Strach ze samoty

Každý den usínám se strachem, že se jednou probudím a nikdo tu nebude. Zůstanu na tomto světě sama, bez přátel, bez rodiny. V ten den ptáci zmlknou, listí stromů nezašumí, neboť vítr se ztratil kdesi v nenávratnu. Slunce nezasvítí, déšť nesvlaží vyprahlou zem, rostliny zvadnou. Měsíc před ošklivostí této pustiny uprchl, hvězdy ho poslušně následovaly. V ten den se celý svět ponoří do ticha, čas se potáhne jako čerstvě rozšlápnutá žvýkačka. Není tu žádná útěcha pro zbloudilého poutníka, jenž sešel z vyšlapané cesty běžnosti, aby se vydal po neznačených stezkách nevšednosti, originality a hledání sebe sama. Samota nahlodávající mou mysl, ticho, před kterým by sebetišší člověk dal přednost hluku, každý den dlouhý jako století...bude mě to pomalu sžírat zevnitř, dokud nezešílím, dokud nedospěji k bodu, kdy mým jediným přáním bude zemřít. Pak teprve mě to zabije. 

 Každý den usínám se strachem, že se ráno probudím do ticha.