Plavba na hořké kostce cukru

Ten muž, co chodí po vodě

Sundal jsem si boty a bosými chodidly jsem se dotýkal nové paluby. Vyhřátá prkna byla příjemná. Tolik let jsem na ní šetřil. Tolik let jsem si ji vysníval. Konečně. Konečně jsem se rozkročil a stiskl ruce v pěst, zaklonil hlavu a přimhouřil oči do sluníčka. Je moje. Moje! Moje jachta! Demonstrace síly. Demonstrace úspěchu. Kdyby nebylo kolem mě tolik lidí, začal bych ječet radostí. Nešlo to. Měl jsem příliš mnoho hostů. Příliš mnoho oficiality. Oslavu jsem pojal ve větším měřítku. Čechral jsem peří. Nebyli tu jenom mí kamarádi. Má parta. Byli tu i obchodní partneři. Takže jsem nevykřikl. Krotil jsem se. Existuje cosi jako bonton. Protokol. A já se ho držel. Slabost? Možná. Ale tuze mě to lákalo. V hlavě se mi naskakovaly výjevy. Lovec skosil mamuta a pohroužil ruce do jeho krve. Indián třímá vysoko v ruce skalp. Hlučná oslava vítězství. Přesto jsem mlčel. Ale ten čas určitě přijde. Až budu se svým mamutem sám, budu řvát do libosti. Značkovat si území.

Párty bylo pojato v duchu námořníků. Jak jinak. Všichni byli bosí a v námořnickém. Tereza, má sedmadvacetiletá mladá láska mě svou dlaní stiskla zápěstí. Pochválila svého lovce. V pruhovaném tričku a s nakřivo posazenou čapkou jí to strašně moc slušelo. Měl jsem štěstí, že jsme se poznali. Můj, jak jsem doufal, budoucí tchán na nás chápavě shlížel ze břehu. Přál nám. Už ano. Nyní jsem byl podle jeho gusta. Úspěšný muž ve středních letech. Úspěšný majitel reklamní agentury. Vhodná partie pro jeho dceru. Pro budoucí dědičku právnického impéria. Potřeboval jsem jeho náklonnost. Bez jeho přízně by Terezy nebylo, obával jsem se. Příliš ho poslouchala, jako ostatně i jeho manželka a její bratr.

Můj budoucí tchán, pan Gaubner se ujal křtu. Byl zvyklý dominovat a vést nejen svou firmu, ale býval obvykle středem i společenských událostí. Byl sebevědomý a měl proč. Patřil k nejvýznamnějším pražským právníkům a jeho firma měla kolem padesáti právníků. Tenhle lev salónů popadl láhev šampaňského, uvázaného na provázek, rozhoupal ji a pustil proti trupu. Láhev opsala oblouk. Přítomní ji fixovali pohledem. Napjatě mlčeli, jakoby tušili. Láhev se od trupu odrazila. Nerozbila se. Jedna dívka vystrašeně vyjekla. Nějakou dobu jsme tam všichni stáli jako zkoprnělí.

Zamával jsem panu doktorovi Gaubnerovi. „Hoďte mi ji.“

Skorotchán ji vysvobodil ze smyčky a poslal mi ji. Snažil jsem se usmívat, ale ostatní se tvářili rozpačitě. Skepticky. Mínil jsem všechny pověry hodit za hlavu. Má jachta neztroskotá. Natřásl jsem láhev šampaňského, otevřel a začali jsme se nuceně veselit...

Během hodiny se zábava nakonec dobře rozjela. Můj skorotchán se podíval netrpělivě na hodinky a vzal si mě stranou. „Ten tvůj kamarád, ten Karel dnes nepřijde? Byl bych rád, kdybys mě s ním seznámil.“

Zklamaně jsem mu musel vysvětlit, že k mé lítosti se nedostaví. Primátor Prahy jedna pořádal opulentní oslavu svých narozenin. Karel byl tam.

„Myslel jsem, že je to tvůj kamarád. Že dá přednost tobě.“

Kousl jsem se do rtů. Co na to říct? Můj skorotchán mě povzbudivě poplácal po rameni. „To nic, snad příště. Ale opravdu bych byl rád, kdybys mu mě představil,“ zopakoval přání a uhnul při tom očima. Nebyl zvyklý se doprošovat.

„Těch příležitostí ještě bude,“ mávl jsem rukou.

„Fajn, chlapče, fajn. A teď se zase běž bavit. Máš tady spoustu hostí. Já si jdu dát ten jamajskej rum. Ten je perfektní.“

Bodejť by nebyl za tu cenu.

Můj skorotchán držel za pár hodin v jedné ruce skleničku jamajského rumu a druhou mě objímal. S rozzářenýma očima si pořád prohlížel jachtu, jakoby by se jí nedokázal nabažit. Stejně jako já. Ale u mne to bylo pochopitelný. Mumlal: „Teď jsi konečně chlap. Konečně jsi se naučil chodit po vodě. Profičíš peřejema a ani sprška tě neorosí. Konečně si hoden mé dcery. Vítej v rodině, chlapče, vítej v rodině. Chodíš po vodě...“

