera ráno vstal a spokojeně odběhl do zaměstnání. Pak mu, ale zazvonil v bundě mobilní telefón a podle melodie vyzvánění poznal, že je to ona.

Tak se jeho poklidný den změnil v šílený úprk.

Jako smyslu zbavený odhodil nářadí a hnal se přes celou dílnu ke své plechové skříňce. Otevřel ji a v tom momentě vyzvánění utichlo. Zdrceně usednul na zašlou mastnou podlahu a několikrát praštil hlavou o zeď. Už mnohokrát jí žádal, aby prozradila své skryté číslo, ona mu však doposud nevyhověla. Zřejmě jí to dělalo dobře být takto utajená. Vzápětí mu  přišla SMS zpráva :

Na nic nečekal a vydal se na cestu. Jelikož je zapřísáhlý sportovec-nekuřák a alkoholu se nikdy ani nedotkl, byla jeho fyzička ve skvělém stavu. Denně naběhal  přes deset kilometrů, zimní období nevyjímaje. Znal snad všechny zkratky v okolí i přímo ve městě.

Domluvil se se svým chlebodárcem, že si vezme půl dne dovolené a rozběhl se za svým cílem. Rychle se převlékl do sportovního úboru, ve kterém ostatně běhal každý den do práce a rychlou chůzí odešel do kuchyně, jež jim zaměstnavatel nedávno vkusně a moderně zařídil.  Napil se čiré kojenecké vody,  kterou si čepuje každý den ze studny na zahradě a o které říká, že je kvalitnější než voda z ledovců. Bez dalšího zdržování vyklopil obsah obědníku do připraveného talíře a jídlo vložil do mikrovlnky.  Nervózně si podupával jakousi odrhovačku v rytmu boogie a když mikrovlnka cinkla byl konečně spokojený.

Obyčejně si jídlo ohříval na vařiči nebo v elektrické troubě, poněvadž byl zastáncem názoru, že ohřívání v mikrovlnce je nezdravé. Tentokrát se však rozhodl použít k ohřátí oběda mikrovln, jelikož příliš spěchal.

Dnes měl kedlubnový guláš. Tato pochutina byla jeho pýchou, jelikož recept osobně obdržel od známého vegetariána Vachlera. Po  skromném obědě si odlil do půllitrové pet lahve svou kojeneckou vodu, vložil ji do batohu a rozběhl se.

Mezi lidmi se mu moc dobře neběželo, každou chvíli musel zpomalovat, někdy i zrychlovat. Nepřipadal si svobodně, necítil se být správným runnerem, který nasadí své tempo a po chvíli běhu se dostává do jakéhosi blaženého stavu. Do stavu, při kterém pomalu přestává vnímat své okolí, vnitřně kontroluje jen pravidelný chod těla, od kterého se jakoby odprostí a myšlenkami se dostává kamsi do svého podvědomí. V mysli mu obyčejně vytanou myšlenky a vzpomínky, které ho kdysi opustily.

Zastavil se na rohu ulice u vyhlášeného stánku s rychlým občerstvením, zazubil se na obsluhu a podávacím okýnkem vhodil dovnitř několik podomácku dělaných letáků podporujících kampaň proti požírání zvířat, vivisekci , cirkusům a speed foodům. Na druhé straně plakátku naopak propagoval vegetariánskou restauraci své sestry a organizaci greenpeace, od které před týdnem obdržel zcela zdarma pozvánku na kongres a tričko s potiskem představujícím přeškrtnuté japonské velrybářské lodě. Jako bonus dostal mikinu s fotografií kanadského lovce ubíjejícího dřevěnou tyčí bezbranného tuleně.

Po tomto demonstrativním činu mu již nic nebránilo v tom, aby nasadil své tradiční běžecké tempo. Zanedlouho minul značku města, ze silnice odbočil na polní pěšinu ke křížku a pokračoval podél elektrického ohradníku směrem na sever. Jeho duše se pomalu dostávala do požadovaného rozpoložení a  muskulatura spolehlivě pracovala tak jako vždycky. Odprostil se od svého běhu a začal přemýšlet nad tím, proč ho tak naléhavě k sobě volá. Stalo se jí snad něco a proč psala, čekáme tu na tebe, vždyť bydlí přece  sama……….

Uběhl prvních pět kilometrů a zastavil se na malou přestávku. Sundal batoh ze zad a občerstvil se kojeneckou vodou. Pohlédl na projíždějící traktor, ale nezdvihl ruku na pozdrav, jen lehce pokynul řidiči, Václavu Lososovi, kterého moc dobře znal. Nehodilo se, aby ho pozdravil, tak jak se obyčejně zdraví řidiči projíždějících automobilů. Ještě není zahojená rána, kterou mu Václav uštědřil  svým skutkem.

Stalo se to loni na dožínkovém  bále. Restaurace i parket byly nacpané k prasknutí. Pro Otradovce to byl ples, jako každý jiný. Vše se změnilo ve chvíli, kdy načapal zmíněného Lososa se svou matkou v kumbále úplně nahé. Byl to pro něho šok. Zem na hřbitově ještě po otcově smrti neslehla a matka vyváděla takovéto skopičiny. Nejvíce ho však odpuzovala maminčina nahota, povislá svraštělá ňadra a celulitidou napadená pokožka. Více nestačil, přes bílé vibrující Václavovo pozadí zaregistrovat. Maminčiny ještě na chvíli v rozkoši se koupající oči se v ten moment, kdy zřely svého syna změnily a volaly překvapením o pomoc.

Opět se rozběhl a v duchu proklínal skutečnost, že se musel nachomýtnout právě tam, kde jeho matka prováděla ty hnusné věci. Vzpomínka na Lososa mu neudělala dobře. Zastavil se, předklonil  a vyzvracel.

Začal se cítit poněkud jinak, jeho sexuální touha ho začala opouštět. Sáhl si do slipů. Opravdu ! Od přečtení esemesky mu jeho pohlavní úd stál jako voják na stráži, teď se však jako zemdlelý kyrysník odporoučel ke spánku.  

Podobné věci se mu stávali často.

To, že je muž, jak se patří se vším všudy, věděl již od základní školy, kdy poprvé postřehl v kalhotech neznámý nekontrolovatelný pohyb. Nově objevená funkce těla ho však přiváděla do rozpaků a měla za příčinu, že vždy zčervenal. Proto také začal běhat. Zjistil, že po určité námaze má svatý klid a nemusí se bát vysvléct do spodního prádla i před cizími osobami. Jednou se mu to stalo i před paní doktorkou. Tenkrát za to dostal od maminky pár facek, od té matky, která na stará kolena prováděla věci, ze kterých se dnes  pozvracel.

