Jarní láska k dívce a pán ve středním věku

Jarní den, nesmělý muž ve středním věku a pohledná studentka

Můj známý byl na jednom z mnoha tradičních veletrhů. Podobně jako každý jiný veletrh, postával celé hodiny na jednom z rozlehlých výstavních stánků. Během táhnoucího se času si nemohl nevšimnout nedaleké expozice, v níž se pohybovala dvojice usměvavých dívek ve věku okolo dvaceti let. Jejich pružná těla obepínaly legíny a trikoty v kombinaci černé a růžové barvy. Šlo o promotérky, které si „najala“ podsaditá přibližně padesátiletá paní, která přísnými pohledy dohlížela na správnost jejich počínání.

Každodenně přicházel obchodník na svůj stánek dokonale upraven, vždy v jiném obleku, v celokožené lesklé obuvi, zatímco dívky v ne příliš vzdáleném stánku měli na sobě těsné trikoty a legíny. Hodiny dopoledne kvapně plynuly a kolem poledne už byl ve výstavní hale natolik prohřátý vzduch, že mnohým vystavovatelům bylo k zalknutí. Vysvobození pro vystavovatele znamenalo až zaclonění střešních oken poměrně moderního pavilónu.

Pohledy obchodníka ve středním věku a jedné z dívek v růžovém trikotu se několikrát střetly. Údajně čtvrtý den výstavy, když už si obchodník s dívkou věnovali i pár úsměvů, uzrálo v muži rozhodnutí, že bude jednat.

Odhodlaně vykročil směrem ke stánku promotérek, ale dívka, s níž si tolik vizuálně rozuměl, byla v tu chvíli v nejvzdálenějším a poněkud tmavém koutě jejich stánku společně s podsaditou padesátiletou paní majitelkou. Skutečně až na poslední chvíli byl nucen změnit směr své chůze, roztržitě zmizel pod úrovní výstavního pavilonu. Tápal. Po dlouhém přemítání v prostorách veletržní restaurace ve své mysli učinil rekapitulaci jednotlivých kroků, jak bude postupovat, jakmile se ocitne v těsné blízkosti stánku dívek. Zvažoval, jakým způsobem osloví dívku, která jej tak zaujala, nebyl si jistý ani tím, jak ji má oslovit.

S lehkou nejistotou, ale těžkým očekáváním se nadechl, vystoupal schody a rázem stál u dívek. Poněkud kostrbatě pravil: „dobrý den, zdravím vás. Sleduji, jak tady celý den postáváte a bez možnosti občerstvení. Napadlo mě, mohl bych vás pozvat na skleničku?

Na vzdálenost pouhých dvou kroků k němu přistoupila dívka, právě ta, o kterou tolik stál. Usmála se, beze slova zhluboka pohlédla do jeho očí. To známého zneklidnilo a tak bezprostředně rychle doplnil svou nabídku: „ můžete tedy jít k nám na skleničku? Nebo řídíte – jste tady vozem? Dívce zčervenaly tváře – řízným hlasem – důrazně a hlasitě řekla: „tož to né, já su tady šalinó !“

Známý zůstal na okamžik nehnutě stát. Jakmile začal přicházet k plnému vědomí, kvapem se dívce uklonil a v mžiku zmizel v útrobách svého domovského stánku.

Se stejným zaujetím a nefalšovaným pohnutím mi i po čase známý vyprávěl, jak nemile byl překvapen. Dívka působila tak křehce, ale jediná věta z jejich úst zcela rozptýlila jeho představu o éterické bytosti. Rázem bylo po možnosti seznámení, alespoň týž den seznámení nebyl schopen.

Jeho zklamání nezmírnilo ani to, že byl v úplném závěru veletrhu (díky své kolegyni z domovského stánku) přece jen seznámen s dívkou v“ legínách.“ Jeho přání tedy nakonec bylo vyslyšeno - společně vypili i skleničku. Vše bylo nicméně velice překotné a ihned po požití skleničky pospíchala dívka z areálu výstaviště na svou oblíbenou „šalinu“, zatímco známého čekal dozor při demontáži veletržního stánku a v noci odjez stovky kilometrů do místa jeho trvalého bydliště.