Trpaslíček

Byl vlhký den, v noci byla bouřka, stejně, jako několik nocí předtím. Ve vzduchu bylo ale něco víc, než jen voda. Bouřky byly děsivé, pálily zemi, stromy i obydlí lidí.
Trpaslíci žijící v kraji, hluboko pod zemí takřka o bouřce nevěděli. Jen jeskyněmi hnaly se více říčky vody, pečlivě vybudovanými koryty, které trpaslíci zkrášlovali. Voda v korytech byla hnědá splavenou hlínou z povrchu. Jen díky trpasličímu čištění vody byla v jezírkách, odkuď ji brali čistá. Jenže políčka, na kterých měli trpaslíci na povrchu úrodu byla zničená. Odplavena byla zemina, i obilí, jen políčka uvnitř jeskyní byla zkáze ušetřena. Trpaslíci měli dost potravin pro sebe i pro svá zvířata, jenž pěstovali. Věděli dobře, že na povrchu budou lidé hladovět a bez jejich pomoci, kterou jim nemohli poskytnout, aby sami neměli málo, nebudou moci lidé na povrchu přežít.
Zasedla rada, trpasličí král pozval lidi z povrchu, aby rokovali o zkáze. Dlouho mluvili, překřikující se, vyhrožující válkou, dokuď král, jenž celou dobu mlčel a jen poslouchal lidi a radu trpaslíků promluvil.
„Za zkázu tohoto kraje může jen jediné. Je to Černý drak, jenž ovládá živly vody a blesku. Znám jej jen z legend, které se předávají po celé generace v trpasličím rodě králů a jejich dětí. Není tedy jiného východiska, než draka najít a přimět jej, aby ukončil ničení naší země.“
Rada ztichla, stejně jako lidé. Jejich odvaha pomalu hasla, vědomi si že někdo bude muset navštívit černého zlého draka v bouřných horách. Bylo jim zřejmé, že ten, který tak učiní jisto jistě zemře.
Ticho v místnosti bylo dlouhé, král seděl a pozoroval síň a všechny, co se v ní do teď seděli, přetahující se o pravdu a o vinu. Nyní všichni z nich ztratili odvahu. Jen seděli a dívali se jeden na druhého, pohledy obviňujícími jeden druhého ze zbabělosti.
Nikdo v místnosti se nepodíval na mladého trpaslíka, který držel stráž za trůnem trpasličího krále a jen král o něm věděl, věděl i to, co mladý hrdý a statečný trpaslík učiní.
„Pane,“ promluvil trpaslík a prolomil tak ticho v místnosti. „Jestli dovolíte, vydal bych se za černým drakem do bouřných hor.“
Místnost zašuměla. Ti co do teď mlčeli začali se znovu hádat. Král seděl a jeho oči se zlehka zalily slzami. Jen jedna jediná ukápla a dopadla na jeho fous, který měl již prošedivělí.
„Tvoje odvaha Fenry je obdivuhodná.“ Pravil král a otočil hlavu k mladému trpaslíkovi. „Dostaneš vše, co budeš na tuto poť potřebovat.“ Král sestoupil z trůnu a vzal sebou svoji sekeru, která se mezi trpasličími králi dědila po generace. Sekera totiž byla ukována zlatým drakem a nesla v sobě sílu zlatých draků.
Král přistoupil až k Fenrymu a dal do jeho ruky svoji sekeru. „Vem si to nejcenější, co mám, má garda doprovodí tě až k úpatí bouřných hor. Nech tě síla našeho rodu provází.“
S tím se otočil ke shromážděným a pravil.
„Jednání je u konce, dokuď se Fenry nevrátí, nebudeme dále jednat. Lidé na povrchu dostanou od trpasličí země dar, potraviny, které potřebují, aby nezmírali hlady.“
Odešli všichni. Trpasličí rada, která chtěla bránit potraviny trpaslíků před lidmi. Zástupci lidí, spokojeni jen tím, že dosáhli svého, zdrceni však byli svou zbabělostí a ze svého zdrcení neobviňovali v srdcích sebe, ale traslíky.
Fenry stál sám s králem. Nebylo již co říci. Garda sešla se na rozkaz krále a společně s trpaslíčkem Fenrym odešli k bouřným horám.
Fenry stál v čele gardy, na místě, které považoval za němu nepříslušícím, ale gardisté trvali že půjde první, i když cestu neznal, gardisté jej bezpečně provedli zemí. Pod úpatím bouřných hor vybudovali tábor, v němž budou čekat na Fenryho návrat.
Fenry jen se sekerou vyrazil do hor. Šel sám. Hory byly ponuré, skaliska byla rozšklebená, s ostrými hrany a Fenry jen ztěžka postupoval k brlohu černého draka. Byl takřka u vchodu, když se začalo stmívat a přicházel čas, ve který čenrý drak vyrážel na křídlech bouře do kraje. Fenry pospíšil ke vchodu. Vystrašený, ale vědom si své povinnosti vstoupil do jeskyně.