Vydal se opět na cestu a zanedlouho dorazil k lesu. Věděl, že má dvě možnosti, buď se vydá cestou okolo lesa nebo zvolí cestu přes les, která je neudržovaná a místy až zdraví nebezpečná. Byla ale, přesto že se po ní nedalo běhat,  rychlejší a to rozhodlo. Vydal se tedy lesem.    

No, člověče to jsem z toho blázen. Je asi nějakej máklej, ne. A pěkná kurva vychcaná. Zrovna jsem taky někde četla, že ty greenpeaceáci jsou pěkný hajzlové, hrabou všichni jen pro sebe a na matičku Zem pěkně serou. Dokonce jsem někde zaslechla, ale to je zase z trochu jinýho ranku, že jak byl v roce 1985 charitativní koncert pro Afriku Live Aid, myslím , že to organizoval Bob Geldof, tak většina peněz nešla na jídlo pro postižené, nýbrž na zbraně pro povstalce. To je fakt síla. No, a u těch Greenpeace je to určitě stejný.

Jinak mě ten příběh teda moc neuchvacuje, pořád jen běží a běží, jak idiot. Jak daleko vlastně bydlí ta jeho baba? Jo, a jak přistih tu svou mámu, tak to je fakt kameňák, nevím jak bych reagovala já, ale myslím , že ten traktorista za to ani nemůže, ne ? Ale je pravda, že kdybych ho potkávala, tak bych si asi taky vždycky vzpomněla na tu jeho bílou prdel. Chápu, že i u Otradovce, jako mužskýho, to muselo vyvolat určitý trauma. Tak teda pokračuj, zatím neodcházím, jsem zvědavá jak to dopadne.

Nyní cesta vedla jen do kopce, proto mu ani moc nevadilo, že terén neumožňoval rychlejší pohyb.

Ubíral se dál svižným krokem, zraky upíral před sebe a čekal, kdy se konečně objeví skála. Věděl, že až ji uvidí, bude na konci své cesty, jelikož skála se nachází téměř na konci lesa.

Při této úvaze mu zadrnčel v kapce mobil. Opět dostal SMS zprávu :

„ Tak už odešli a udělali vše za tebe, tak dělej jak myslíš “.

Jakmile si na displeji přečetl, že SMS je od ní, jeho voják-kyrysník se opatrně zdvihl a oprášil si kalhoty. Po přečtení zprávy se však tomu udatovi chtělo zase spát.

No hele s tím mobilem, na tom něco je. Připomnělo mi to bývalýho přítele. Ten měl problémy  s erekcí a proto si nechal od kamaráda  doktora napsat viagru nebo něco podobnýho a říkal, že když šel ke mně, tak celou cestu nic, ale jakmile uviděl můj zvonek a zazvonil, tak se mu prej hnedka postavil a jak stoupal po schodech k mejm dveřím tak prej myslel, že vybouchne, he. 

Byl unavený a vůbec si nebyl jistý svým konáním. Celé to snažení je přece pro ní a ona teď už ani neví jestli za ní má jít. Proč se tedy plahočí tím nehostinným lesem.

Jeho krok se zpomalil a nakonec se zastavil a posadil. Dlouze oddychoval a přemýšlel nad tím, zda má zavolat. Zjistil však , že mobil nemá signál. A s kým to tam vlastně byla a co za něj kdo udělal? Zvedl se a pokračoval ve své pouti. Ruce měl rozedřené do krve od suchých větví smrků, které lemovaly pěšinu, kterou se ubíral.

Vzpomněl si i na ty tajemné zvuky a pak následoval pád do hlubiny, kterou jak se zdá s menšími pohmožděninami přežil.

Pustil se stromu a pokusil se popojít. Byl příjemně překvapen a opíraje se o starou, kůry zbavenou, větev rozhodl, že se v tomto stavu nemůže vracet domů, leč bude pokračoval k ní.

Napil se posledního zbytku kojenecké vody a zjistil, že  telefon při pádu došel k úhoně. Ale teď, když ví, že je mobilní, mu to ani nevadilo, alespoň ji překvapí. Ta bude koukat, kde se tam bere a bude ho litovat, starat se o něj a chlácholit jej a on se nechá a bude říkat, že je to pouze škrábnutí. Třeba mu dá i sáhnout. Ještě si nikdy nesáhl, ale teď cítil, že ten okamžik se konečně blíží a v kalhotách se mu to zase začalo hýbat.  Věděl , že za chvíli bude na konci lesa a pak už to bude, co by kamenem dohodil.  

Byl šťastný, že jej již nedoprovází ten nepříjemný tajemný zvuk, který u něho včera vyvolal pocit bezmoci a zoufalství.

„Co to vlastně mohlo být ?“ přemýšlel a holí se zapichoval do jehličí. Teď , ale myslel už zase jen na ni.

Šels snad hodinu, když se les otevřel a on zřel remízek, pod kterým byl vidět hřeben její střechy. Jak se blížil k samotě, na které žila, začaly se ho zmocňovat pocity vášně a o to rychleji se snažil dobelhat k jejím dveřím. Najednou však , kde se vzali tu se vzali, zpoza křoví vyšli dva hoši, zřejmě ještě školáci. Nejdříve se neznámého trochu lekli, ale když viděli, že jim nemůže ublížit, vyndali své praky a začali po něm bez jakékoliv výstrahy střílet kameny, kterých tu bylo na cestě víc než dost. Otradovec se nezmohl na sebemenší odpor. Dřív než stačil zmizet  v domě, měl zakrvácené líce. Z tváře mu prýštily potůčky  krve, které se spojovaly s krůpějemi potu.

Jeden z mnoha kamenů, které mu zasáhly obličej, jej trefil do spánkové kosti, což  zapříčinilo ztrátu stability a následný pád. Jeden z chlapců k němu ihned přiskočil a vykopl mu z ruky hůl. Druhý když to viděl, vyndal svou podomácku vyrobenou „devítiocasou kočku“ a počastoval mu záda a hlavu, posléze mlátil padni kam padni.  Otradovec cítil, že zřejmě omdlí. Z posledních sil se podíval do okna a tam ji uviděl, stála před zrcadlem a upravovala si vlasy. Byla zcela nahá. Pokusil se o výkřik , ale z úst se neozvalo zhola nic. Otočil se na útočníky, ale nikde je neviděl, zato ucítil pach benzínu. Nevěnoval tomu pozornost a po malých kouscích se plazil ke dveřím chalupy, které před týdnem nově natřel. Ještě jednou se pokusil zakřičet. Opět bez úspěchu. Z jeho úst vycházelo jen chrčení, směs bolesti a krve. Už mu zbývalo posledních pár metrů a v tom okamžiku uviděl ve vzduchu jakýsi blyštivý předmět. Byl to hořící šíp , který se mu zabodl do nohy. Vykřikl ani ne proto, že utrpěl další bolestivé zranění, ale proto, že v tom okamžiku došlo ke vznícení jeho těla. Řval bolestí, ale nikdo ho neslyšel, nevyloudil ze sebe ani hles, měl ústa zalitá krví a celý obličej napuchlý od biče a dobře mířených střel.          

