Bestie musí zemřít

Bestie musí zemřít

Seděla naproti mně, oči sklopené do země, kolena u brady, a  maličkými dlaněmi se marně snažila zakrýt svou nahotu. Občas na mne skrze sklopené řasy vrhla nenávistný pohled zvířete, které je v pasti, a ví, že tohle je definitivní konec.
Mrazilo mne z toho. . . „Vždyť je to vlastně ještě dítě.“
Pouta na zápěstí jsem jí nechal.
Netěšilo mne to, ale muselo to tak být. Nesměl jsem vzbudit ani stín podezření, že je něco jinak než obvykle.
 Veliké štěstí bylo vlastně už to, že jsem ji v téhle smrduté chatrči našel. Sice spoutanou, ale živou. Ta děvčata před ní tolik štěstí neměla. Identifikovat se je podařilo až podle analýzy deoxyribonukleové kyseliny, z těch několika útžků tkáně, které se našly. Bylo jich celkem osm. Osm vzorků.  Osm pohřešovaných děvčat, osm vyhaslých životů. Jak zemřely, se dalo spíš odhadovat, z toho v jakých místech a za jakých okolností se našlo to, co se jen s velkou dávkou fantazie dá nazvat lidskými ostatky.
Nezbylo z nich totiž téměř nic.
 Když jsem dostal rozkaz nastoupit tuhle misi, trochu mne to udivilo. Nejsem totiž specialista na násilí, ani na kriminální trestné činy. Muselo tady jít o něco jiného. Ale . . . o CO ??? . . .

 Jsem biolog, a zabývám se změnou buněčných struktur nervové soustavy savců, v podmínkách meziplanetárního přenosu, a při dlouhodobém pobytu v modifikované atmosféře kolonizovaných planet.
Pro mnohé je to nudná práce, při níž dlouhé hodiny čučíte na obrazovku transmisního elektronového mikroskopu, ale ve skutečnosti je to práce srovnatelná s prací špičkového detektiva.  Není náhodou, že „šachisty“, kteří posunují figurkami na planetárních mapách napadlo už před lety, využít působení prvků obsažených v atmosfeře některých planet, k modifikaci živých organismů. 
 Pravdou je, že se jedná o dlouhodobý proces, ale na druhou stranu, je to zase poměrně levná záležitost, takže se této metody hojně využívá.
Nevznikají tak nové živočišné druhy, ale vlastnosti těch stávajících jsou upravovány žádoucím směrem.
Co je žádoucí směr je různé, záleží to na tom, kdo je zadavatelem vědeckého úkolu.
Často to bývají vojenské složky.
 Co je výsledkem práce našeho týmu říct nesmím, ale věřte, že se šelmou, která má inteligenci kybernetického specialisty byste se na ulici potkat rozhodně nechtěli.

 A nejspíš proto teď asi sedím na podlaze téhle chatrče, v tomhle smradlavém pralese, a čekám na rozřešení rovnice o mnoha neznámých.
Právě na téhle planetě je totiž jedna z kolonií modifikovaných živočišných druhů. Jedná se o třímetrové gorily, běžně používané k nebezpečným výškovým pracem.
Jak jsem ale včera zjistil, občas se u některých jedinců objeví poruchy chování a dostaví se nepředvídatelné záchvaty agrese.
Možná je to stopa, . . . a možná taky ne.
Ale jinou zatím nemám, tak tady trčím už druhý den, a čekám. . . Na co vlastně ?

 „Pít“ . . . ozvalo se z protějšího rohu. Asi už poznala, že já nejsem ten, od koho by jí hrozilo bezprostřední nebezpečí.
Přidržel jsem jí u okoralých rtů lahev s posledním zbytkem vody.
Očividně se jí ulevilo.
Vypadala, jako by chtěla něco říct, jenže v tom se rozletěly dveře a dovnitř vtrhlo cosi neidentifikovatelného.
Neskutečně pohyblivá koule, „zabalená“ v zrzavé srsti. To byl první dojem, který na mne to zvíře udělalo.
„ Je menší, než jsem čekal“ blesklo mi hlavou, zatímco jsem pomalu sahal pro zbraň.

