Arn Dresko XI. Romantik

Stál jsem tam nad ní s košilí potřísněnou krví jejího starýho a jejího tušenýho milence a ona si mě v klidu mlčky prohlížela. Pak otočila hlavu tak, že musela vidět kožeňákovu mrtvolu.
Začínal jsem být už docela nachcanej, takže mi myšlení začínalo dělat maličko potíže. Mlčel jsem a snažil se vymyslet, co dělat. Znala mě a svědek bylo to poslední, co jsem potřeboval.
„To je vaše práce, pane Dresko?“ a tvářila se u toho jako čerstvě probuzený kotě.
Myslím, že v tý době byla ještě docela sjetá. Jinak si nedokážu vysvětlit ten klid. Ten zkurvenej klid. Je mnohem lepší, když jsou lidi v podobných situacích hysterický. Všechno pak dává mnohem větší smysl. Kdyby začala dělat scény, prostě bych ji zfackoval.
„A v kuchyni leží váš manžel.“
„Dobře.“
„Dobře?“ ne, že bych čekal nějakou lítost, ale „dobře“?!
„Přepokládám, že mě nechcete… nechtěl jste zabít.“
„Co?“ musela si nejspíš myslet, že jsem někde přišel o půlku mozku.
„Byl jste to přece vy, kdo mi dopouštěl horkou vodu…“
„A?“ nechápal jsem, že to mohla vůbec vnímat v tom deliriu.
„Podal byste mi ručník?“
„Ručník?“
„Stydím se nahá… přestože vím, že jste si mě určitě stihnul dobře prohlédnout.“
„Jasně… nahá… takže ručník.“ na chladnokrevnýho vraha jsem působil až moc jako nějakej panic.
Rozhlídnul jsem se, našel ručník a podal jí ho, když vylézala z vany.
„Děkuji.“
„Není zač.“
Surreálnější rozhovor jsem snad nikdy s nikým nevedl.
„Ráda bych si zapálila cigaretu, než vymyslíte, co se mnou uděláte.“
„Co s váma udělám?“ i svahylec po mrtvici by s ní nejspíš vedl smysluplnější dialog.
„Nabídnete mi od sebe nebo si mám zajít pro vlastní? Tedy pokud dovolíte…“ a dívala se mi upřeně do očí.
Sáhnul jsem do kapsy a zapálil nám oběma.
„Děkuji,“ a najednou nahodila výraz maličko smutný a maličko zhnusený, „myslíte, že bychom se mohli přesunout někam, kde je méně zápachu…“ a zatvářila se, jakože hledá správný výraz, „… z vyprázdněné mrtvoly?“
Já se před ní normálně styděl, že se musela probrat do takovýho bordelu.
Zavřeli jsme dveře do koupelny a přešli do ložnice, kde si sedla do křesla a hodila si nohu přes nohu.
 Otevřel jsem dveře na balkón, aby se dovnitř dostal čerstvý vzduch.
Chvíli jsme jenom tak kouřili.
„Manžel neměl rád, když jsem kouřila v ložnici…“ řekla nakonec.
Já seděl na posteli proti ní a snažil se vymyslet, co s ní. Bylo to děsný, protože ta whisky mi úplně zatarasila mozek.
„Zavřel byste prosím ty dveře?“ a típla cígo o dřevěný opěradlo, “nerada bych nastydla.“
Vstal jsem a šel zavřít ty debilní dveře. Cígo jsem vyhodil z balkónu.
„Myslím, že krvácíte,“ a vstala ke mně.
Měla pravdu. Zapomněl jsem si udělat něco s tím bodnutím do klíční kosti.
„Měli bychom to raději ošetřit.“
„Měli?“ já ji vůbec nechápal.
„Pokud tedy nechcete dostat infekci.“
Nabídnul jsem jí další cígo, protože mi přišlo neslušný zapálit si další jenom tak sám, a ona si vzala.
Seděla tam v tom županu s těma svýma vlhkem zvlněnýma blond vlasama a dívala se na mě jak zmlácená kurva, co čeká, že každou chvíla na dveře hotelovýho pokoje zaklepe pasák a vymlátí z nezbednýho kunčofta, kterej ji bez konsensu ošukal do zadku, duši. V jejím pohledu byl totiž takovej ten povznesenej nezúčastněnej vzdor.
 „Co byste dělal, kdybych se tak nevhod neprobrala?“
„Uřezal mladýmu ruce a pokusil se z něj posmrtně udělat hrdinu,“ a protože na mě pochopitelně vrhla tázavěj pohled vysvětlil jsem jí, že mladej byl frajer, co s ním její starej přišel – nejspíš, aby měl svědka, až ji najde, jakože zasebevražděnou – a že před ním řek mí jméno, takže jsem ho musel v garáži umlátit, ale že mi to bylo vážně líto a tak jsem si vymyslel; že bych mu kvůli otiskům uřezal ruku, zabil ještě pár těch zmrdů kolem a udělal z něj něco jako mstitele; že z její starýho jsem nedostal sice žádnej použitelnej intel; ale že minimálně ze chcípáka by to určitě šlo; a že bych to pak zveřejnil jeho jménem; že jsem se dokonce ostříhal zhruba podobně, jako byl ostříhanej on kvůli záznamům kamer a tak; a že bych během tý akce samo sebou vybral z účtů těch dobytků, co by se dalom a zmizel.