Ona nic nevědouce rozpustila si vlasy, vypnula gramofon a lehla si do odestlané postele. Chlapci zašroubovali víčko nádrže automobilu zaparkovaného na  cestě, která vedla kolem lesa a otevřeli dveře od domu. V předsíni se odsvlékli, na věšák pověsili luk s toulcem a zakřičeli :

Vešli do místnosti, lehli si k ní do postele a začali ji naučeným grifem hladit po těle na místech, kde to měla nejraději. Ona byla ráda a velmi spokojená s tím, že i dnes přišli na čas, sáhla pro svůj mobilní telefon a poslala zprávu :

„Už nikdy nechoď“.

Na obzoru se objevily první červánky a právě v tu chvíli se začal lesem ozývat opět ten disharmonický zvuk, který byl nepříjemný i lesní zvěři.    

Slunce se připravovalo ke spánku a oheň pomalu dohasínal.

Cesta

Mladý Otradovec se zvedl a pokračoval ve své pouti. Obličej a ruce měl rozedřené do krve od suchých větví ne příliš vzrostlých smrků, které lemovaly jeho dnešní cestu. Tou zarostlou pěšinou šel již mnohokrát, dnes, nebo spíše právě teď,  si nebyl příliš jistý důvodem, pro který se i tentokrát vydal právě tudy.

Něco jej pohánělo stále vpřed ani si neuvědomoval, že les se počal temnit a halit do svého tajemství. Slunce, které dnes příliš nehřálo, začalo zacházet za obzor. Jeho poslední paprsky se draly křovinami lesa do nitra porostu již jen na obzoru.

Než vystoupal ke skále na horizontu byla tma. Zastavil se a otočil. Něco jej vyrušilo. Posadil se na obrovský balvan porostlý mechem a po chvíli soustředění zaregistroval neidentifikovatelný nepříjemný zvuk, který přicházel v nepravidelných intervalech z pastvin za potokem.

Zvedl se a pokračoval krátkými kroky po hřebeni skály. Zvuky přicházející z dálky ho podvědomě začaly zneklidňovat a přestože urazil po obrovských kamenech pěkný kus cesty od místa, kde tyto disharmonické hluky v ozvěně znějící jako ďábelská kakofonie zaregistroval poprvé, jejich intenzita se nezměnila.

Tato hudba nahánějící hrůzu, které zprvu nevěnoval valnou pozornost, začala u něho znenadání vyvolávat určité napětí a měla za následek jeho  nesoustředěnost.

Opět se zastavil. Rozpačitě se díval okolo sebe. Jeho duševní svěžest byla pohlcena, ale ne natolik, aby si neuvědomil, že sešel z cesty. Byl si tím stoprocentně jistý. Les sice pohltila tma a nebylo již moc dobře možné vizuálně  zjistit , kde se právě nachází, ale jakýsi hlas, snad šestý smysl, mu napovídal, aby se zastavil a obezřetně zvážil kudy se má dále vydat.

Že zabloudil bylo jisté, jelikož stezka vyšlapaná lesní zvěří, po které se původně chtěl ubírat, měla již dávno opustit skálu, na které se stále nalézal. Rychle sáhl do kapsy. Chvilku v ní šátral, ale hledané v šosu své sportovní bundy nenašel. Rychlými pohyby začal prohledávat ostatní kapsy. Sundal batoh ze zad a prozkoumal jeho nitro. Bezúspěšně. Svraštil čelo, pohlédl za sebe na zem, pak k nebi a hlasem raněného zvířete vykřikl zděšením.  Svítilna v šosu větrovky nebyla.

Zvuk stále sílil.

Bez rozmyslu se rozhodl, že se vrátí. Rozběhl se.  Tato zbrklá reakce měla však rychlou a neblahou odezvu.

Po několika skocích z kamene na kámen se mu smekla noha a volným pádem se zřítil do temné propasti, jejíž dno bylo porostlé vysokým smutným kapradím. Jeho nehybné tělo se ocitlo v moci noci.                                  

Probudil se. Nacházel se pod skálou v porostu vlhkém od ranní rosy. Musel tu ležet dlouho, slunce stálo vysoko na modré obloze a les byl dávno probuzený do dalšího dne. Měl štěstí, že jej v noci, jako snadnou kořist, nerozsápala dravá zvěř. Věděl, že musí co nejdříve zjistit, zda se postaví na nohy. Celé tělo měl v jednom ohni.

Další jeho myšlenka směřovala k ní. Co si asi pomyslela , když k ní včera nedorazil. Určitě se zlobí. Možná se o něho bojí, ale ona nevěděla, že půjde přes les. Ne, ne je na něj určitě nazlobená. V duchu se začal proklínat. Chvíli se takto osočoval, pak mu ale došlo, že jediné na co má v dané chvíli cenu myslet, je to, jak se odsud rychle dostat.

„Ty vole, tak hezky jsi začal a teď ty krůpěje potu. To je, jak z nějaký nepovedený detektivky. Já vím, že to nebudeš předělávat, ale přiznej si, že si to těma krůpějkama pěkně podělal.

Hele, a ten Otradovec, co je to za týpka ? Ale to mi ještě asi neřekneš, viď ? Hm, ale to tajemno na začátku je fakt dobrý, to – les se začal temnit a halit do svého tajemství, he, he.

Za vynaložení obrovského úsilí se mu podařilo poměrně v krátké době rozhýbat všechny své poraněné údy a jeho duševní rozpoložení se o poznání zlepšilo. Dokonce si začal uvědomovat, že má hlad. 

Těžce se zvedl a rychle se chytil větve, kterou mu nabízel vedle majestátně stojící obrovský strom. Opřel se o kůru kmene toho kolosu, který tu musel stát dozajista sto let a pozoroval své chvějící se nohy.

Soustředil se a začal se rozpomínat na včerejší události.  Snažil se je chronologicky řadit ve své mysli a postupem času se více či méně upoměl, jak se včera vše seběhlo.

                                                ;;;

Ten strom mu zřejmě zachránil život. Větve zbrzdily pád, který se mu mohl stát osudným.  Ale co tomu všemu předcházelo?

Vzpomněl si, jak včera ráno vstal a spokojeně odběhl do zaměstnání. Pak mu, ale zazvonil v bundě mobilní telefón a podle melodie vyzvánění poznal, že je to ona.

Tak se jeho poklidný den změnil v šílený úprk.

