NAIVITA

Až milá setřeme

prach ze svých rozblázněných křídel

a unaveni letem spadnem dolů do bláta,

tak ochutnáme společně

náš nečekaný úděl,

jenž láska do žebradla nabrala si za léta.

Pak spolu okusíme vůni smrti buď,

či každý klesnem obalen tou špínou sám.

Jak všechno dopadne, to Bůh jen suď.

Na zasněženou vzpomínku se snáší hejno vran.

Že prudké milování tolik dočasné je jen

a pomíjivá síla vášně o to víc,

tak tomu nechtěla jsi věřit…

Pláčeš…

Tvrdá zem…

Z těch snů a plánů nádherných spad prach

a zbylo NIC.