Byl opilý. Ale to bylo jedno. I tak to myslel vážně. Uměl se kontrolovat i v podnapilosti. Naučil se krýt záda. Neříkal by to jen tak. Pousmál jsem se. Byl jsem pyšný. Konečně jsem prolomil tu nedůvěřivou bariéru. Nevadilo mu, že jsem o šestnáct let starší než jeho dcera. Naopak. Tvrdil, že chlap má mít minimálně o deset let víc, aby měl přirozenou autoritu. Můj věk nevadil. Vadilo mu, že nejsem dle jeho měřítka dostatečně zámožný. Že nedokážu jeho dceři dopřát luxus, na který je zvyklá ze své rodiny. Samotného mě to značně trápilo. Přepychový životní styl brala jako samozřejmost. Ona za to nemohla, byla tak vychovaná. Nepoznala nic jiného. Tak tohle doposavad dělalo starosti i jejímu otci. Aby se jeho milovaná dceruška měla pořád tak dobře jako dosud. Bylo to přirozené, byl to její otec a chtěl pro ní to nejlepší. Jako každý správný otec. Až tato drahá jachta ho konečně přesvědčila. Cítil jsem, že mě zde, na palubě mé nové jachty, konečně doopravdy přijal. Slova chvály hřála stejně jako alkohol.. Zasloužil jsem si uznání jednoho z nejúspěšnějších právníků. Kapacity. A členové party po mě také pokukovali a na dálku mě zdravili uznalým zdvižením skleniček. Pili. Na můj účet. Jen si dopřejte, chlapci. Dnes je můj den. Má noc. Všude tryskají famfáry. Kolem mě jsou mořské panny. Kynou mi. Přejí mi. Dnes totiž chodím po vodě...

Mít se dobře

Další pátek byl první v měsíci. Snažili jsme v partě držet tradici a scházeli jsme se v pražské restauraci Kogo. Ten večer jsme byli prakticky kompletní. Skoro. Jako kluci jsme se před dvaceti lety sjížděli do Jirkova hausboatu na Orlíku, pili lahváče a opékali na břehu buřty. Základní posádka se skládala z Karla, Jirky, Libora a mě. V současnosti jsme se scházeli v restauracích, jezdili do luxusních hotelů a na hausboatu nikdo nebyl dlouhá léta. Byl vytažený na břeh a prý byl v dost dezolátním stavu.

Dojídal jsem svůj oblíbený biftek a jako obvykle to bylo naprosto skvělé. Můj kamarád Jirka měl to samé co já. Vyjádřil se, že to bylo sice dobré, ale v Jižní Americe přece jenom mají lepší.

„Když jsme byli loni s Kačkou v Riu, měl jsem skoro kilovej kus hovězího. To byla flákota. Vynikající,“ vzpomínal s povzdechem.

„A Jiří to celé zbaštil,“ usmála se Kačka  přejela mu dlaní po přece jenom se klubajícím bříšku.

Jiří se usmál a pokračoval: „Pánové, byli jsme se podívat na Marakaná. To je největší fotbalový stadion. Ten zápas, to byl bengál. To je úplně něco jiného, než ta naše uplivaná Spartička.

„Kači, ty si byla na fotbale?“ udiveně nadzvedla obočí Pavla, manželka Libora, který vybudoval prodejny s italskými potravinami Winefood.

Byla. Ale pak byl se mnou Jirka na oplátku v Riosul To je jeden z obchoďáků s butikama. Je tam spousta značek. Tedy holky, to byste si užily.“

Mirek se pousmál. „My jsme tam taky byli, Karolína tam byla celý den. Já byl u bazénu na baru a jenom mi posílala mms, jestli si má koupit tohle, nebo tohle, nebo zase tamto. A já si nastavil zprávu moc ti to sluší, miláčku a jenom jí znovu a znovu přeposílal. Jednu a tu samou zprávu.“

„Ty!“ zahrozila mu manželka na oko pěstí, ale smála se u toho. „Kdybych to jenom tušila!“

„Broučku, tobě ale přece sluší všechno,“ vykličkoval ze situace zkušeně Mirek. Věděl jak na manželku. Ostatně, platil to on. Ale rozhodně na to měl, zastupoval jednu německou firmu, která vyvinula pokladní software. Představa klasického číšníka s bločkem účtů a prsty umazané od propisovačky brala díky Mirkovi a jemu podobným za své. Nad umolousanými účty začalo převládat ťukání prstem do monitoru. Mirek chytil vít právě včas a vedlo se mu velmi dobře.

Jirka se ušklíbl „To my... pět hodin, pánové. Byli jsme v tom zatraceným obchoďáku pět hodin. A stálo mě to sedmnáct tisíc dolarů. Tři další kufry a obrovskej účet za nadváhu na letišti.“

Nejen Mirkovi se dařilo. Jiřímu také. A to velmi.

„Ale no tak. Víš, jakou jsi mi tím udělal radost?“ usmála se Kačka koketně na svého manžela.

„Ale já vím, Kači, já to vím,“ usmál se Jirka.

„Kam se chystáte letos?“ zeptal jsem se.

Jirka ožil a oči se mu rozzářily. Rád cestoval. „Dáme nějaký okruh v Asii. Uvažovali jsme Filipíny, Laos, Vietnam, možná ještě něco přihodíme. Necháme si zase připravit nějaký speciální program. Hlavní podmínkou bude, aby do těch hotelů neposílali klienty české cestovky. Nechci Čechy ani vidět. Co vy?“

Podíval jsem se na Terezu. Ta se hned nadšeně ujala slova. „ Přes léto samozřejmě vytáhneme jachtu a probrázdíme křížem krážem Středozemní moře.“

Já jsem jenom dodal: „Po novým roce chceme odletět na Srí Lanku.“

Libor polkl poslední sousto a souhlasně přikývl. „Dobře děláte. Tam jsme byli loni. Na Vánoce. Nebylo to špatný. Měli jsme takový odlehlý německý hotel, lítali tam hlavně zaměstnanci Lufthansy. Bylo to fajn, žádná chátra a má zlatá karta jim roztáhla úsměvy ještě víc. Hele ta oslava Vánoc tam byla senzační. Dal bych vám spojení na ten hotel.“

„Já chci být na svátky s našima. Táta by to nepřežil,“ odtušila Tereza. „Ale pak si to vynahradíme,“ dodala, naklonila se ke mě políbila mě na tvář.

„Hele, Viki, co to tvoje psací střevo? Co ten tvůj scénář, pohlo se to nějak?“ zeptal se mě Libor.