Jako smyslu zbavený odhodil nářadí a hnal se přes celou dílnu ke své plechové skříňce. Otevřel ji a v tom momentě vyzvánění utichlo. Zdrceně usednul na zašlou mastnou podlahu a několikrát praštil hlavou o zeď. Už mnohokrát jí žádal, aby prozradila své skryté číslo, ona mu však doposud nevyhověla. Zřejmě jí to dělalo dobře být takto utajená. Vzápětí mu  přišla SMS zpráva :

Na nic nečekal a vydal se na cestu. Jelikož je zapřísáhlý sportovec-nekuřák a alkoholu se nikdy ani nedotkl, byla jeho fyzička ve skvělém stavu. Denně naběhal  přes deset kilometrů, zimní období nevyjímaje. Znal snad všechny zkratky v okolí i přímo ve městě.

Domluvil se se svým chlebodárcem, že si vezme půl dne dovolené a rozběhl se za svým cílem. Rychle se převlékl do sportovního úboru, ve kterém ostatně běhal každý den do práce a rychlou chůzí odešel do kuchyně, jež jim zaměstnavatel nedávno vkusně a moderně zařídil.  Napil se čiré kojenecké vody,  kterou si čepuje každý den ze studny na zahradě a o které říká, že je kvalitnější než voda z ledovců. Bez dalšího zdržování vyklopil obsah obědníku do připraveného talíře a jídlo vložil do mikrovlnky.  Nervózně si podupával jakousi odrhovačku v rytmu boogie a když mikrovlnka cinkla byl konečně spokojený.

Obyčejně si jídlo ohříval na vařiči nebo v elektrické troubě, poněvadž byl zastáncem názoru, že ohřívání v mikrovlnce je nezdravé. Tentokrát se však rozhodl použít k ohřátí oběda mikrovln, jelikož příliš spěchal.

Dnes měl kedlubnový guláš. Tato pochutina byla jeho pýchou, jelikož recept osobně obdržel od známého vegetariána Vachlera. Po  skromném obědě si odlil do půllitrové pet lahve svou kojeneckou vodu, vložil ji do batohu a rozběhl se.

Mezi lidmi se mu moc dobře neběželo, každou chvíli musel zpomalovat, někdy i zrychlovat. Nepřipadal si svobodně, necítil se být správným runnerem, který nasadí své tempo a po chvíli běhu se dostává do jakéhosi blaženého stavu. Do stavu, při kterém pomalu přestává vnímat své okolí, vnitřně kontroluje jen pravidelný chod těla, od kterého se jakoby odprostí a myšlenkami se dostává kamsi do svého podvědomí. V mysli mu obyčejně vytanou myšlenky a vzpomínky, které ho kdysi opustily.

Zastavil se na rohu ulice u vyhlášeného stánku s rychlým občerstvením, zazubil se na obsluhu a podávacím okýnkem vhodil dovnitř několik podomácku dělaných letáků podporujících kampaň proti požírání zvířat, vivisekci , cirkusům a speed foodům. Na druhé straně plakátku naopak propagoval vegetariánskou restauraci své sestry a organizaci greenpeace, od které před týdnem obdržel zcela zdarma pozvánku na kongres a tričko s potiskem představujícím přeškrtnuté japonské velrybářské lodě. Jako bonus dostal mikinu s fotografií kanadského lovce ubíjejícího dřevěnou tyčí bezbranného tuleně.

Po tomto demonstrativním činu mu již nic nebránilo v tom, aby nasadil své tradiční běžecké tempo. Zanedlouho minul značku města, ze silnice odbočil na polní pěšinu ke křížku a pokračoval podél elektrického ohradníku směrem na sever. Jeho duše se pomalu dostávala do požadovaného rozpoložení a  muskulatura spolehlivě pracovala tak jako vždycky. Odprostil se od svého běhu a začal přemýšlet nad tím, proč ho tak naléhavě k sobě volá. Stalo se jí snad něco a proč psala, čekáme tu na tebe, vždyť bydlí přece  sama……….

Uběhl prvních pět kilometrů a zastavil se na malou přestávku. Sundal batoh ze zad a občerstvil se kojeneckou vodou. Pohlédl na projíždějící traktor, ale nezdvihl ruku na pozdrav, jen lehce pokynul řidiči, Václavu Lososovi, kterého moc dobře znal. Nehodilo se, aby ho pozdravil, tak jak se obyčejně zdraví řidiči projíždějících automobilů. Ještě není zahojená rána, kterou mu Václav uštědřil  svým skutkem.

Stalo se to loni na dožínkovém  bále. Restaurace i parket byly nacpané k prasknutí. Pro Otradovce to byl ples, jako každý jiný. Vše se změnilo ve chvíli, kdy načapal zmíněného Lososa se svou matkou v kumbále úplně nahé. Byl to pro něho šok. Zem na hřbitově ještě po otcově smrti neslehla a matka vyváděla takovéto skopičiny. Nejvíce ho však odpuzovala maminčina nahota, povislá svraštělá ňadra a celulitidou napadená pokožka. Více nestačil, přes bílé vibrující Václavovo pozadí zaregistrovat. Maminčiny ještě na chvíli v rozkoši se koupající oči se v ten moment, kdy zřely svého syna změnily a volaly překvapením o pomoc.

Opět se rozběhl a v duchu proklínal skutečnost, že se musel nachomýtnout právě tam, kde jeho matka prováděla ty hnusné věci. Vzpomínka na Lososa mu neudělala dobře. Zastavil se, předklonil  a vyzvracel.

Začal se cítit poněkud jinak, jeho sexuální touha ho začala opouštět. Sáhl si do slipů. Opravdu ! Od přečtení esemesky mu jeho pohlavní úd stál jako voják na stráži, teď se však jako zemdlelý kyrysník odporoučel ke spánku.  

Podobné věci se mu stávali často.

To, že je muž, jak se patří se vším všudy, věděl již od základní školy, kdy poprvé postřehl v kalhotech neznámý nekontrolovatelný pohyb. Nově objevená funkce těla ho však přiváděla do rozpaků a měla za příčinu, že vždy zčervenal. Proto také začal běhat. Zjistil, že po určité námaze má svatý klid a nemusí se bát vysvléct do spodního prádla i před cizími osobami. Jednou se mu to stalo i před paní doktorkou. Tenkrát za to dostal od maminky pár facek, od té matky, která na stará kolena prováděla věci, ze kterých se dnes  pozvracel.

Vydal se opět na cestu a zanedlouho dorazil k lesu. Věděl, že má dvě možnosti, buď se vydá cestou okolo lesa nebo zvolí cestu přes les, která je neudržovaná a místy až zdraví nebezpečná. Byla ale, přesto že se po ní nedalo běhat,  rychlejší a to rozhodlo. Vydal se tedy lesem.    

