Krev není voda

            Honza stál před zrcadlem a snažil se pojmenovat, co vlastně vidí. Jistě, pár názvů měl, ale téměř se bál na ně pomyslet, natož je vyslovit nahlas. Nakonec se tomu poddal. Ano. Je troska a může si za to sám. To, oč stál, zapudil a co nechtěl, nabízel mu život plnými hrstmi. Nejdřív ten rozchod. Sám před sebou se ospravedlňoval, že je to vina Pavly, ne jeho. Vždyť to ona si našla jiného přítele a jemu ukázala záda. A ještě tak falešně mu nabídla přátelství, že toho, koho takovou dobu milovala, nedokáže začít nenávidět. Ano, spousta věcí je spolu pojila, ale přátelství… by bylo bolestivé. Mít blízko sebe někoho, kdo mu chybí a přesto nemůže vrátit čas… Musel se zatvrdit, a proto si zoufale rychle našel přítelkyni, aby zapomněl. Když to nevyšlo, tak další. Jen ať té mrše ukáže, že se bez ní obejde. Kam přišel, bolestínsky vypravoval, jak mu ublížila, a divil se, že se kamarádi ani známí nestaví na tu či onu stranu. Pak se to dozvěděl. Pavla o něm před nikým neřekla křivé slovo, naopak ho bránila, a když došlo na důvod rozchodu, říkala jen, že to prostě nevyšlo. Pouze oni dva a pár členů rodiny vědělo proč… Proč? Proč!

            S pocitem naprostého zhnusení otevřel koupelnovou skříňku, z jejích útrob vytáhl stříhací strojek a jal se krotit délku porostu na své bradě. Snažil se se utěšovat. Vždyť má všechno, co chtěl. Práci, při níž se nemusí nic moc dělat a je slavný s příslibem peněz, které se dají utratit za plnění snů. Sny. To je to poslední, na co se ho kdy kdo ptal. Zase zacykloval v pocitu nedosažitelnosti a zavrtěl hlavou. Teď už jeho sny nezajímají vůbec nikoho. Vedle v místnosti leží na posteli Bohunka a čeká, že jí zase bude nosit modré z nebe. To dělal ostatně od samého počátku, až si ho omotala kolem prstu a on bez ptaní plnil jedno její přání za druhým, až ztratil vše. Postupně, po kapkách, aby si toho co nejméně všímal. Nejprve to bylo kvůli Bohunčinému zdravotnímu stavu, pak proto, aby jí dokázal, že ji miluje více než Pavlu a pak… Pak se stalo to, čemu se nejvíc vyhýbal, to, proč si vždycky hledal dívky, které nemohly mít děti, nebo je nechtěly, a to, co ho vlastně stálo krásný dlouholetý vztah a manželství.

            Bohunka otěhotněla, a protože celou dobu byla přesvědčená, že děti mít nemůže, o potratu nemohla být řeč. Nebyla jako Pavla, která se pro něj z lásky vzdala i toho, po čem nejvíc toužila. Honza tedy přijal roli vzorného otce a loučil se s tím, co v životě miloval nejvíc. Se svobodou, toulkami lesem a šancí mít vlastní názor a přátele. Místo toho vyplouvala na povrch vidina dudlíků, plenek a dlouhých měsíců nevyspání. Zpáprdovatí, nic jiného mu nezbyde, když bude doma zavřený se ženuškou a robátkem. Ale nemohl Bohunce nic vyčítat. Potřebovala ho, bez něj by se nikdy nepostavila na své nohy a Honzův život by dál postrádal řád, který do něj vnesla i za cenu ztráty přátel, s nimiž ho rozeštvala.