Během vysvětlování jsme dali tři cíga. Ona celou dobu pozorně poslouchala. Nejspíš jsem jí to vyžvanil jenom proto, že jsem byl nachcanej a taky proto, že jsem snad tak nějak doufal, že by mi mohla nějak poradit nebo tak něco, protože působila tak nad věcí.
„Takže jste nic předem, včetně mojí záchrany, – omluvte ten výraz – neplánoval?“
„Ne,“ já nikdy neplánoval nějak dopředu. Vždycky jsem začínal plánovat, až když to bylo nutný; až jsem se vinou svý zhovadilosti dostal do takovýho průseru, že jsem musel – teda pokud byl vůbec na plánování čas. Když nebyl, bezhlavě jsem útočil. Do tý doby se to ukázalo jako relativně úspěšný a evolučně adaptivní řešení.
„Z toho, co jsem se o vás během vašeho působení v manželových službách dozvěděla, vím, že vám nedělá potíže zabíjet lidi, jakkoliv brutálním způsobem. Proto nechápu, proč vám dělalo problém podřezat mi krční tepnu…“
„Krční tepnu?“ už zase jsem nic nechápal.
„Ano… Víte… původně se mělo jednat o žíly, ale…“
„Já vím, že se, kurva, mělo jednat o žíly,“ byl jsem nasranej, protože mi začínalo vadit, jak úplně všechno ví, „ jak to ale, kurva do píči, víte vy?“
A zapálil jsem si další cígo.
„Protože jsme na vás čekali. On by to totiž nemohl udělat sám. Proto se vás taky nezbavili už dávno. Takže jsme se dohodli, že bude třeba – až dorazíte – podřezat mi tepnu. Víte… aby se všechno stihlo včas.“
„Abyste včas vykrvácela?“ jak jsem to vyslovil, došlo mi, že to je vlastně úplně debilní otázka. Že by mě nejspíš mělo víc zajímat to, že se chtěli zbavit mě…
„Jistě…“ … takže jsem jí skočil do řeči.
„Zbavit se mě? Jak jako zbavit se mě, kurva do piči?!“ a vytáhnul jsem si cígo a jí nenabídnul, protože nasrat!
„Ano. Manželovi a také jeho kolegům se zdálo, že jste hrozba.“
„Kolegům? Chcípákovi? Kožeňákovi?“
„Ano… podle roztomilých přezdívek… bych řekla, že mimo jiné se jedná o tyto kolegy.“
Nejraděj bych ji uškrtil nebo rozmlátil palici o komodu nebo tak něco.
„Mně cigaretu nenabídnete?“
Srazil jsem ji k zemi a začal ji škrtit a u toho jsem něco zuřivě mumlal. Ta zkurvená děvka věděla, že mě chtějí zabít a ještě toho využila, abych zabil já ji, protože panička si nechtěla sama podřezat žíly. Kurva! Já byl nepříčetnej. Ta pizda ještě sama poslušně sežrala prášky. Bylo mi úplně fuk, že jsem ji k tomuhle vlastně nejspíš dohnal sám. Tady šlo kurva o můj život. V tu chvíli mi bylo úplně u prdele, že tím, že jsem se ji rozhodnul zachránit – nebo teda spíš, že jsem ji nedokázal zabít – jsem zachránil i sám sebe. Prostě jsem zuřil a chtěl ji zabít. A taky bych ji nejspíš zabil, kdyby se mi začala tím svým zkurveně nabroušeným nehtem vrtat v díře po tom zasraným noži na obálky.
Ženský jsou divný. Nejdřív sami sežerou prášky, usnou si a čekají, až jim někdo podřízne krk, a pak se brání, když je chce někdo zaškrtit.
Bolelo to, jakoby ten zpičenej nehet měla vymáchanej v soli nebo něčem.
Pustil jsem ji a ona se odplazila do rohu.
„Proč jste se, kurva, chtěla nechat zabít?“ najednou mi to zase přišlo jako dobrá otázka.
Mlčela. Najednou mlčela.
„A proč nechceš najednou chcípnout?“ tehdy jsem jí začal vykat – přišlo mi, že mám na to nárok.
A ona se dál chvěla v tom svým rohu a držela hubu.
Nabídnul jsem jí cígo a ona si vzala.
„Tak?“
„Nevím.“
„Najednou nic, kurva, nevíš. To je skvělý!“ když jde o můj život, dovedu být vážně nepříjemnej!
A rozbrečela se. Bohužel nebyla hysterická, takže zfackování, který by dalo celýmu tomu bordelu aspoň nějakej řád, nepřicházelo v úvahu.
„Nechci umřít.“ kníkla, což mi tak nějak stejně už došlo, když mi těma svýma nehtama vypedikůrovanýma v nebezpečný břity, způsobila bolest, že mi vhrkly slzy do očí.
„Tak já tě, kurva, nezabiju.“ já jsem někdy vážně děsnej romantik.