No, člověče to jsem z toho blázen. Je asi nějakej máklej, ne. A pěkná kurva vychcaná. Zrovna jsem taky někde četla, že ty greenpeaceáci jsou pěkný hajzlové, hrabou všichni jen pro sebe a na matičku Zem pěkně serou. Dokonce jsem někde zaslechla, ale to je zase z trochu jinýho ranku, že jak byl v roce 1985 charitativní koncert pro Afriku Live Aid, myslím , že to organizoval Bob Geldof, tak většina peněz nešla na jídlo pro postižené, nýbrž na zbraně pro povstalce. To je fakt síla. No, a u těch Greenpeace je to určitě stejný.

Jinak mě ten příběh teda moc neuchvacuje, pořád jen běží a běží, jak idiot. Jak daleko vlastně bydlí ta jeho baba? Jo, a jak přistih tu svou mámu, tak to je fakt kameňák, nevím jak bych reagovala já, ale myslím , že ten traktorista za to ani nemůže, ne ? Ale je pravda, že kdybych ho potkávala, tak bych si asi taky vždycky vzpomněla na tu jeho bílou prdel. Chápu, že i u Otradovce, jako mužskýho, to muselo vyvolat určitý trauma. Tak teda pokračuj, zatím neodcházím, jsem zvědavá jak to dopadne.

Nyní cesta vedla jen do kopce, proto mu ani moc nevadilo, že terén neumožňoval rychlejší pohyb.

Ubíral se dál svižným krokem, zraky upíral před sebe a čekal, kdy se konečně objeví skála. Věděl, že až ji uvidí, bude na konci své cesty, jelikož skála se nachází téměř na konci lesa.

Při této úvaze mu zadrnčel v kapce mobil. Opět dostal SMS zprávu :

„ Tak už odešli a udělali vše za tebe, tak dělej jak myslíš “.

Jakmile si na displeji přečetl, že SMS je od ní, jeho voják-kyrysník se opatrně zdvihl a oprášil si kalhoty. Po přečtení zprávy se však tomu udatovi chtělo zase spát.

No hele s tím mobilem, na tom něco je. Připomnělo mi to bývalýho přítele. Ten měl problémy  s erekcí a proto si nechal od kamaráda  doktora napsat viagru nebo něco podobnýho a říkal, že když šel ke mně, tak celou cestu nic, ale jakmile uviděl můj zvonek a zazvonil, tak se mu prej hnedka postavil a jak stoupal po schodech k mejm dveřím tak prej myslel, že vybouchne, he. 

Byl unavený a vůbec si nebyl jistý svým konáním. Celé to snažení je přece pro ní a ona teď už ani neví jestli za ní má jít. Proč se tedy plahočí tím nehostinným lesem.

Jeho krok se zpomalil a nakonec se zastavil a posadil. Dlouze oddychoval a přemýšlel nad tím, zda má zavolat. Zjistil však , že mobil nemá signál. A s kým to tam vlastně byla a co za něj kdo udělal? Zvedl se a pokračoval ve své pouti. Ruce měl rozedřené do krve od suchých větví smrků, které lemovaly pěšinu, kterou se ubíral.

Vzpomněl si i na ty tajemné zvuky a pak následoval pád do hlubiny, kterou jak se zdá s menšími pohmožděninami přežil.

Pustil se stromu a pokusil se popojít. Byl příjemně překvapen a opíraje se o starou, kůry zbavenou, větev rozhodl, že se v tomto stavu nemůže vracet domů, leč bude pokračoval k ní.

Napil se posledního zbytku kojenecké vody a zjistil, že  telefon při pádu došel k úhoně. Ale teď, když ví, že je mobilní, mu to ani nevadilo, alespoň ji překvapí. Ta bude koukat, kde se tam bere a bude ho litovat, starat se o něj a chlácholit jej a on se nechá a bude říkat, že je to pouze škrábnutí. Třeba mu dá i sáhnout. Ještě si nikdy nesáhl, ale teď cítil, že ten okamžik se konečně blíží a v kalhotách se mu to zase začalo hýbat.  Věděl , že za chvíli bude na konci lesa a pak už to bude, co by kamenem dohodil.  

Byl šťastný, že jej již nedoprovází ten nepříjemný tajemný zvuk, který u něho včera vyvolal pocit bezmoci a zoufalství.

„Co to vlastně mohlo být ?“ přemýšlel a holí se zapichoval do jehličí. Teď , ale myslel už zase jen na ni.

Šels snad hodinu, když se les otevřel a on zřel remízek, pod kterým byl vidět hřeben její střechy. Jak se blížil k samotě, na které žila, začaly se ho zmocňovat pocity vášně a o to rychleji se snažil dobelhat k jejím dveřím. Najednou však , kde se vzali tu se vzali, zpoza křoví vyšli dva hoši, zřejmě ještě školáci. Nejdříve se neznámého trochu lekli, ale když viděli, že jim nemůže ublížit, vyndali své praky a začali po něm bez jakékoliv výstrahy střílet kameny, kterých tu bylo na cestě víc než dost. Otradovec se nezmohl na sebemenší odpor. Dřív než stačil zmizet  v domě, měl zakrvácené líce. Z tváře mu prýštily potůčky  krve, které se spojovaly s krůpějemi potu.

Jeden z mnoha kamenů, které mu zasáhly obličej, jej trefil do spánkové kosti, což  zapříčinilo ztrátu stability a následný pád. Jeden z chlapců k němu ihned přiskočil a vykopl mu z ruky hůl. Druhý když to viděl, vyndal svou podomácku vyrobenou „devítiocasou kočku“ a počastoval mu záda a hlavu, posléze mlátil padni kam padni.  Otradovec cítil, že zřejmě omdlí. Z posledních sil se podíval do okna a tam ji uviděl, stála před zrcadlem a upravovala si vlasy. Byla zcela nahá. Pokusil se o výkřik , ale z úst se neozvalo zhola nic. Otočil se na útočníky, ale nikde je neviděl, zato ucítil pach benzínu. Nevěnoval tomu pozornost a po malých kouscích se plazil ke dveřím chalupy, které před týdnem nově natřel. Ještě jednou se pokusil zakřičet. Opět bez úspěchu. Z jeho úst vycházelo jen chrčení, směs bolesti a krve. Už mu zbývalo posledních pár metrů a v tom okamžiku uviděl ve vzduchu jakýsi blyštivý předmět. Byl to hořící šíp , který se mu zabodl do nohy. Vykřikl ani ne proto, že utrpěl další bolestivé zranění, ale proto, že v tom okamžiku došlo ke vznícení jeho těla. Řval bolestí, ale nikdo ho neslyšel, nevyloudil ze sebe ani hles, měl ústa zalitá krví a celý obličej napuchlý od biče a dobře mířených střel.          

Ona nic nevědouce rozpustila si vlasy, vypnula gramofon a lehla si do odestlané postele. Chlapci zašroubovali víčko nádrže automobilu zaparkovaného na  cestě, která vedla kolem lesa a otevřeli dveře od domu. V předsíni se odsvlékli, na věšák pověsili luk s toulcem a zakřičeli :

Vešli do místnosti, lehli si k ní do postele a začali ji naučeným grifem hladit po těle na místech, kde to měla nejraději. Ona byla ráda a velmi spokojená s tím, že i dnes přišli na čas, sáhla pro svůj mobilní telefon a poslala zprávu :

„Už nikdy nechoď“.