            Jenže pak se mu začal zdát ten hrozný, neodbytný sen…

            Honza vyrazil do práce. Byl nezávislý novinář, závislý na tom, které noviny si od něj ten či onen článek koupí. Pěkná mizérie, už jen proto, že v takové zadnici světa se toho zrovna moc neděje. Chtěl tedy napsat článek o práci místní policie. Věděl o tom své, stejně tak jako to, že v tomhle městě je policie jen pomocnou silou mafie. Jako v té písničce Karavana Mraků. Když je někde dost peněz, tak i ruka zákona vědomě šmatlá vedle. Jenomže o tomhle Honza psát neplánoval. Měl se rád a nechtěl, aby se něco stalo jemu, nebo jeho rodině. Když nic jiného, pěstoval v sobě alespoň pocit zodpovědnosti za druhé. Co bude s ním, mu bylo vždycky jedno. Chystal se tedy lidem ukázat práci policistů v tom lepším světle. Věděl, že každé ráno, když děti chodí do školy, hlídají strážníci přechody, zastavují auta, aby droboť mohla přejít.  Chtěl se tedy službu konajících policistů zeptat, jak je práce naplňuje a nakonec zajít za jejich velitelem pro nějaké ty statistiky. To by mělo stačit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

            Míjel probouzející se domy a děti, motající se mu pod nohama. Už aby byly pryč, ještě do nějakého vrazí a bude mít malér na celý život. Dítě si řekne, že do něj nevrazil, ale že mu sahal kamsi… brr. Jsou toho dnes a denně plné zprávy a strach, z křivého nařčení v Honzovi rostl každým dnem. Co když mu jednou tohle udělá vlastní dítě?!?

            Za nepříjemných myšlenek došel až k jednomu ze strážníků, Položil mu pár otázek, a na diktafon si nahrával odpovědi. Pak se chystal přelít přes silnici za jeho kolegyní a zeptat se i jí. Vstoupil do vozovky, jako by z dálky slyšel skřípění brzd a pak ucho obestřelo jen ticho a tma. Na chvíli.

            Byl zase v té bílé místnosti, obrovské zrcadlové světlo mu svítilo do tváře, že musel mhouřit oči. Pravou paži měl nataženou od sebe a z ní mu vedla kanyla s injekční stříkačkou. Chtěl začít křičet, nesnášel jehly a nemocniční prostředí, poslední místo, kde by se chtěl nacházet, bylo tohle. Podivný operační sál, kde krom něho nikdo není a všechno se děje tak nějak samo. Nějaká podivná síla mu vzala nohy a posadila je do podpěr. Uvědomil si, že je to gynekologické křeslo, koza. Ale jak je to možné, vždyť on je muž. Najednou si nebyl jistý ani tím. Ucítil neskutečnou bolest, jako by mu spodem někdo zanořil ruku do těla, bral jeho vnitřnosti a tahal je ven. Omdlel. Když se probudil, plaval v příjemně tmavém a teplém prostoru. Slyšel kolem sebe zvuk, rytmický tlukot srdce. Byl tak blízký, tak uklidňující. Věděl, že je na místě, kde se mu nemůže nic stát. Nechal se kolébat tím klidem a pocitem bezpečí do chvíle, než do jeho prostoru pronikl podivný předmět. Roura, která sála pryč vše, co se dostalo do její blízkosti. Cítil, jak ho tah deformuje, jak ho trhá a ničí. Pak přes bílé světlo prošel do nemocničního pokoje, kde viděl na posteli ležet skrčenou blondýnku, držící se za břicho a usedavě plačící. Znal ji. Měl chuť si k ní přisednout, odhrnout jí vlasy z mokré tváře a zkusit ji utěšovat, pokud by o to stála, ale obraz se zase změnil. Najednou seděl v parku, kolem něj si hrála spousta dětí a všechny pobíhaly kolem holčičky, bezvládně ležící na trávě. Ochranitelský pud v něm vzbudil podezření, že se té dívce něco stalo, tak se šel podívat. Sklonil se k ní, snažil se zjistit dech a nahmatat puls. Nic. Vzal ji za hlavu a natočil ji obličejem k sobě. Někoho mu připomínala, ale koho? Najednou otevřela oči, tak náhle, že se lekl a pustil její hlavu. Nevěřícně na ni zíral, když promlouvala: „Ty? Ty, který jsi mě poslal na smrt, se o mě chceš starat? Ty, který jsi mě vyměnil? Teď už nejsi na dítě starý? Teď už se nebojíš, že ti sebere zájmy? Jdi pryč, tati. Zabil jsi mě dřív, než jsem ti mohla říct, že tě mám ráda. A to už není pravda. Snad Ti to řekne to nové dítě, které jsi nezabil.“ Dívenka zase zvrátila hlavu nazad a přímo před jeho očima se změnila v hnijící mrtvolu a posléze jen v prach a hromádku kostí. Vzal trochu toho prachu do rukou a cítil, jak mu protéká mezi prsty. Jak se sypal, bylo ho čím dál tím víc, až křičícího viníka pohřbil pod sebou.