Zavrtěl jsem hlavou. „Zatím ticho po pěšině. Sice mi ho částečně zaplatili, ale poslední verze ještě není schválená a jde o to, kdo to bude točit a jestli se to vůbec točit bude.“ Byl jsem ze zdlouhavého postupu České televize roztrpčený, na druhou stranu jsem byl vůbec šťastný, že se mi po absolvování kurzu tvůrčího psaní a scenáristiky podařilo napsat smysluplný scénář, o který projevili zájem dramaturgové v televizi. Ten scénář byl pro mě vstupenka do úplně jiného světa, než byl ten náš chladně byznysový.

„Neboj, to nakonec dobře dopadne, já to cítím v kostech, mám na to intuici,“ povzbudila mě Kačka.

„Díky. A co Karel, máš Kači intuici, jestli dorazí aspoň na chvíli?“ zeptal jsem se.

Odpověděl za ní její manžel Jiří a zavrtěl hlavou. „Ne, ne, je zase s tou obchodní delegací, jak odletěla do Činy i s Klausem.“

„Aha. Já už ho neviděl ani nepamatuju,“ řekl jsem zamyšleně.

Jirka se zatvářil obdivně. „Já nedávno. Byli jste v těch jeho nových kancelářích? Má dvě patra v Palladiu. On sám má pro sebe asi třistametrovou kancelář. Když tam vejdeš, jdeš k jeho stolu snad pět minut.“

„Trochu nabubřelé,“ komentoval jsem, chtěl jsem ještě něco na toto téma říci, ale potom jsem si to rozmyslel, aby si to ostatní nepřebrali, že mu tak trochu závidím. Ale abych pravdu přiznal, tak jsem mu tak trochu doopravdy záviděl. A možná ne jenom trochu.

„Víte, že už má prý v těch svých firmách skoro deset tisíc zaměstnanců?“ řekl Libor a kroutil hlavou.

„Teď začal vyrábět železniční nákladní vagony. Skoupil podvozky snad z celé Evropy a staví to na nich.“

„Byznysuje s Českejma dráhama. Tam jsou prachy. Tam se to porcuje. Prostě stát.“

„Ten dělá snad do všech oblastí. Má prsty všude.“

Pavla se protáhla bolavá záda, spočinula pohledem na svém manželovi a rozverně řekla: „Kdybych tady neměla Libora a lovila přes seznamku, dala bych do textu. Hledám chlapa. Finančně pohledného. Někoho, jako je Karel.“

Všichni jsme se pobaveně zasmáli.

„Karel je spíš finanční krasavec,“ přisadil jsem si.

„Mě stačí Jiří,“ řekla Katka a začala manžela hladit po paží.

Vyhrkl jsem: „Bodejť by nestačil. A jak pokračuje vystlávání vašeho hnízdečka?“ Jiří se rozhodl propojit dvě patra z třípatrové vily do jednoho velkého bytu. V třetím podkrovním patře byl malý byt pro jejich chůvu. Tři děti jsou tři děti a Jiří nechtěl, aby se Kačka uštvala.

Jiří nafoukl tvář. „Je to hoňka, kamaráde, hoňka. Každý pondělí trávím se stavbyvedoucím a architektem. Člověk je musí pořád hlídat. Jsou to lupiči.“

„Jakej máte rozpočet?“ zeptal se Libor.

Devět mega. Ale je mi jasný, že to vyleze na desítku. Ale bude to luxus.“

„Už se těším,“ zašvitořila Kačka a oči jí zářily.

Jirka přikývl. „Kdo by ne. Pořídili jsme tam železný dveře. To je teď hit. Jsou vysoký dva a půl metru. Vypadají fakt noblesně.“

„Náklady ženeš na firmu, přirozeně?“ zeptal jsem se a fixoval číšníka, který nesl zákusky. Těšil jsem se na (suflé).

„Jasně, teď stavíme osm nových prodejen. Nějaká desítka tam jenom žbluňkne. Takhle ušetřím na dépéháčku dvojku.“

„Když ušetříme, mohli bychom zrekonstruovat chalupu v Pelhřimově,“ snažila se Kačka využít situace.

Jirka se na moment zamračil. „Kači, nejdřív musíme dodělat letní sídlo v Babicích. Nemůžu dělat toho tolik najednou. Víš, že už teď nemůžu spát a jsem úplně grogy. Až se dodělá barák, Babice a prodejny, tak se opřeme do Pelhřimova a zařídíme ten apartmán ve Špyndlu.“

„Vy máte apartmán ve Špyndlu?“ zeptal se Libor se zájmem.

„Jo jo. To je nová akvizice. Kači miluje lyžování a chce mít vlastní postel a koupelnu.“

Kačka se trošku zamračila, protože Jirka se neubránil, aby neobrátil oči v sloup. Hájila, že manžela ke koupi přemluvila. „Já těm uklízečkám nevěřím. To mě vždycky dokáže rozčílit, když někde na hotelu najdu nějaký cizí vlasy nebo tak. Flákaj tu práci. Včetně té naší. Jiří, asi jsem se rozhodla, že ji vyměníme.“

Jirka pokrčil rameny. Domácnost byla její záležitost.

„Kolik stál?“ zajímal se Libor.

„Je krize, pěkně jsem je srazil dolů. Ze sedmičky na čtyři.“

„Hezký. To je dobrá koupě. Maj ještě něco?“

„Maj. Chceš na ně poslat kontakt?“

„Určitě. Mrknu na to. Samozřejmě jenom něco menšího. To rozšíření prodejny na restauraci nás stálo balík. Ale naši kluci taky rádi lyžujou a nebaví mě pořád tahat tři výbavy pro ně a dvě pro nás... to je pomalu na nákladní vlak.“

Jirka přikývl. „Chápu, vím o čem mluvíš. Ty ceny na netu neber v potaz. Půjdou rapidně dolů, dupni jim na krk jako já.“

Když jsem dojedl dezert, obrátil jsem se na Jirku. „Novej apartmánek, osm prodejen, přestavba vnitřku baráku za desítku, koukám, že se všechno v dobré obrátilo. Ještě před dvěma rokama, jsi firmu skoro balil, co? Pokud si tedy dobře pamatuji. Takže krize zažehnána,“ konstatoval jsem.

