Písmák Bydlím v Baskicku už skoro rok, takže když se začalo mluvit o San Fermínu, bylo jasné, že pojedu. Třicítka přede dveřmi, nedá se tedy vyloučit, že příštího osmidenního svátku v Pamploně se budu účastnit jako ženáč se závazky. A bůh ví, kdy se sem zase podívám, takže jsem se rozhodl, že se letos nejen zúčastním oslav, ale že poběžím s býky!
Je pátek něco po půlnoci a celá místní krajanská komunita (čítající tři členy) vyráží směr Navarra. Nutno podotknout, že ačkoli formálně patří Pamplona provincii Navarra, Baskové ji považují za své historické území (Euskal Herria) a obyvatelé Pamplony jsou z větší části hrdými Basky, o čemž svědčí všudypřítomné vlajky.
Bez problémů parkujeme nedaleko centra a stáváme se součástí dvě stě čtyři hodiny trvajícího bílo-červeného veselí. Brzy nabývám dojmu, že jsme stovky kilometrů od severního pobřeží Španělska. Lidé se skutečně baví! To je nevídané. Takovou spontánnost a báječnou atmosféru jsem na žádných fiestách doposud nezažil. Kamkoli se pohneme, všude davy lidí. A všichni pochopitelně v bílém s červeným šátkem kolem krku! Hudba burácí, lidé popíjejí, jiní si prochází trasu ranního běhu a promýšlí strategii. Jako my. Nakonec se ale necháme zlákat nočním veselím a prochazíme podnik za podnikem. Ta uvolněná atmosféra je vážně nakažlivá. Jakožto světloplachý netopýr se jí nemůžu nabažit a chvílemi si přeji žít ve městě, které skutečně nikdy nespí, kde bych něco podobného zažíval každičkou noc. Dvě stě čtyři hodiny zábavy, opakuji si v hlavě hlavní motto každoroční velkolepé fiesty, kterou pomohl proslavit Ernest Hamingway.
|
San Fermín začíná každoročně 6.7. v pravé poledne a končí 14.7. o půlnoci. Jedná se o jeden z největších a nejznámějších svátků na světě, jehož tradice sahá do konce šestnáctého století. Ve dvacátých letech byl zpopularizován Ernestem Hamingwayem (román The Sun Also Rises). Proto se všude dočtete, že se veselí účastní i tisíce Američanů. K mému zklamání narážím především na Španěly a Basky a jen občas se může člověk potěšit pohledem na pěkný obličej jedné z malá cizinek. Nutno však dodat, že v období fiest věnují místní ženy větší péči o svůj zevnějšek, takže české oko (zhýčkané krásou našich dívek a žen) netrpí tolik jako jindy. Stanovisko radnice je takové: "My potřebujeme přepravit býky z jednoho místa na druhé, jestli se jim postavíte do cesty, vaše hloupost. My vás varovali." A to se mi líbí. Jistě by se mi ta myšlenka (jako libertariánovi) líbila o něco více, kdyby si každý léčbu svých zranění financoval ze svého. Ale žijeme ve světě, kde systém zdravotnictví funguje jako švédský stůl. Takže když se zdravotní pojišťovny zajímají převážně o výdělek pojištěnce, místo nějakého koeficientu odpovídajícímu míře rizika (motorkáři, kuřáci, obézní lidé), jejich problém. Ale o tom mluvit nechci. Ačkoli je The Bull Run (jak je běh známý v anglofonních zemích) čirým šílenstvím, jedná se o svobodné rozhodnutí dospělých lidí. A věřím, že jen a jen na rozhodnutí každého jednotlivce zůstane, jaké riziko podstoupí a jak moc si svého života váží. |
Začíná svítat. Diskotéky a bary jsou stále plné. Úžasné! Já však cítím, jak mi srdce bije stále rychleji. Dvě hodiny do startu. Po krátkém osvěžení na parkovišti se přimícháme mezi běžce. Někteří se rozcvičují, jiní se modlí, někteří v klidu pročítají noviny a pokuřují. Mám pocit, že mi praskne hlava. Za chvíli se kousek od nás otevřou dřevěná vrata a vyvalí se několik tun vzácného hovězího. Šest býků chovaných na farmě se prožene společně s běžci z celého světa ulicemi historického centra Pamplony. Nikdo z nás nemyslí na desítky zraněných, ani na patnáct dobrodruhů, kteří za svou touhu po adrenalinu zaplatili životem. Poslední odvážlivci v sobě posbírají veškerou odvahu a přeskakují dřevěné hrazení. Opačným směrem - do bezpečí - se neuchyluje nikdo. Ulice je skoro zaplněná. Z ampliónu se ozývají nesrozumitelné pokyny v několika jazycích.
"Dávej bacha, nesmí se ti nic stát," pronáší směrem ke mně kamarád, který se nakonec také odhodlal. Dělá mi radost, že má takovou péči o mé zdraví, ale následně dodává: "Neměl by nás odtud kdo odvézt!"
Zajisté. Jako abstinent jsem si opět vytáhl černého Petra a cesta domů je na mně. To pomyšlení mě na chvíli vytrhne z pekelného soustředění, když v tom se začne něco dít. Lidé se dávají do pohybu. Býci vyběhli! Viděl jsem desítky videjí a četl spoustu článku. Jsou vlastně jen dvě možnosti. Buď vás dav strhne s sebou a vy musíte běžet, nebo vás ostatní účastníci natlačí na stěnu jednoho z domů. Pár vteřin a my si uvědomujeme, že se vše odehrálo podle druhého scénáře. Dusot kopyt a my jsme najednou mimo všechno dění. Býci jsou již daleko před námi. Trochu úleva, trochu zklamání. Někteří z nás se už ani neobtěžují během, a vydávají se zážitek zapít někam do baru.
"Dělej, poběžíme do arény," slyším kamaráda a vydávám se za ním. Pohybujeme se spíše poklusem než sprintem. Těsně u arény dobíháme hlavní skupinu. Šestice býků už je uvnitř. Zvyšujeme tempo. Chceme zažít tu vřavu čtyřiceti tisíc diváků! Toužíme zvednout ruce nad hlavu a vběhnout do do dějiště večerní koridy jako vítězové. V tom se za námi ozve nekompromsní: "Toros!"
Rychle otočím hlavu a skutečně - těsně za sebou vidím zvířata v pohybu. Vrhám se k zemi a bleskově se dostávám za hrazení. Volkové, na jejichž úlohu jsem, pravda, zapomněl, vbíhají do arény jako poslední účastníci dnešního běhu. Nikdo další za nimi nesmí. Ani my ne. Byli jsme příliš pomalí. Zklamaně tak sledujeme dění pod námi z ochozů a já (přes své zapřisáhlé vegetariánství) dostávám chuť na flákotu hovězího. Následující ráno, poslední den San Fermínu, máme všichni pracovní povinnosti. Takže zase za rok?
Snad. Pokud nějaký "chytrý" orgán tuto tradiční zábavu nezreguluje. Španelé (a tím méně Baskové) mi k srdci nepřirostli, ale poté, co zakázali kouření na pláži v Nice, omezili rychlost na většině německých dálnic a z honu na lišku se stala trapná parodie, je pro mě tento svátek v Pamploně jedním z posledních důkazů, že svět je ještě alespoň trochu v pořádku. Zatím.