Na obzoru se objevily první červánky a právě v tu chvíli se začal lesem ozývat opět ten disharmonický zvuk, který byl nepříjemný i lesní zvěři.    

Slunce se připravovalo ke spánku a oheň pomalu dohasínal.

Cesta

Mladý Otradovec se zvedl a pokračoval ve své pouti. Obličej a ruce měl rozedřené do krve od suchých větví ne příliš vzrostlých smrků, které lemovaly jeho dnešní cestu. Tou zarostlou pěšinou šel již mnohokrát, dnes, nebo spíše právě teď,  si nebyl příliš jistý důvodem, pro který se i tentokrát vydal právě tudy.

Něco jej pohánělo stále vpřed ani si neuvědomoval, že les se počal temnit a halit do svého tajemství. Slunce, které dnes příliš nehřálo, začalo zacházet za obzor. Jeho poslední paprsky se draly křovinami lesa do nitra porostu již jen na obzoru.

Než vystoupal ke skále na horizontu byla tma. Zastavil se a otočil. Něco jej vyrušilo. Posadil se na obrovský balvan porostlý mechem a po chvíli soustředění zaregistroval neidentifikovatelný nepříjemný zvuk, který přicházel v nepravidelných intervalech z pastvin za potokem.

Zvedl se a pokračoval krátkými kroky po hřebeni skály. Zvuky přicházející z dálky ho podvědomě začaly zneklidňovat a přestože urazil po obrovských kamenech pěkný kus cesty od místa, kde tyto disharmonické hluky v ozvěně znějící jako ďábelská kakofonie zaregistroval poprvé, jejich intenzita se nezměnila.

Tato hudba nahánějící hrůzu, které zprvu nevěnoval valnou pozornost, začala u něho znenadání vyvolávat určité napětí a měla za následek jeho  nesoustředěnost.

Opět se zastavil. Rozpačitě se díval okolo sebe. Jeho duševní svěžest byla pohlcena, ale ne natolik, aby si neuvědomil, že sešel z cesty. Byl si tím stoprocentně jistý. Les sice pohltila tma a nebylo již moc dobře možné vizuálně  zjistit , kde se právě nachází, ale jakýsi hlas, snad šestý smysl, mu napovídal, aby se zastavil a obezřetně zvážil kudy se má dále vydat.

Že zabloudil bylo jisté, jelikož stezka vyšlapaná lesní zvěří, po které se původně chtěl ubírat, měla již dávno opustit skálu, na které se stále nalézal. Rychle sáhl do kapsy. Chvilku v ní šátral, ale hledané v šosu své sportovní bundy nenašel. Rychlými pohyby začal prohledávat ostatní kapsy. Sundal batoh ze zad a prozkoumal jeho nitro. Bezúspěšně. Svraštil čelo, pohlédl za sebe na zem, pak k nebi a hlasem raněného zvířete vykřikl zděšením.  Svítilna v šosu větrovky nebyla.

Zvuk stále sílil.

Bez rozmyslu se rozhodl, že se vrátí. Rozběhl se.  Tato zbrklá reakce měla však rychlou a neblahou odezvu.

Po několika skocích z kamene na kámen se mu smekla noha a volným pádem se zřítil do temné propasti, jejíž dno bylo porostlé vysokým smutným kapradím. Jeho nehybné tělo se ocitlo v moci noci.                                  

Probudil se. Nacházel se pod skálou v porostu vlhkém od ranní rosy. Musel tu ležet dlouho, slunce stálo vysoko na modré obloze a les byl dávno probuzený do dalšího dne. Měl štěstí, že jej v noci, jako snadnou kořist, nerozsápala dravá zvěř. Věděl, že musí co nejdříve zjistit, zda se postaví na nohy. Celé tělo měl v jednom ohni.

Další jeho myšlenka směřovala k ní. Co si asi pomyslela , když k ní včera nedorazil. Určitě se zlobí. Možná se o něho bojí, ale ona nevěděla, že půjde přes les. Ne, ne je na něj určitě nazlobená. V duchu se začal proklínat. Chvíli se takto osočoval, pak mu ale došlo, že jediné na co má v dané chvíli cenu myslet, je to, jak se odsud rychle dostat.

„Ty vole, tak hezky jsi začal a teď ty krůpěje potu. To je, jak z nějaký nepovedený detektivky. Já vím, že to nebudeš předělávat, ale přiznej si, že si to těma krůpějkama pěkně podělal.

Hele, a ten Otradovec, co je to za týpka ? Ale to mi ještě asi neřekneš, viď ? Hm, ale to tajemno na začátku je fakt dobrý, to – les se začal temnit a halit do svého tajemství, he, he.

Za vynaložení obrovského úsilí se mu podařilo poměrně v krátké době rozhýbat všechny své poraněné údy a jeho duševní rozpoložení se o poznání zlepšilo. Dokonce si začal uvědomovat, že má hlad. 

Těžce se zvedl a rychle se chytil větve, kterou mu nabízel vedle majestátně stojící obrovský strom. Opřel se o kůru kmene toho kolosu, který tu musel stát dozajista sto let a pozoroval své chvějící se nohy.

Soustředil se a začal se rozpomínat na včerejší události.  Snažil se je chronologicky řadit ve své mysli a postupem času se více či méně upoměl, jak se včera vše seběhlo.

                                                ;;;

Ten strom mu zřejmě zachránil život. Větve zbrzdily pád, který se mu mohl stát osudným.  Ale co tomu všemu předcházelo?

Vzpomněl si, jak včera ráno vstal a spokojeně odběhl do zaměstnání. Pak mu, ale zazvonil v bundě mobilní telefón a podle melodie vyzvánění poznal, že je to ona.

Tak se jeho poklidný den změnil v šílený úprk.

Jako smyslu zbavený odhodil nářadí a hnal se přes celou dílnu ke své plechové skříňce. Otevřel ji a v tom momentě vyzvánění utichlo. Zdrceně usednul na zašlou mastnou podlahu a několikrát praštil hlavou o zeď. Už mnohokrát jí žádal, aby prozradila své skryté číslo, ona mu však doposud nevyhověla. Zřejmě jí to dělalo dobře být takto utajená. Vzápětí mu  přišla SMS zpráva :

Na nic nečekal a vydal se na cestu. Jelikož je zapřísáhlý sportovec-nekuřák a alkoholu se nikdy ani nedotkl, byla jeho fyzička ve skvělém stavu. Denně naběhal  přes deset kilometrů, zimní období nevyjímaje. Znal snad všechny zkratky v okolí i přímo ve městě.