            Křičel, křičel tak silně, až se z té noční můry probudil. Křičel ještě více, když zjistil, že leží v nemocničním pokoji, a nevěděl, jestli je vzhůru, nebo ta nitrotrhající hrůza pokračuje. Až když přišla zdravotní sestra a začala ho utěšovat, uklidnil se. Celé tělo ho bolelo a v krku měl vyschlo z toho křiku. Sestra mu dala napít a ptala se ho, jak se cítí.

            „Jako by mě něco přejelo…“ odpověděl.

            „To není vtipné, pane Majer, opravdu vás srazilo auto. Pár hodin jste byl v bezvědomí, máte zlomenou lopatku, ale jinak snad budete v pořádku. Vnitřní zranění žádná nemáte, ale stejně si vás tu ještě nějakou chvíli necháme.“ Honza přikývl a myslel na jehlu ukotvenou v jeho loketní jamce a na cévku, z pod peřiny neomylně vedoucí do sáčku pod postelí. Mohou snad tyhle propriety za jeho sen? Proč se mu ale útržky tohoto snu zdají už týdny?  Nebo se snad samotné jeho svědomí zvedlo z prachu, kam je kdysi dávno zašlapal, a zaplálo jako fénix? Vždyť na tom snu nebylo smítko pochyb, to všechno, jen ne tak podivně a snově, se stalo. Poslal svoji ženu na potrat, aby se vyhnul zodpovědnosti. Bylo mu jedno, jaká traumata si toho odnese ona, hlavně že on bude moct volně dýchat. A když mu potom ukázala záda, míchaly se v něm protichůdné pocity. Věděl, že Pavle ublížil, a také se jí, když odcházela, omluvil. Ale událostmi posledních dnů svoji omluvu vzal zpátky a ještě jí plivl do tváře. Tak tady to máš, ty mrcho. Vidíš? S tebou jsem parchanta nechtěl, ale s Bohunkou jo.  Užíralo ho to. Na jednu stranu chtěl, aby nikdo neměl důvod ho nenávidět, naopak, aby ho všichni měli jen rádi a přesto si vším, co dělal, vyráběl místo přátel, zástupy lidí, již ho neměli v lásce. Ale nejvíc ho hnětlo, že se Pavla nedá strhnout k pomluvám, k pošpiňování - i paní Nováčková mu vyprávěla, že o něm ta jeho bývalá žena moc hezky mluví. Bylo to k vzteku, takhle si nemohl ani postěžovat, protože by jako ten špatný vypadal on.