Jirka se na malý okamžik zarazil, letmo se podíval na Kačku a potom se usmál. „Jo kamaráde, když máš pozitivní mysl, jsi připravený na nový věci a jdeš tomu naproti, vítr ti fouká do plachet. Ale všechno je to samozřejmě na hypotéky, chápeš.“

Přikývl jsem, jako že chápu.

Jirka mi začal radit: „Hele, neměl bys taky pořídit nějakej bejvák? Jachta je fajn, ale v zimě se přece musíte k sobě tulit.“

V duchu jsem uvažoval, co na to říct. On žil v jiné sféře. Nechtěl jsem mu vysvětlovat, že sice mám jachtu, ale šetřil jsem na ní patnáct let. Ano, můj příjem mi dovoluje udržovat luxusní standart, cestuji si, chodím na prima večeře, ale to je vše. Jenom jedna jachta, nic víc. Proti ostatním z party jsem byl outsider. Příštipkář. Plavčík. Má jachta má sice vysoký stožár, ale pod čarou ponoru kýl zas tak hluboko nesahá. Všichni ostatní chlapi okolo stolu na tom byli jinak, jejich stabilizující kýly byly daleko větší, masivnější a hlubší. Těm se to plavalo.

„A kdybyste měli děti... je ti tři a čtyřicet kámo, měl bys o tom uvažovat,“ dodal Jirka.

Copak to nevím? Copak nevím, kolik mi je? Ano, musím začít uvažovat i o bytě i o dětech. Podíval jsem se na Terezu, bylo na ní vidět, že by nebyla proti. Katka si toho také všimla a potutelně se usmála.

„Jste už spolu docela dlouho, ne? A je na vás vidět, že se máte rádi, tak proč do toho nepraštit? Vždyť už jsi, Viki, poslední mohykán.“

Jirka pozvedl sklenici. „A na to se napijeme. Na Vikiho, Terezku a jejich budoucí děti.“

Jako druhá velmi rychle zareagovala Tereza a pozvedla sklenici. Hluboce se mi podívala do očí. Tak jsme se na to napili.

Po večeři jsme zašli ještě na pár drinků do Buddha baru v Jakubské ulici, a kolem druhé jsme se rozešli. Taxikář nás vysadil s Terezou u Akropole na Žižkově. Nedaleko jsem měl pronajatý velký byt, ale měl jsem chuť si dát ještě panáka. Do Akropole jsme chodili moc rádi. Bavila mě ta undergroundová atmosféra. Mé kamarády už dávno ne.

Dal jsem si konzervativně irskou whisky a Tereza si dala Cubalibre. „Viki, jak si se vlastně s tou tvou partou dal dohromady. Jak se se seznámil třeba s Karlem?“

Napil jsem se, opřel se o zeď, chytil Terezu kolem pasu. „Poznali jsme se v nulťáku na vejšce. Na ekonomce. Oba nás nevzali a tak nám nabídli nultý ročník, že budeme pracovat pro školu a zároveň nás budou připravovat na další přijímací zkoušky. Tak jsem to vzal, ale netušil jsem, že nás naženou na stavbu jako otroky. My s Karlem jsme konkrétně stavěli menzu, jak je teď u školy. Oficiálně jsme byli zaměstnanci státního podniku Konstruktiva. Sešla se nás snad stovka takových nebožáků na tom jejich zatuchlým personálním oddělení a rozřazovali nás na různé stavby. Nějak jsme se na sebe s Karlem koukli a instinktivně jsme šli k sobě a řekli si, že bychom mohli jít na tu robotu spolu. Prostě jsme na sebe mrkli a věděli jsme, že spolu chceme kámošit.“

„To je jak láska na první pohled.“

„Láska ne, ale přátelství. Člověk musí dát na intuici a já hned věděl, že to bude můj kámoš.“

„Jaký to bylo na tý stavbě?“

„Hrozný. Dělali jsme od šesti od rána. Dostali jsme starý děravý galoše, potrhaný a propálený vaťáky. Byla tam internacionální směska národů. Posílali nás pořád pro čučo. To bylo takový strašně laciný víno. Příšernej bolehlav. Jeden druha se jmenoval Malagelo. Víš jak se zpívá. Já potkal jsem tě na ulici... byla jsi jako dělo... a do tmy svítilo tvoje mladý bálý smělý čelo... a pod paží sis nesla svoje oblíbený malagelo... mala, mala, malagelo, mala, mala, malagelo...“

„Jo tu písničku znám.“

„Tak to jsme tam tenkrát pili. Malagelo. Nikdy víc. A taky pro mixelu jsme jim museli chodit. To byla taková šťáva s lihem. Strašný. Po tom normálně docházelo k rozpadu mozku za pochodu. A když jsme to těm starejm mazákům nekoupili, dostali jsme do držky. Fakt kultivovaná společnost to byla. To byla přípravka na vejšku, jak se patří. Vymetali s námi nejhorší práce. Když přijel návěs s cementem, neskládali ho řadoví zaměstnanci Konstruktivy, ale nahnali na to mladý záda. Nás, kteří chtěli študovat. Nemazali se s náma. Taky jsme tam museli kouřit nefiltrovaný Startky. Když si náhodou vybalila fajnový s filtrem... tenkrát Petry nebo Sparty, hned každý říkal. Daj mi jednu filtrovanů. No a nedej Gézovi, když ve svalnatejch pazourech pohupuje krumpáčem jak starej Brůna sekyrou ve Studni. Takže do půl hodiny jsi měla po krabičce filtrovaných. Najeli jsme na startky a celý den vyflusávali tabák, protože jsme to neuměli kouřit. Prostě balada. Budovali jsme socialismus in natura.“

