Paradox psychologickeho (nedo)vzdelani

 O postupném vydělení člověka z prostředí a následně společnosti píše kdekdo – a snad by to antropologové potvrdili. Obecné povědomí obsahuje i zmínku o větším nebo menším oddělení duše a těla, minimálně v západní kultuře, a tak se nám subjekt zredukoval na jakousi nehmotnou entitu v převážně hmotném světě. Jinými slovy: někteří naši předkové byli součástí prostředí a další potom součástí společnosti – zatímco my jsme individua. A protože jako individua zůstáváme ve fyzikálním i sociálním prostředí, jsme jimi výrazně limitováni. S gravitací neuděláme jako jedinci nic stejně jako s rozložením kontinentů po zemském povrchu, s vlastní finanční a sociální situací relativně málo a s blbou náladou způsobenou vedrem zase víceméně nic. Zbývá nám možnost pohnou aspoň s tím, s čím můžeme – a nebylo by toho až tak málo... ale individuum je navíc samo o sobě nehmotné.

Jsme duchovní bytosti, které pomocí „pronajatého“ těla bojují proti hmotným překážkám. A stejně tak proti vlastním nedostatkům, protože jediné, co se opravdu počítá, je duše. Tudíž jsme limitováni ještě víc: inteligencí (Genius nebyl, ale prací to někam dotáhnul!), vzhledem (Je ošklivá, ale jak vznešeně se umí chovat!), tělesnými proporcemi (viz všechna oslavovaná vítězství tělesně postižených). Vítězstvím subjektu je tedy vítězství duše – člověka zbaveného hmoty, ale úplného. Člověka, který sice trpí řadou nedostatků a neschopností, ale může je duševními schopnostmi překonat. Hloupost vytrvalostí, nešikovnost trpělivostí, lenost nadšením et cetera. Ovšem že je nepřekoná vždy, ale může se o to alespoň pokoušet – a to až do doby, kdy mu osud postaví do cesty klasickou psychologii.

Freud subjektu přináší další protivníky v podobě idu a superega. Subjekt – ego – ale může stále vítězit (respektive konat), přestože nutnost diplomatických ústupků novým neporazitelným protivníkům mu manipulaci se světem výrazně ztížila. Budeme-li se soustředit na charitu, musíme stejně uspokojit id aspoň v bordelu; při soustředění na sex zase uklidňovat superego a tak dál. Rozdíl oproti předchozí situaci je v tom, že zatímco předtím jsme svatý život prostě nezvládli (a byli jsme to my), nyní jsme omezováni zvenku, jakýmsi mechanismem, který nám v tom brání. Mechanismem, proti kterému nelze nic udělat, protože mu zkrátka podléháme.

Navíc proti nám stojí nejen problémy těla a „soupeřů ega“, ale i reifikovaná lenost, blbost, sociální neschopnost a podobně. Ty už nejsou integrální součástí subjektu, ale problémy, jimiž je subjekt omezován. A tak ne, že JÁ nemůžu (neumím, jsem neschopný) usnout, ale jsem postižen zákeřnou insomnií, která mi brání být ráno fresh and sexy. Nejsem líný (což by byl podnět k překonání), ale spíš nemocný prokrastinací – a tedy bych se měl léčit. Nejsem vztekloun, ale trpím občasnou sníženou schopností sebekontroly. A mrzní mě to, ale nemůžu s tím udělat vůbec nic, protože to není moje vlastnost, ale aspekt mé psychiky, který mi byl nadělen.

Co nám v subjektu zbylo? Motivace nebo cíl (ne nutně celoživotní, klidně touha po grilovaném praseti), vůle (omezená onou leností s papírem z psychiatrie, ale existující) a rozum (tj. autonomie v rozhodování). S touto výbavou se plahočí současný subjekt kulisami z betonu a snaží se alespoň reaktivně jednat – svými tělesnými a psychickými limity ani vnějším světem sice nepohne, ale může občas nasměrovat, co už se hýbe samo.

Jinak řečeno: po skončení středoškolského vzdělávání a pár rádobypopularizačních článcích o psychologii víme, že jsou naše možnosti všemožně omezené. Vypadá to, že se spoustou věcí nic udělat nelze (pro lenost nemůžu bojovat proti lenosti), ale pořád se můžeme rozhodnout to aspoň zkusit. A vidíme, že něco dokázat možné je.

Co se ale stane, když postoupíme v přemýšlení o psychologii o něco dál? Dostaneme se k obranným mechanismům ega, všem těm pokřivením vnímané skutečnosti. Uvidíme nepravosti ve zdánlivě racionálním rozhodování, paměťové stopy, které se dalece liší od skutečně prožitého, představy o světě, které se od reality diametreálně liší, rozhodování na základě nepostřehnutých emocí namísto rozumového posouzení situace a ad hoc konstruované argumenty tvářící se jako dlouhodobá životní filosofie. Obranny ega a nedokolnalost kognice ve smyslu racionálního logického systému nám v tuto chvíli berou autonomii v rozhodování. Ego nejedná nutně ze svého rozmyslu, ale i na popud cizích agentů ve vlastních řadách (jako když pro finanční krizi nechodíme do hospody na oběd a shodou okolností se najednou všechny pracovní schůzky nejlépe hodí v jednu v pizzerii) – a tak si nikdy nemůže být jistý svým vítězstvím.