Domluvil se se svým chlebodárcem, že si vezme půl dne dovolené a rozběhl se za svým cílem. Rychle se převlékl do sportovního úboru, ve kterém ostatně běhal každý den do práce a rychlou chůzí odešel do kuchyně, jež jim zaměstnavatel nedávno vkusně a moderně zařídil.  Napil se čiré kojenecké vody,  kterou si čepuje každý den ze studny na zahradě a o které říká, že je kvalitnější než voda z ledovců. Bez dalšího zdržování vyklopil obsah obědníku do připraveného talíře a jídlo vložil do mikrovlnky.  Nervózně si podupával jakousi odrhovačku v rytmu boogie a když mikrovlnka cinkla byl konečně spokojený.

Obyčejně si jídlo ohříval na vařiči nebo v elektrické troubě, poněvadž byl zastáncem názoru, že ohřívání v mikrovlnce je nezdravé. Tentokrát se však rozhodl použít k ohřátí oběda mikrovln, jelikož příliš spěchal.

Dnes měl kedlubnový guláš. Tato pochutina byla jeho pýchou, jelikož recept osobně obdržel od známého vegetariána Vachlera. Po  skromném obědě si odlil do půllitrové pet lahve svou kojeneckou vodu, vložil ji do batohu a rozběhl se.

Mezi lidmi se mu moc dobře neběželo, každou chvíli musel zpomalovat, někdy i zrychlovat. Nepřipadal si svobodně, necítil se být správným runnerem, který nasadí své tempo a po chvíli běhu se dostává do jakéhosi blaženého stavu. Do stavu, při kterém pomalu přestává vnímat své okolí, vnitřně kontroluje jen pravidelný chod těla, od kterého se jakoby odprostí a myšlenkami se dostává kamsi do svého podvědomí. V mysli mu obyčejně vytanou myšlenky a vzpomínky, které ho kdysi opustily.

Zastavil se na rohu ulice u vyhlášeného stánku s rychlým občerstvením, zazubil se na obsluhu a podávacím okýnkem vhodil dovnitř několik podomácku dělaných letáků podporujících kampaň proti požírání zvířat, vivisekci , cirkusům a speed foodům. Na druhé straně plakátku naopak propagoval vegetariánskou restauraci své sestry a organizaci greenpeace, od které před týdnem obdržel zcela zdarma pozvánku na kongres a tričko s potiskem představujícím přeškrtnuté japonské velrybářské lodě. Jako bonus dostal mikinu s fotografií kanadského lovce ubíjejícího dřevěnou tyčí bezbranného tuleně.

Po tomto demonstrativním činu mu již nic nebránilo v tom, aby nasadil své tradiční běžecké tempo. Zanedlouho minul značku města, ze silnice odbočil na polní pěšinu ke křížku a pokračoval podél elektrického ohradníku směrem na sever. Jeho duše se pomalu dostávala do požadovaného rozpoložení a  muskulatura spolehlivě pracovala tak jako vždycky. Odprostil se od svého běhu a začal přemýšlet nad tím, proč ho tak naléhavě k sobě volá. Stalo se jí snad něco a proč psala, čekáme tu na tebe, vždyť bydlí přece  sama……….

Uběhl prvních pět kilometrů a zastavil se na malou přestávku. Sundal batoh ze zad a občerstvil se kojeneckou vodou. Pohlédl na projíždějící traktor, ale nezdvihl ruku na pozdrav, jen lehce pokynul řidiči, Václavu Lososovi, kterého moc dobře znal. Nehodilo se, aby ho pozdravil, tak jak se obyčejně zdraví řidiči projíždějících automobilů. Ještě není zahojená rána, kterou mu Václav uštědřil  svým skutkem.

Stalo se to loni na dožínkovém  bále. Restaurace i parket byly nacpané k prasknutí. Pro Otradovce to byl ples, jako každý jiný. Vše se změnilo ve chvíli, kdy načapal zmíněného Lososa se svou matkou v kumbále úplně nahé. Byl to pro něho šok. Zem na hřbitově ještě po otcově smrti neslehla a matka vyváděla takovéto skopičiny. Nejvíce ho však odpuzovala maminčina nahota, povislá svraštělá ňadra a celulitidou napadená pokožka. Více nestačil, přes bílé vibrující Václavovo pozadí zaregistrovat. Maminčiny ještě na chvíli v rozkoši se koupající oči se v ten moment, kdy zřely svého syna změnily a volaly překvapením o pomoc.

Opět se rozběhl a v duchu proklínal skutečnost, že se musel nachomýtnout právě tam, kde jeho matka prováděla ty hnusné věci. Vzpomínka na Lososa mu neudělala dobře. Zastavil se, předklonil  a vyzvracel.

Začal se cítit poněkud jinak, jeho sexuální touha ho začala opouštět. Sáhl si do slipů. Opravdu ! Od přečtení esemesky mu jeho pohlavní úd stál jako voják na stráži, teď se však jako zemdlelý kyrysník odporoučel ke spánku.  

Podobné věci se mu stávali často.

To, že je muž, jak se patří se vším všudy, věděl již od základní školy, kdy poprvé postřehl v kalhotech neznámý nekontrolovatelný pohyb. Nově objevená funkce těla ho však přiváděla do rozpaků a měla za příčinu, že vždy zčervenal. Proto také začal běhat. Zjistil, že po určité námaze má svatý klid a nemusí se bát vysvléct do spodního prádla i před cizími osobami. Jednou se mu to stalo i před paní doktorkou. Tenkrát za to dostal od maminky pár facek, od té matky, která na stará kolena prováděla věci, ze kterých se dnes  pozvracel.

Vydal se opět na cestu a zanedlouho dorazil k lesu. Věděl, že má dvě možnosti, buď se vydá cestou okolo lesa nebo zvolí cestu přes les, která je neudržovaná a místy až zdraví nebezpečná. Byla ale, přesto že se po ní nedalo běhat,  rychlejší a to rozhodlo. Vydal se tedy lesem.    

No, člověče to jsem z toho blázen. Je asi nějakej máklej, ne. A pěkná kurva vychcaná. Zrovna jsem taky někde četla, že ty greenpeaceáci jsou pěkný hajzlové, hrabou všichni jen pro sebe a na matičku Zem pěkně serou. Dokonce jsem někde zaslechla, ale to je zase z trochu jinýho ranku, že jak byl v roce 1985 charitativní koncert pro Afriku Live Aid, myslím , že to organizoval Bob Geldof, tak většina peněz nešla na jídlo pro postižené, nýbrž na zbraně pro povstalce. To je fakt síla. No, a u těch Greenpeace je to určitě stejný.