            Dveře do pokoje se pootevřely a dovnitř nakoukla malá blonďatá hlava. Honzovi se zatmělo před očima, znal ten obličej, viděl ho rozpadnout se na prach ve svém snu. Chtěl by utíkat, ale tělo bylo zcela jiného názoru. Děvče po něm blýsklo očima a zmizelo. Spal snad zase, nebo mu léky, co dostal, způsobily halucinace? Honem nahmatal pohotovostní tlačítko a přivolal sestru. Když přispěchala, zasypal ji otázkami:

            „Prosím vás, ta kapačka, co v ní je? Můžu z toho mít vidiny?“

            „To je vyloučené, uklidněte se. Jsou to jen sedativa ve fyziologickém roztoku. Byl jste dehydrovaný, zcela zřejmě moc málo pijete,“ loupla očima po nedotčené konvici čaje na nočním stolku. „Pokud jste něco viděl,“pokračovala, „byla to asi obrana mozku před uvědoměním si té nehody. Copak jste vlastně spatřil?“¨

            „Malou holku,“ vydechl Honza.

            „To mohla být i některá z pacientek. Raději spěte, a hodně pijte, ať vás nemusíme vést ještě na urologii, vaše ledviny nejsou úplně v nejlepším stavu.“ Honza pokýval hlavou, a aby ukázal, že umí naslouchat dobrým radám, nalil si z konvice čaj, který poctivě vypil. Čekal pochvalu, ale sestřička již byla pryč. Mrzelo ho to. Byl na pokoji sám, a rád by si popovídal zvlášť se ženou. Měl je rád jako společnice, popovídal si s nimi lépe, než s leckterým chlapem. Popovídal… On vyprávěl a ony naslouchaly, hltaly každé slovo. To by mu šlo, snad proto se po všech těch svých eskapádách uchytil jako novinář.

             I když nechtěl, cítil, jak se mu klíží oči. Bránil se tomu, bál se usnout, protože uvnitř cítil, že ho noční můra zase dohoní. Ale neměl nic, co by ho tu rozptýlilo. Byl na pokoji sám, a číst si mohl tak maximálně svůj občanský průkaz, ale ani ten nevěděl, kde má. Díval se tedy do stropu a snažil se v jemné zrnitosti malbou pokryté omítky najít nějaký vzor. Nedíval se ani moc dlouho…

            Když se mu drobné tečky seskupily do tvaru lebky. Zamrkal, a lebka tam byla pořád. Zvětšovala se, až pukla a rozletěla se na tisíce drobných střípků pokrytých čímsi mazlavým. Udělalo se mu zle, když ho napadlo, že by to mohl být mozek. Střepy se mu zabodávaly do paží, do obličeje, zkrátka všude, kde ho nezakrývala nemocniční přikrývka. Na tu ostré kousky kosti jen dopadly a jako kapky, ne nepodobné rtuti, se stékaly do Honzova klína. Utvořily tam poměrně velkou kaluž, v níž se tekutina začala otáčet do víru. Zaujalo ho to. Naklonil se nad vír a hypnotizovaně hleděl na točící se, kovově lesklou hladinu. Už se téměř ztrácel ve spirále, když se z jejího černého oka vynořily dvě drobné, dětské ruce a vtáhly ho dovnitř. Propadal se, letěl dolů tunelem, z jehož stěn trčely další a další paže, které ho velmi nešetrně mačkaly, tahaly a políčkovaly. Pak dopadl na tvrdou a pevnou zem. Vydechl si… už jsou pryč. Sedl si na trávu, snažil se popadnout dech a chtěl přemýšlet, co bude dál, když mu na ruce dopadla kapka krve. A další, až byly jeho dlaně zkrvavené jako dlaně vrahovy. Pohlédl nad sebe, odkud kane ta směs krvinek, leukocytů a spousty dalšího. Spatřil otvor, ústí tunelu, z nějž vypadl, nápadně připomínající ženské lůno. Odevšad se ozýval smích…

            Pocit dušení ho donutil otevřít oči. Rozhlédl se kolem sebe a první, co spatřil, byly zavírající se dveře a v nich mizící pramen světlých vlasů. Pak se podíval na sebe. Všude na pokrývce i na zemi už se rozlévalo to, co mu ještě před chvílí nepokojně kolovalo v žilách. Jistě, kanyla od kapačky byla vytržená z jeho zápěstí. Díval se na své ruce, stejně zkrvavené jako ve snu, a zběsile mačkal tlačítko pohotovosti. Dveře se rozletěly.