„Jak se v tom mixelovým panoptikum octnul ale Karel? Vždyť co vím, tak jeho taťulda byl papaláš všech papalášů. Proč ho na vejšku neprotlačil, to by pro něho muselo být jenom lusknutí prstem. Nemusel absolvovat nulťák.“

„To by určitě dokázal. Jenže Karel měl tenkrát prý rebelantské období. Tatíčka nenáviděl a on zase jeho. Nemohli se vystát. Karel zdrhl z domova už v šestnácti. I v nulťáku ho to ještě drželo. Nosil vlasy na punk a papínkovi, když oslavoval padesátiny a čekal honoraci z ústředního výboru a připravil pro ně překvapení ve velkým obýváku jejich vily. Rozsvítil svíčky, připravil laskominy, uheráček, šunčička francouzský sýry, spousta dobrýho vína. Jenže se tam vloudil pomstychtivý Karel vystříhal do bílýho luxusního a strašně drahýho koberce s vysokým vlasem hákovej kříž a na zdi namaloval nápisy punk´s not dead, Sid Vicious, no future a podobný ptákoviny. Jídlo rozházel po zemi, flašky vylil, prostě z toho udělal takový inferno. Fotřík všechny páprdy shromáždil, pak je tam obřadně vpustil a málem dostal infarkt. Karla fotřík málem zabil. Každopádně řekl, že na syna kašle a na školu ho nedostal. Až po nulťáku. On se na školu dostal, já nejdřív ne. A vlastně v tom měl taky prsty Karel.“

„Jak to myslíš?“

„To se zasměješ, to byl takový paradox, který byl možný fakt jenom za komančů. Začalo to naprosto nevině. S Karlem jsme občas na stavbě blbli, tak mistr už nevěděl co s námi a vrazil nám do ruky hadici. Umývali jsme silnici od bahna, které tam odpadalo z pneumatik tatrovek, co vyjížděli z rozbahněné stavby. V klidu stříkáme a stříkáme, najednou si to u nás zastaví západoněmecký mercedes a anglicky nás poprosí, ať mu to jeho fáro ošplouchneme. Karel porozuměl a řekl jasně, proč ne. Já bych trochu připosraný, ale Karel namířil proudnici na auto a pěkně ho opláchl. Němčour nám dával každýmu marku, já si ji bál vzít, tak si je vzal Karel. Jenže nás někdo viděl a prásknul nás. Představ si to, takoví šílená doba to byla. Práskli nás, že jsme dostali tuzéra. To víš, použili jsme k tomu socialistickou vodu, která patřila nám všem. Nic se nedělo, ale potom mě po absolvování nulťáku stejně nevzali, což v tý době bylo naprosté unikum. A přitom jsem příjimačky udělal dobře. Karel je udělal daleko hůř. Ale Karla vzali. Odvolával jsem se a nic. Tak jsem šel za rektorem. A on mi řekl, že to bylo kvůli tomu umývání západoněmeckého auta. Byli jsme přece dva, křičel jsem. Jak to že mě jste nevzali a jeho ano? Rektor se pousmál a řekl. Svědkové potvrdili, že jste ho k tomu nabádal. Já, vykřikl jsem? To bylo přece naopak? Rektor mávl rukou a odbyl mě. Buďte rád, že to neskončilo policejním vyšetřováním jako porušení zákona o devizových prostředcích mi klidně řekl. Já vyjel. Cože? Já že jsem svedl... a kvůli blbejm dvoum markám? Byl jsem v šoku, ale rektor klidně kontroval. Západoněmeckým. Zákon je striktní. Naše škola nemůže vzdělávat studenty, co ho porušují zákon. Buďte rád, že to dopadlo takhle, chlapče. A tím to skončilo. Na školu jsem se nedostal, až když to prasklo v osmdesátýmdevátým tak po tom, co jsem dělal v Kraťasu. Karel měl náskok.“

„Takže mu nakonec otec musel pomoc?“

„Přesně tak. Zakopali válečnou sekyru a od té doby dělají symbiotický byznys. Otec Karlovi ze začátku devadesátých let pomohl se svými kontakty. Sice bylo už po revoluci, ale komančové byli pořád na ministerstvech rozlezlý jak švábi. Taky pomohl Karlovi zprivatizovat první tiskárnu, dohodil mu státní zakázky z ministerstev. Tiskl pro ně lejstra samozřejmě desetkrát dražší než byla běžná cena, ale Karel v tom dokázal chodit už od mládí. Věděl, jaké kapsy naplnit a ty správné sazby. A tak začal budovat své impérium. Privatizace. Tunelování. První svou firmu poslal k ledu, mluvili o něm i v televizi, že to je loupežník, ale nic se nestalo. Pak mu vyhořela jedna tiskárna. Byla strašně dobře pojištěná. Náhoda? Nikdo nic nevyšetřil. Pojišťovna vyplatila astronomické pojistné a bylo zase na další akvizice. A jeho aktiva bobtnala a bobtnala až do dnešní podoby. Na druhou stranu ale musím říct, že byl fakt workoholik. Jezdili jsme třeba v pátek pařit na diskotéku do Poděbrad, byly čtyři ráno a on mi řekl, že buď se s ním vrátím do Prahy, nebo si mám vzít hotel, protože má v sedm ráno první schůzku a musí jet. Makal soboty neděle, od sedmi od rána do půlnoci prostě skoro pořád. A že je narozením manažer, to není nutný dodávat. Vždy si kryl záda známostmi v politice a v policejních složkách. Ale musím říct, že už se mnou dávno do Poděbrad nejezdí. Jezdí tam minimálně s náměstkama ministrů, nebo rovnou s ministrama.“

Odmlčel jsem se a chvíli zíral na dno skleničky. Tereza mě pohladila po tváři, dobře rozpoznala, že mi to je líto. Pokrčil jsem rameny. „Prostě nemá čas,“ konstatoval jsem trpce.