Jinak mě ten příběh teda moc neuchvacuje, pořád jen běží a běží, jak idiot. Jak daleko vlastně bydlí ta jeho baba? Jo, a jak přistih tu svou mámu, tak to je fakt kameňák, nevím jak bych reagovala já, ale myslím , že ten traktorista za to ani nemůže, ne ? Ale je pravda, že kdybych ho potkávala, tak bych si asi taky vždycky vzpomněla na tu jeho bílou prdel. Chápu, že i u Otradovce, jako mužskýho, to muselo vyvolat určitý trauma. Tak teda pokračuj, zatím neodcházím, jsem zvědavá jak to dopadne.

Nyní cesta vedla jen do kopce, proto mu ani moc nevadilo, že terén neumožňoval rychlejší pohyb.

Ubíral se dál svižným krokem, zraky upíral před sebe a čekal, kdy se konečně objeví skála. Věděl, že až ji uvidí, bude na konci své cesty, jelikož skála se nachází téměř na konci lesa.

Při této úvaze mu zadrnčel v kapce mobil. Opět dostal SMS zprávu :

„ Tak už odešli a udělali vše za tebe, tak dělej jak myslíš “.

Jakmile si na displeji přečetl, že SMS je od ní, jeho voják-kyrysník se opatrně zdvihl a oprášil si kalhoty. Po přečtení zprávy se však tomu udatovi chtělo zase spát.

No hele s tím mobilem, na tom něco je. Připomnělo mi to bývalýho přítele. Ten měl problémy  s erekcí a proto si nechal od kamaráda  doktora napsat viagru nebo něco podobnýho a říkal, že když šel ke mně, tak celou cestu nic, ale jakmile uviděl můj zvonek a zazvonil, tak se mu prej hnedka postavil a jak stoupal po schodech k mejm dveřím tak prej myslel, že vybouchne, he. 

Byl unavený a vůbec si nebyl jistý svým konáním. Celé to snažení je přece pro ní a ona teď už ani neví jestli za ní má jít. Proč se tedy plahočí tím nehostinným lesem.

Jeho krok se zpomalil a nakonec se zastavil a posadil. Dlouze oddychoval a přemýšlel nad tím, zda má zavolat. Zjistil však , že mobil nemá signál. A s kým to tam vlastně byla a co za něj kdo udělal? Zvedl se a pokračoval ve své pouti. Ruce měl rozedřené do krve od suchých větví smrků, které lemovaly pěšinu, kterou se ubíral.

Vzpomněl si i na ty tajemné zvuky a pak následoval pád do hlubiny, kterou jak se zdá s menšími pohmožděninami přežil.

Pustil se stromu a pokusil se popojít. Byl příjemně překvapen a opíraje se o starou, kůry zbavenou, větev rozhodl, že se v tomto stavu nemůže vracet domů, leč bude pokračoval k ní.

Napil se posledního zbytku kojenecké vody a zjistil, že  telefon při pádu došel k úhoně. Ale teď, když ví, že je mobilní, mu to ani nevadilo, alespoň ji překvapí. Ta bude koukat, kde se tam bere a bude ho litovat, starat se o něj a chlácholit jej a on se nechá a bude říkat, že je to pouze škrábnutí. Třeba mu dá i sáhnout. Ještě si nikdy nesáhl, ale teď cítil, že ten okamžik se konečně blíží a v kalhotách se mu to zase začalo hýbat.  Věděl , že za chvíli bude na konci lesa a pak už to bude, co by kamenem dohodil.  

Byl šťastný, že jej již nedoprovází ten nepříjemný tajemný zvuk, který u něho včera vyvolal pocit bezmoci a zoufalství.

„Co to vlastně mohlo být ?“ přemýšlel a holí se zapichoval do jehličí. Teď , ale myslel už zase jen na ni.

Šels snad hodinu, když se les otevřel a on zřel remízek, pod kterým byl vidět hřeben její střechy. Jak se blížil k samotě, na které žila, začaly se ho zmocňovat pocity vášně a o to rychleji se snažil dobelhat k jejím dveřím. Najednou však , kde se vzali tu se vzali, zpoza křoví vyšli dva hoši, zřejmě ještě školáci. Nejdříve se neznámého trochu lekli, ale když viděli, že jim nemůže ublížit, vyndali své praky a začali po něm bez jakékoliv výstrahy střílet kameny, kterých tu bylo na cestě víc než dost. Otradovec se nezmohl na sebemenší odpor. Dřív než stačil zmizet  v domě, měl zakrvácené líce. Z tváře mu prýštily potůčky  krve, které se spojovaly s krůpějemi potu.

Jeden z mnoha kamenů, které mu zasáhly obličej, jej trefil do spánkové kosti, což  zapříčinilo ztrátu stability a následný pád. Jeden z chlapců k němu ihned přiskočil a vykopl mu z ruky hůl. Druhý když to viděl, vyndal svou podomácku vyrobenou „devítiocasou kočku“ a počastoval mu záda a hlavu, posléze mlátil padni kam padni.  Otradovec cítil, že zřejmě omdlí. Z posledních sil se podíval do okna a tam ji uviděl, stála před zrcadlem a upravovala si vlasy. Byla zcela nahá. Pokusil se o výkřik , ale z úst se neozvalo zhola nic. Otočil se na útočníky, ale nikde je neviděl, zato ucítil pach benzínu. Nevěnoval tomu pozornost a po malých kouscích se plazil ke dveřím chalupy, které před týdnem nově natřel. Ještě jednou se pokusil zakřičet. Opět bez úspěchu. Z jeho úst vycházelo jen chrčení, směs bolesti a krve. Už mu zbývalo posledních pár metrů a v tom okamžiku uviděl ve vzduchu jakýsi blyštivý předmět. Byl to hořící šíp , který se mu zabodl do nohy. Vykřikl ani ne proto, že utrpěl další bolestivé zranění, ale proto, že v tom okamžiku došlo ke vznícení jeho těla. Řval bolestí, ale nikdo ho neslyšel, nevyloudil ze sebe ani hles, měl ústa zalitá krví a celý obličej napuchlý od biče a dobře mířených střel.          

Ona nic nevědouce rozpustila si vlasy, vypnula gramofon a lehla si do odestlané postele. Chlapci zašroubovali víčko nádrže automobilu zaparkovaného na  cestě, která vedla kolem lesa a otevřeli dveře od domu. V předsíni se odsvlékli, na věšák pověsili luk s toulcem a zakřičeli :

Vešli do místnosti, lehli si k ní do postele a začali ji naučeným grifem hladit po těle na místech, kde to měla nejraději. Ona byla ráda a velmi spokojená s tím, že i dnes přišli na čas, sáhla pro svůj mobilní telefon a poslala zprávu :

„Už nikdy nechoď“.

Na obzoru se objevily první červánky a právě v tu chvíli se začal lesem ozývat opět ten disharmonický zvuk, který byl nepříjemný i lesní zvěři.    

Slunce se připravovalo ke spánku a oheň pomalu dohasínal.