            „Co se děje? Ježíšikriste!“ zvolala sestra a okamžitě se ohlédla do chodby. „Pošlete sem doktorku a ty Radko, vezmi sem převaz!“ V mžiku byla u Honzy, který už viditelně bledl. Z části pro ztrátu krve, zčásti pro její samotné spatření. Silně stiskla místo vpichu a odstranila z něj náplast, která původně fixovala kanylu. Nejdřív se chystala přikázat pacientovi, ať si tu žílu chytne a ohne ruku, ale když viděla, že nemá daleko do kolapsu, udělala to sama. Během chvíle byla v pokoji i její kolegyně s převazovým materiálem v těsném sledu s doktorkou.

            „Kolik ztratil?“ volala lékařka již ode dveří.

            „Odhadem půl až tři čtvrtě litru. Vytrhl si kanylu, nevím, jak se mu to povedlo,“ odvětila sestra, zatímco Honzovi stahovala loket silným elastickým obinadlem. On všechno vnímal tak nějak z dálky, nakonec i napíchnutí druhé kanyly do předloktí se mu zdálo poněkud cizí. Před očima měl jen své ruce od krve a malou blonďatou holku. V tuhle chvíli si nebyl jistý vůbec ničím, sny a vědomí se mu prolínaly a spojovalo je jen světlovlasé stvoření s potměšilým, až téměř pomstychtivým pohledem. V hlavě mu blikala výstražná světla, věděl, že nadpřirozeno a magie funguje a tohle bylo jedním z důkazů. Byl ale dost zesláblý, aby se vzmohl na nějakou obranu. Veškeré pokusy o vizualizaci podle Bardona padly. Nebyl schopen udržet myšlenku ani sám na sebe. Snažil se o to, až do chvíle, než přišla dívka na úklid té krvavé spouště.

            „Teda pane Majer, vy ste tomu dal. Takový krve, co by za to daly děti v Africe.“

Hm, ušklíbl se. Leda nějaký Mammuwalde, černošský upír. Kdyby ho ale kousla tahle dívčina, snad by se ani nebránil. Špulila na něj zadeček, když se snažila co nejrychleji vytřít tu krvavou potopu, pak se otočila a usmála se: „Teda, vy nám tu málem umřete a stejně se rád podíváte, co?“

            Jak to mohla vědět? Sklopil oči a potichu se omluvil.

            „To nic, to tady stejně dělá každej chlap.“

            Honzu napadla otázka, věděl, že se pouští na tenký led, a že ho možná mladá žena nařkne z pedofilie, ale tohle potřeboval vědět stůj co stůj.

            „Prosím vás… Kde tady leží… taková malá… blonďatá holka?“

Slečna na úklid se na něj zpytavě podívala.

            „Nikde, tady teď neleží žádné děti, díkybohu. Proč, prosím vás? Sháníte někoho?“ Honza vzdychl. Věděl, že by toho měl říct hodně, ale cítil se jen na pár slov.

            „Viděl jsem ji… tady… v pokoji.“ Oddychoval, bylo mu čím dál tím hůř. Slečna jen pokrčila rameny a zavrtěla hlavou.