Problém nastává, pokud ego tohle všechno ví. Potom totiž nemůže ani zaujatě bojovat, ani ve vší počestnosti rezignovat. Jak vidíme, pokud jsme se dostali až sem, jakákoli zaujatá snaha v sobě ponese pachuť totálního omylu: přestat s každovečerní dvojkou vína před spaním je spíš než cestou k abstinenci popud ke každovečerním pár dvanáctkám v Oldstyle Caffe; vynechání vína i Oldstyle Caffe důvod pro nečinný večer u televize, vypnutí televize k večerní procházce, která shodou okolností končí v parku s jointem*. A nebo jeho odmítnutím, které se bude dobře hodit jako argument k nemožnosti říct ne podruhé na víkend u piva a přehrady. Nutno podotknout, že takový výsledek je do jisté míry předpokládaný, byť nevědomě, a ono nenakoupení dalšího vína je od samotného počátku svým způsobem zamýšleno jako otevření dvířek pro slabou chvilku a pár plzní v oné kavárně.

Z druhé strany je i celá zmíněná problematizace rozhodnutí možná jen obranou před vlastní necílevědomostí, pouhým hledáním důvodu k nákupu dalšího vína. Subjekt ovšem o něčem takovém není schopný rozhodout. Protože z jednoho plyne druhé, docházíme v každém případě ke kontradikci: Buď se jen bráním (a celá taková úvaha je tedy falešná, takže se ve skutečnosti nebráním, ale mám pravdu), nebo mám pravdu (a tedy se jenom bráním, takže mluvím nesmysly a pravdu nemám).

Taková nekonzistence se ovšem liší od pouhého vědomí vlastní omylnosti, od klasické nutnosti pochybovat. Zatímco tradiční, celou duší tvořený subjekt mohl sice pochybovat o bohu, ale pochyby nevylučovaly schopnost s jistotou konat nejlépe (a pokud jednal z vnějšího / zpětného pohledu špatně, věřil zkrátka ve špatného boha, jednalo se o jeho vlastní nedokonalost), v tomto smyslu nekonzistentní subjekt nemůže určit adekvátní jednání ani za předpokladu „správné“ víry. Zatímco psychologií nepoznamenaný člověk se může rozhodnout špatně, nicméně s jistotou o nejlepším rozhodnutí vzhledem k informacím a schopnostem, které má, subjekt vědomý si své nekonzistence se rozhodnout nemůže vůbec, protože je souborem různých přání a strachů, které někdy rozhodují samy za sebe, přestože se tváří rozhodovat za celek.

Co s naznačenou představou?

První naskýtající se možností je její vyvrácení. K tomu je nutné překonat subjektivitu takové myšlenky: nestačí pouze vysvětlit, jak je možné si myslet něco jiného, ale i ukázat, proč není možné přemýšlet takhle. Autor sám toho schopný není.

Druhou je ji přijmout – a dospět k určitému osvobození (byť s pachutí alibismu), nebo naopak k nihilismu. Autor je přesvědčen o tom, že ji většina příslušníků západní civilizace do jisté míry a v určitých chvílích opravdu přijímá. A osobně si myslí, že je to často spíš na škodu (a možné dát do kontextu s Franklovou nedělní neurózou).

Třetí potom je ji eliminovat vírou v něco jiného. Apriori odvrhnout částečný determinismus plynoucí z takové představy (pokud si id, superego a další „vnitřní nepřátelé“ vynutí, co chtějí, není vyhnutí a nemá proto smysl se tím aktivně zabývat), a vrátit ony vnější aspekty zpátky do subjektu. Stačí akceptovat vlastní hloupost, lenost, nespavost a přijmout za vlastní i ony nechtěné touhy, strachy a obranné mechanismy – a jsme opět autonomní. Jejich přijetí by pak znamenalo buď přerušení onoho kauzálního řetězce od skleničky vína k víkendu u přehrady, nebo přijetí celého komplexu důsledků rozhodnutí o večerech bez vína.

V prvním případě jsme byli příliš slabí na to, abychom odmítli pozvání na víkend (a tedy bychom si možná měli příště radši dát každý večer doma dvojku bílého, protože bez aspoň nějaké radosti to zřejmě nepůjde). Ve druhém jsme potom příliš slabí přijmout důsledky nepití vína a snažili jsme se o něco, čeho nejsme schopní. Výsledkem každopádně je, že bude lepší přijmout vlastní nedostatečnost a večer si ono víno dát – a to záměrně a s hrdostí, že díky tomu neuděláme nic horšího. K tomu ovšem zbývá přesvědčit sebe sama, že takové rozhodnutí činíme po všech stránkách vědomě a ne ošáleni rozchlastaným idem. Jak si ale myslet něco jiného než co si myslíme doteď?

* Pokud někomu není dané dilema dostatečně blízké, nechť si představí třeba rozhodování o odložení práce s tím, že konečně navštíví prarodiče (s tichou myšlenkou o tom, že se určitě vyskytne důvod strávit víkend na párty, pro kterou návštěva příbuzných není dostatečnou omluvou); o zahraničním studiu (které ho mimochodem donutí přerušit práci a o peníze požádat rodiče) nebo o pomoci s organizací benefičního festivalu (kvůli čemuž – jak později zjistí – nemůže vymalovat byt).