Zrzavá koule se pohybovala v půlkruhu kolem mne. Evidentně byla zaskočená. Asi nečekala návštěvu.  Zdálo se že přemýšlí, co se mnou.

„ Doprdele, co to je za zvíře“ ? 

Stáli jsme od sebe dva metry, a já,  - docent v oboru biologie - , jsem nedokázal určit ani živočišný druh.
Něco tady nehrálo.
Na první pohled to nevypadalo jako dravá šelma, ale zdání může klamat.

Pak se znenadání v rukou té zrzavé koule objevilo cosi jako primitivní mačeta. Vydala krátký hrdelní výkřik a vrhla se na mne.
Byl jsem ale připraven. Uhnul jsem stranou a koule narazila do stěny chatrče.  Náraz byl tak silný, že klesla na kolena. Pomalu vstala, otočila se, a bylo vidět, že se jí nelíbím.
Legrace evidentně skončila, a v duchu jsem se  začal vzdávat naděje, že se mi podaří to zvíře zajmout živé.
Koule se náhle pohnula směrem ke spoutané dívce.
„ Chce odpoutat pozornost“ blesklo mi hlavou, a za zády jsem odjistil zbraň.
Dívka se roztřásla po celém těle, a pak začala hystericky křičet.
Podíval jsem se směrem k ní.
Na to koule evidentně čekala, a vrhla se na mne.
Dvakrát jsem krátce stiskl spoušť.
Trefil jsem přesně.
Koule chrčela a na zemi kolem ní se začala rozlévat rudá skvrna.
Oparně jsem ji otočil na záda.
V ten okamžik jsem si toho všiml.
Zip, . . . obyčejný zip.
Začal jsem mít velmi neblahé tušení. Zatáhl jsem za jezdec zdrhovadla, stáhnul s hlavy kuklu, a moje tušení se potvrdilo.
Byl to člověk.
Jen jsem netušil, že to bude velitel základny . . .

V tom mi to docvaklo.
Je tady už patnáct let.
To ovzduší mohlo modifikovat jeho psychiku, a on se stal . . .
Silný záblesk přerušil tok mých myšlenek.
 Probudil jsem se na chladné zemi, spoutaný na rukou i nohou. Nemohl jsem si vzpomenout, co se stalo.
„Proč mne tak strašně bolí hlava ?“
Bolestně jsem začal rozplétat události posledních hodin, když v tom zaskřípala závora cely.
Zavřel jsem oči, a zatajil dech.

„ Kdepak, ten je ještě v limbu, dal jsi mu pořádnou ránu“ ,ozval se hlas, který jsem odněkud  měl určitě znát.
„ Však jsem taky tu pálku přerazil“, ozval se další známý hlas.

„Takže, on v tom zrzek nebyl sám ? !“
A v tom jsem uslyšel hlas, který jsem poznal nade vší pochybnost, byl to zástupce velitele základny.

. . . „ Halo, spojte mne se šéfem orbitálního komplexu, dík ... - veliteli – máme tady zadrženého zločince“.
„Toho  biologa“.
„Z ničeho nic zaútočil na velitele“.
„V jeho kanceláři“. 
„Jo, je mrtvej,... zastřelil ho“.
„No nevím“.
„Nikdo netuší proč“.
„Prostě najednou vytáhl pistoli a zastřelil ho“.
„Jo. . . fakt, u něj v kanclu . . “
„ Ne, ne, to nebude nutné, to vyřídíme sami,  vyjímečný stav  pořád platí, takže ho ráno postavíme ke zdi.“

„Jo veliteli, a ještě jedna věc“.

„Máme devátou oběť . . . ne, bohužel zase  - beze stop“.

Pak se dveře cely se skřípotem zase začaly zavírat, ale uslyšel jsem ještě jednu větu  :
„ Tak,  tohle máme z krku, teď ještě najít tu děvku“ . . .

A pokračování  příště.