„Pojď, půjdeme. Karla pusť z hlavy. Časy se prostě mění. Nostalgie je k ničemu. Vstávejte Jareši, chci se s vámi milovat.“

To byla správná slova ve správnou chvíli. Láska hojí rány. Alespoň tenkrát to fungovalo.

Má firma, mé dítě

Má asistentka Zorka přinesla do jednací místnosti naší agentury požadované presso a mattonku. Můj potencionální klient si prohlížel obrazy na zdech.

„Děkuji,“ řekl pan Bořivoj a Zorka přikývla. Klientův pohled se stočil na její hezké nohy. Nedivil jsem se. Sledoval ji celou dobu, než odešla. Potom se obrátil zpět k abstraktním obrazům. „Hezké, moc hezké,“ konstatoval suše. Znělo to tak trochu dvojsmyslně, ale já se mínil držet té slušné varianty, že míní obrazy.

„Maloval je náš grafik. Petr. Ten, který vám připravoval kreativní návrhy kampaně.“

Pan Bořivoj přikývl, šel se posadit ke stolu, osladil si kávu a zamíchal ji. Byl jsem napjatý. Jednalo se o budoucnost. Mohl jsem získat dosud největší zakázku, o které se mi dosud nesnilo. Jednalo se o zavádějící kampaň nového developerského monstrózního projektu, jejíž rozpočet byl padesát miliónů. Nebylo divu, že jsem měl vyschlo v krku. V průměru za jednotlivé položky jsem měl rabat patnáct procent. Počty byly jednoduché. Pokud se s panem Bořivojem dohodnu, má firma, čili potažmo já, vydělám plus mínus sedm a půl miliónu.

„Je šikovný. A nejen na obrazy,“ řekl a ještě jednou se na malby podíval.

To znělo velmi povzbudivě. „Líbí se vám jeho návrhy?“ zeptal jsem se a visel mu očima na rtech. Než odpověděl, chvíli to trvalo. A po tu dobu adrenalin ve mě neustále stoupal. Návrhy ležely na stole. Pan Bořivoj se jimi znovu probíral, i když už je měl doručené do své kanceláře před týdnem. Zamyšleně je zkoumal, jakoby je viděl poprvé. Ukazovákem posunul dva přede mě. „Tyhle dva se mi docela líbí. Splňují mé představy. Jenom ještě ten slogan bych trochu upravil. Ale v podstatě vystihly zadání. Jsem spokojený.“

Polkl jsem. „Takže... takže budeme spolupracovat?“

Pan Bořivoj našpulil ústa a začal listovat v brožuře s  rozvržením finančních prostředků na public relations, internetovou reklamu, rozhlasovou, tiskovou, televizní, výrobu televizního spotu a dalších položek reklamního mixu. Pan Bořivoj zabodl prstem do přehledu navrhovaných umístění billboardů. Tváře se mu zakabonila. „Řekněte mi, pane Jareši. Proč je tak masivní billboardová kampaň přímo v lokalitě, kde chceme stavět? To mi připadá jako mrhání mými finančními prostředky.“

Zavrtěl jsem hlavou. „To se možná jeví na první pohled. Ale podle našich zkušeností právě reklama v dané lokalitě bývá v případě developerských projektů velmi účinná. Proto jsme do kampaně zahrnuly i místní direcmail, inzerci v místních radničních novinách a prezentaci.“

„Vážně?“ Podle výrazu tomu moc nevěřil.

„Vážně. Když jsme u jiné zakázky dělali marketingový průzkum u potencionálních i konečných zákazníků, tak vyšlo najevo, že jsou na danou lokalitu zvyklí. Bydlí tam už nějaký čas, mají tam vybudované vazby, přátele, jsou zvyklí na infrastrukturu, ale chtěli zlepši úroveň svého bydlení. Ne měnit lokalitu, ale prostě si zlepšit standard bydlení.“

Pan Bořivoj chvíli přemýšlel a potom přikývl. „Asi máte pravdu, může to tak být.“

„Věřte nám. Víte, pro nás heslo že reklamní agentura roste se svým klientem není jenom planá formulka bez obsahu. Já říkám, že jsme klientovými virtuálními společník\. Když se daří jemu, daří se i nám. Proto jeho finanční prostředky vynakládáme co nejefektivněji.“

Pan Bořivoj se usmál. „Virtuální společníci... to se mi líbí. I vaše návrhy se mi líbí... přesně jsem si říkal, že chci nějakou malou agenturu, aby se mi věnovali s plným nasazením.“

„Pokud si nás vyberete, tak plné nasazení vám mohu zaručit.“

Pan Bořivoj se postavil a nastavil obřadně ruku. „Myslím, že jsme partneři.“

Postavil jsem se také a nabízenou ruku s radostí stiskl.

„Pořádek dělá dobré přátele,“ řekl a pevně se mi díval do očí. „Pošlete mi zálohovou fakturu na dvacet miliónů.“

Za dva dny mi účetní hlásila, že od pana Bořivoje. přišla platba. Výskl jsem. „Takže vážení, dnes vás zvu na oběd do Lucky Luciana a také vám mohu zaručit, že na Vánoce budete mít každý prémii s pěti nulami.“

Dobře jsem věděl, proč to dělám. Malá agenturka jako moje je závislá na všech členech týmu. Byli jsme vlastně taková parta, která se na sebe spoléhala. Oběd jsme si pořádně užili a po něm hned začali objednávat kampaň u médií. Má největší zakázka se rozběhla na plné obrátky. Ten den jsem s panem Bořivojem ještě navečer mluvil a  sliboval, že po zavádějící kampani bude udržovací kampaň a má v přípravě i další projekt. To bylo naprosto skvělé. Konečně nebudu v naší partě jenom příštipkář. Éra plavčíka skončila.