Prošel portálem a zastavil se, dívající se na draka, který svýma zlýma očima díval se na trpaslíčka.
„Přicházíš mě zastavit?!“ řekl drak a jeho hlas byl děsivý, mrazivý, ale hlavně zlý.
Fenrymu se třásl hlas, když mluvil. „Posílá mě král, abych se vás…“
Zbytek slov zaniklo v dračím hlase. „Vím proč mě posílá tvůj král, jenže do věcí draků mu nic není. Chce li tvůj král se mnou jednat, ať přijde sám a neposílá poskoka jako jsi ty.“
Fenry se třásl, slyšící ten zlý hlas, neschopen jednat, neschopen se pohnout z místa. Jen topůrko sekery uklidňovalo jej.
„Můj král mě pověřil pro jednání s vámi.“
Drak si měřil trpaslíčka a v jeho pohledu bylo pohrdání tím malým tvorem u jeho nohou. „Pak tedy tebe zabiji a pak zabiju i tvého krále a zničím celý váš dům se všemi v něm.“
Drak se nadechl. Vyšlehly plameny a místo kde trpaslíček stál pokryl černý dým a oheň. Jenže trpaslíček tam již nestál. Rozběhl se rozzuřen drakovým jednáním a ze strachu o své blízké vrhl se na draka. Ťal do drakova hrdla, jenž chrlilo ještě spalující oheň a prosekl mu jeho tepny pulzující horkou dračí krví.
Plamyny ustaly. Drak díval se na místo, které zničil, neschopen pochopit co se stalo. Byl konec. Jeho tělo padlo k zemi. Fenry stál a třásl se popálen dračí krví, bez fousů a bez vlasů, které mu zhořely. S popálenou tváří i rukama stál a díval se na mrtvého černého draka.
Za drakem nacházeli se jeho poklady. Přistoupil k nim a vzal malou sošku, která byla tak líbivá, že hřála jeho vystrašené srdce.
Pomalým krokem odcházel ze sluje, nechávajíc tam celý drakův poklad a jeho mrtvolu. Malou sošku tiskl si k hrudi, zatím co kouzelnou sekeru, kterou zabil draka táhl za sebou. Cesta skaliskama potmě nešla, i ulehl pod skalní převis a spal. V noci měl sny plné krve. Vše kolem něj zdálo se zlé, nikam kam se pohnul nedokázal jít, celý spocený probudil se k ránu. Díval se na krvavé červánky jitra a bylo mu smutno. Neradoval se ze smrti zlého draka, uvnitř hořel bolestí se setkání s ním.
K polednímu uviděl tábor trpasličí gardy. Přidal do kroku, ale jeho kroky se na půlce sestupu zastavily. Díval se a viděl lidi, jak pohybují se v táboře trpaslíků a mezi nimi na zemi leželi jeho mrtví druhové, kteří jej měli chránit. Hromada těl lidí ležela vedle tábora, trpaslíci bojovali statečně, aby ochránili svoje životy a mohli Fenryho bezpečně dovést domů. Jenže lidské přesile podlehli.
Trpaslíček opatrně proplížil se kolem a utíkal, dokuď se nezastavil před branami trpasličího města. Ty byly otevřeny a v nich čekali strážní, kteří jej uvedli ke králi.
Král seděl na trůně, viděl trpaslíčka, jak přichází se stráží. Postavil se a prumluvil. „Zavřete brány města a již je žádnému z lidí neotvírejte.“ Pak se podíval na Fenryho a zeptal se. „Vrátíš mi nyní moji sekeru?“
Fenry se bolestně usmál a předal králi sekeru, kterou skolil draka, král si ji vzal a položil ji vedle trůnu. „Nikdo nikdy nepozná oběť, kterou jsi musel ty podstoupit.“ Král se díval do očí Fenryho a třebaže byli v místnosti sami, cítil přítomnost všech trpaslíků v jeho králoství. „Nyní jiš znáš bolest života, ale je to bolest, kterou můžeš nýst jen ty. Tvůj život se vepíše do kamene, aby přežil věky, ale již ti jej nikdo nevrátí takový, jaký byl.“
Fenry zvedl tvář ke svému králi a viděl že pláče. Plakal i za Fenryho, který díky bolesti plakat nedokázal. Fenry klekl před krále a nabídl mu sošku, ten ji ale odmítl. „Je tvoje, to je to nejceněší co bylo v trpasličím pokladu, ne pro svou hodnotu, ale pro city toho, který ji tvořil, neboť ji netvořil pro sebe, ale pro toho, koho celým srdcem miloval.“
Fenry se postavil a políbil královu ruku. „Vše co jsem učinil dělal jsem jen pro vás a náš národ Pane.“
Král se usmál. „Ne Fenry, učinil jsi i daleko víc. Nyní již nejsi mým poddaným, ale přítelem, jmenuji se Vangor a tak mě nyní i oslovuj, Příteli.“