            „Zvláštní, ale možná to bylo jen dítě některé z návštěv.“

Možná, jistě. Všichni tu mají svá možná a nikdo není schopen mu říct, co se tady děje. Chtěl by pryč, někam, kde nebude ani Bohunka, ani Pavla a už vůbec stín dítěte, jež ho pronásleduje. Najednou v něm hrklo a téměř si uvědomil, že není úniku. Když se podíval po slečně, byla už pryč, a s ní i naděje na další rozhovor. No bodejť, když ze sebe vysouká jedno slovo za minutu. Byla by mu mohla pomoci zastrašit to dítě, tu malou dětskou zombii, nebo jak by to mohl pojmenovat. Věděl, že zase přijde, že mu nedá pokoj, dokud ho nedostane… kam vlastně? Do hrobu? Přemýšlel, spřádal plány a vůbec nevnímal rostoucí pocit slabosti, který ho obestíral. Chtělo se mu spát, ale nemohl si dovolit usnout, vždyť ve snu by měla navrch. Vzpomínal, všechno zlo se zmenší, když ho oslovíš jménem, a jemu s uvědoměním si skutečnosti té blonďaté mučitelky vyvstalo i jméno. Nečekal dlouho, Najednou, když se otočil, stála u jeho postele, ale její pohled byl jiný, skoro soucitný. Téměř neměl slov, a snažil se vzpomenout na runu, kterou by si vizualizoval pro ochranu. Ale ona tam jen stála. Chytla ho za ruku.

            „Tak sis vzpomněl, kdo jsem? Proč, proč jsi mi to udělal? Co jsem udělala tak zlého, vždyť jsem se nestihla ani narodit. Maminka tě tak milovala, že tě poslechla. Kdybys ji miloval ty, nikdy bys ji o to nepožádal. A teď, když umíráš, vzpomeneš si.“

            „Ale já… neumírám… Veroniko.“ Cítil, jak stisk dlaně zesílil, a v její tváři spatřil slzy, jako odraz vlastní bolesti a muk, které prožíval. Doslova cítil, jak ho uvnitř cosi trhá tváří v tvář konfrontaci, ve kterou by nikdo nevěřil.

            „Umíráš tatínku, jako jsem umřela já. Mě ale roztrhali víc. Proč jsi mamince lhal? Proč… Rozeštkala se a on si připadal nejhůř, jak jen si mohl připadat. Tohle krásné dítě mohlo být jeho, kdyby nebyl zbabělec. Tohle dítě… Ale… Vždyť na něj doma čeká partnerka, která s ním čeká je jich vlastní. Lepší než tohle nemrtvé. Odvrátil se a pronesl to, čeho mohl litovat: „Ty nejsi nic. Ty nejsi moje dítě, to se ještě nenarodilo. Jsi jen shluk buněk, který mi zkomplikoval život.“

            Ve Veroničiných očích zle zahrálo. Pustila jeho ruku a pousmála se.

            „Ty falešníku. Ty se nikdy nezměníš. Celý život lžeš všem, včetně sebe a ani v posledních minutách toho nenecháš. Ty víš, že děti nechceš, ty víš, jak je nenávidíš, a stejně ze sebe musíš dělat toho nejsvětějšího a nakonec i nejhrdějšího tátu. Udělal bys to, i kdyby se Ti maminka postavila a nechala by si mě? Nebo bys nás odkopl obě?“

            Nevěděl, více a více se ho zmocňoval poraženecký pocit. Tmělo se mu před očima, až ztratil pojem o všem, i o sobě.

U malého oltáře, potaženého černou látkou klečela na kolenou při rozsvícené svíci mladá žena. Plakala, cítila se zrazená, podvedená, i když většinu toho, o čem v životě snila, už měla. Ale tu díru, kterou do ní její bývalý muž vyřízl, stále cítila. Věděla o tom prázdnu, připíjela bohům a zoufale je prosila o spravedlnost. 

            „Jak se stalo, že zemřel?“ ptala se pohledná slečna na úklid lékařky. „Vždyť mě ještě před chvílí okukoval.“ Bylo jí smutno pokaždé, když odešel některý z pacientů, s nimiž se dala do řeči.

            „To víš, Vendulko. Při příjmu zanedbali vnitřní krvácení. Nebylo tak silné, ale spolu se ztrátou krve z té vytržené infúze ho to položilo. Nebreč holka, takových tu ještě bude. Jeden umře, další se narodí. Takový už je běh života a ty nevíš, kdo dostane šanci žít, když on ji ztratil.