Slavil jsem to o samotě na své jachtě. Byla zakotvená u Císařské louky, já se pěkně naléval červeným vínem, koukal jsem na noční oblohu a vzpomínal. Firmu jsem zakládal někdy na konci roku devadesát tři. Udělal jsem takový rázný kamikadze rozhodnutí. Odešel jsem ve třetím ročníku z Vysoké školy ekonomické v Praze a skončil jsem svůj pracovní poměr v reklamní agentuře PROart. Ano na první pohled se to mohlo zdát jako sebevražedné. Titul z vysoké škole ekonomické v době rozkvětu hurá kapitalismu zajišťoval slušné živobytí a také plat v agentuře jsem měl na tehdejší poměry naprosto královský. Svou práci jsem dobře ovládal, byl jsem zavedený, znal klienty a ti zase mě. Parta v agentuře byla skvělá. Dokonce mě můj šéf Pavel bral někdy o víkendech na svou chatu kousek od Karlových Varů, kde často hrál golf se svou přítelkyní Martinou. Můj tehdejší  šéf byl několikanásobným mistrem republiky a šéf golfové reprezentace. Do této reklamní agentury jsem se dostal naprostou náhodou. Nebo osudem řízenou nenáhodou, kdo ví. Můj kamarád Martin jednou stopoval a zastavil mu spolumajitel agentury PROart Dan. Povídali si a Martin mu řekl, že zná někoho (míněno mě), kdo pracoval jako asistent produkce v Krátkém filmu a momentálně se porozhlíží po nějaké práci, protože se nudí v prvním ročníku VŠE. Slovo dalo slovo a já jsem se ocitl na pohovoru. Dan mi dal zvláštní úkol. Řekl: „Hele, zkus mi srovnat tyhle anglický titulky, jak jdou za sebou,“ a podal mi asi dvacet stránek faxového papíru, který přišel z nějaké reklamní agentury v Londýně a na kterém byly titulky jakéhosi filmového dokumentu. Než mi je podal, zamíchal je jako karty. Nejdřív jsem zbledl, protože s angličtinou jsem věčně na štíru. Nerozuměl jsem tomu ani zbla. Jenom jsem polkl a zmateně jsem se na něho v krátkosti podíval a pak jsem zrak zabořil zpět na ty hieroglyfy. . Osudem řízenou nenáhodou jsem si ale naštěstí všiml, že na konci stránky byla přerušovaná čára, která oddělovala stránku na roli papíru, aby bylo jasné, kde se mají nastříhat ve velikosti A4. U této čáry byl nápis page 008, u stránky pod ní bylo page 004 a další a další. Na angličtinu jsem blbej, ale ne zase na tolik. Věděl jsem, co znamená page. Tak jsem to srovnal podle pagování, aniž bych jednotlivým titulkům porozuměl a podal to Danovi zpět. Ten pokýval hlavou a spokojeně řekl: „Jo dobrý. Branži znáš.“ Až později jsem se dozvěděl, že má nosit brýle na blízko, ale z frajeřiny to často odmítá. Což mi tenkrát zachránilo místo. Druhému spolumajiteli Pavlovi to ale nestačilo, dál mě zkoušel, ale když jsem řekl, že jsem pracoval u pana produkčního doktora Vojty, Pavel mě zarazil s tím, že mu to stačí a že mám druhý den zavolat. Zavolal jsem a byl jsem přijat. Později mi Pavel vysvětlil, že se s panem doktorem Vojtou velmi dobře znal a ten mi de facto dal zelenou, když mu řekl: „Zkus ho. U mě byl dobrej.“ Tak jsem se ocitl v agentuře PROart. Ty jsi blázen, slyšel jsem ze všech stran, když jsem odcházel. Opustit tak skvěle placenou práci a školu. Ano, možná jsem byl. Ale bláznům Bůh přeje, odpovídal jsem jim. Na druhou stranu jsem na PROart vzpomínal s vděčností. Tam jsem totiž získal neocenitelné zkušenosti, bez nichž bych si nemohl založit vlastní firmu.

Scénář

Některé životní zlomy a vytoužené cíle se dozvíte suše a až příliš běžně. U mě to byl telefon od dramaturga Bedřicha Ludvíka a několik vět. „Váš scénář je v natáčecím plánu pro příští rok. A dokonce si ho vybral pan režisér Filip Renč. Líbí se mu a chce to natočit. Gratuluju. Jenom tam bude chtít ještě pár změn, ozve se vám.“

Prásk a bylo to. Budu mít film. Natočí ho jeden z nejlepších režisérů u nás. Paráda. Když se daří, tak se daří. Ve všem. Hned jsem to zavolal Tereze. Měla obrovskou radost. Doufal jsem, že to také hned řekne svému otci. Mé akcie opět stoupnou. Mé postavení se upevní. Pan režisér se ozval za dva dny a domluvili jsme si schůzku v jedné pizzerii.

„Dobrý den, pane režisére. Jareš Vítězslav jméno mé.“

„Dobrý den. Filip Renč. Koukám, že jsme asi stejně staří. Nebudeme si tykat? Mě při práci to vykání nejde moc přes pusu.“

„Chápu. Jsem na tom stejně. Rád.“

„Já jsem Filip.“

„Víťa.“

„Ono se taky blbě na place nadává, když se vyká. Vy blbče zní dost divně, co?“

„Přesně tak. Víš, že už jsme spolu dělali? Ale je to asi dvacet let.“

„Fakt? A co? Promiň, že si tě nepamatuju, ale to víš, potkávám tolik lidí.“

„Já dřív dělal v PRO artu. Točili jsme ten klip pro Lucii. Sex je náš. Já dělal asáku Lucii Šafránkové, která dělala produkci.“

„No jo. Máš pravdu, to je fakt ale už tolik let... jo starý dobrý časy v Proartu. Ty mejdany...“

