Znovuzrození

              Země se otřásla. Pomalu se probírala z dlouhé nečinnosti. Její tělo zachvátila nezměrná bolest.
Její nervová soustava ji požírala zaživa a ona s úpěnlivou prosbou či s poslední nadějí vzhlížela k posledním
ostrůvkům čistoty uprostřed Kalahari. Prosebný nářek šamanů jí však připadal spíše jako posmrtný chorál.
Vzbouřila se...

               Bičovala sama sebe nekonečnými proudy vody,hledala rozhřešení v tornádech, která jí trhala svaly
a nemilosrdně se vrhala do všeočišťujícího ohně sopek.Nemohla se však se svými dětmi rozloučit, sledovala
je s nevinným úžasem bytosti,která nechápala, proč sami sebe ničí.

                 Její rozhodnutí zrálo každým dnem,modlila se sice ke Stvořiteli, aby jí dal ránu z milosti, ale ta nepřišla.
V tu chvíli se jí sevřelo hrdlo a ona vyslala do světa mohutný vzlyk.Každá živá bytost byla zasažena nezměrnou
bolestí a v kleče prosila Matku za odpuštění. Ona však již neslyšela...

                   Tu noc se narodila. Ještě si sama sebe neuvědomovala,ale rozptýlené bakterie jí umožňovaly obsáhnout
svojí velikost.Hravě se klouzala vodopády,koupala se v rašících lesích a zpívala opojnou píseň života, která každým
svým taktem probouzela další formu života.

                    Byla mladá,naivní a krásná.  Uprostřed vcholků svých hor našla naplnění.Dýchalo se jí slastně lehce
a magma v jejích žilách ji rozpalovalo. Po jednou si uvědomila, že jí něco chybí.Společnost, to slovo rezonovalo
její myslí. Její sestry byly daleko a přemýšlely strašně cize. V tváři Měsíce viděla pouze bolest vězně, toužícího po svobodě.
Stvořila si člověka. Ten rozhlédl kolem a byl uchvácen nádhernou hvězdnou oblohou.  Spolu s ní se zamiloval do hvězd
a každou noc děkoval své stvořitelce za ten pohled.

                        Pomalu se začínala rozvpomínat.  Ve zbytcích civilizace své předchůdkyně spatřila svůj osud.
Rozplakala se a její dítka se choulila zmateně k sobě. Mohla je snad teď smést do svých hlubin?