„Zlatá éra. Pamatuješ, jak se Richard z Proartu pořád svlíkal, když se ožral? A jednou když se zase v proárťáckých kanclech na dotočný zase namazal, jak utekl nahatej oknem a přivedli ho zpátky policajti, aby se mohl prokázat platným občanským průkazem?“

Jak si se proboha k tomu dostal napsat scénář? To tě to jen tak popadlo?“

„Prostě jsem se asi chtěl zase dotknout té naší branže. Já jsem vystudoval tu střední školu filmové a televizní produkce v Panské. Tu, jak byla před tím v Čimelicích.“

„Jasně. A dělal jsi vůbec v branži, nebo jsi skočil rovnou do reklamy.“

„Dělal jsem lokace při natáčení Dobrodružství kriminalistiky. Byla to skvělá práce a hrozně mě bavila. Jezdil jsem s režisérem Moskalykem, kameramanem Šajmovičem a filmovými architekty, kteří vybírali exteriéry a interiéry a já zařizoval, aby se tam dalo točit. Jelikož to byla dobovka a z různých zemí, tak to bylo náročný, ale bylo to super. Pro mladýho asistenta nekončící mejdan. Hotely, šéf produkce mi vypisoval nejrůznější diety a komparsky na kámoše, abych měl na kořalku, vždyť to znáš, jak to chodí. Takže jsem měl nějakou kačku, kterou jsem hned prolil. Ženský na filmaře letěly. Prostě balada.“ Mluvil jsem zapáleně a nadšeně při tom vzpomínal. Náhle jsem se přestal usmívat a pokrčil rameny. „Ale pak ty možnosti podnikání... dostal jsem se najednou na křižovatku. Ty možnosti... kámoši podnikali, tak jsem si řekl, že přece jenom zkusím udělat tu ekonomku, odkud byla nejbližší cesta dělat byznys. Pak jsem začal při škole dělat v reklamě. A když všichni kámoši měli firmy, tak jsem chtěl taky a udělal jsem si svou agenturu.“

„A baví?“

„Hele, co si budeme povídat, kdybych zůstal jako produkční... neměl bych se určitě špatně to ne... ale taky bych se neměl nejlíp. S partou bych nemohl držet krok, ztratili by se mi z dohledu. Ta naše zábava přece jenom něco stojí. To bych se musel leda stát producentem. Úspěšným producentem, ne jako byl Pomeje. Pak by to sypalo a já bych partě stačil.“

„Takže jsi prostě vyměnil branži, která tě bavila, za dobré bydlo, pěkný autíčka a večírky s partou,“ řekl Filip Renč řízně. A mně se to moc nelíbilo. Jen tak střelil od boku, nemohl mě znát tak dobře, ale trefil se. Vlastně měl pravdu. Snažil jsem se nepřesvědčivě oponovat. „Tak se to nedá říct. Prostě jsem byl na křižovatce a musel jsem zvolit. Samozřejmě, že bych nejradši oboje, ale to prostě nešlo. Ta moje firma, to je jako moje dítě. Na druhou stranu... je fakt, že už si někdy připadám vyhořelej a pošilhávám zpátky po filmu. Proto jsem možná napsal ten scénář, abych s ní zase začal koketovat. Abych se zase dotkl filmového pásu. Ale má firma je má firma.“

Jak jsem to dořekl, v ten moment se mě zhostily pochyby. Nelžu si náhodou? Musel jsem tu drzou myšlenku rychle zaplašit. „Hele, dáme si nějaký dobrý víno, ne? Zvu tě!“ řekl jsem a už jsem byl zase spokojený. Už jsem byl zase svůj. Měl jsem naditou peněženku a smlouvu s panem Bořivojem. Vydělám za příští rok tolik jako průměrný produkční za dvacet let! Jenom blázen by měnil! Usmál jsem se a skoro jsem začal kroutit hlavou, jak jsem tak mohl před chvíli vůbec přemýšlet. Obrátil jsem se na číšníka, abych objednal vůbec to nejlepší víno, co tam měli. Žijeme jenom jednou, no ne?

Pan režisér mi řekl výtky ke scénáři, které jsem akceptoval a snažil se scénář přepracovat k režisérově představě, což se nakonec povedlo. Měl jsem neuvěřitelnou radost, představoval jsem si, kdo bude hrát hlavní roli. S panem režisérem Renčem jsem se domluvil, že mi umožní, abych byl po celou dobu na natáčení. Mělo to být sice až za necelý rok, ale stejně jsem se začal velmi těšit už tehdy. Měl jsem se vrátit zpět do své branže. Mé působení u filmu nebylo dlouhé, byly to vlastně necelé tři roky, ale byla to skvělá doba. Na seriál Dobrodružství kriminalistiky do dnes koukám s určitou nostalgií. Do Krátkého filmu Praha jsem se dostal po druhém neúspěšném pokusu dostat se na vysokou školu. Začal jsem na drobných zakázkách, byl jsem totiž úplný zelenáč. Na natáčecím place jsem sice už byl, ale pouze na praxi na střední škole. Tehdy mě ještě s mým kamarádem Alanem poslali s kameramanem a režisérem Voděnkou do Rimavské Soboty, abychom natočili nového Ben Hura. Jednalo se o natáčení instruktážního filmu pro nějaké zemědělské učiliště. Zpočátku jsme se strašně těšili, ale za chvíli nás ten mladický a naivní entuziasmus velmi rychle přešlo. Má a spolužákova expertní úloha spočívala totiž v tom, že přijel někam na dvůr kompletně zahnojený traktor, my ho museli vypucovat, čímž se hnůj přímo úměrně jak mizel z traktoru, tak se přenášel na nás. Potom nějaký ožralý Jezeďák, který si musel dodat odvahy několika pálenkami, se snažil do kamery vysvětlit funkci zemědělského stroje pro své nástupce v učňovských učilištích.