Slavíci co neumějí zpívat - kapitola 8, 9

Ahoj nemůžu tady teď tak často chodit, jak bych sama chtěla, tak i kapitoly vkládám s většími časovými mezerami a na druhou stranu nechci tady dávat všechny kapitoly, protože by text byl příliš obsáhlý.Obsah předešlých kapitol tu vkládat asi nebudu, kdo si předešlou kapitolku bude chtít vytáhnout z paměti vytáhne si ji. Na léto jsme se odstěhovali do dřevorubecké unimobuňky v horách, je tu neskutečný klid i když musíme vstávat za svítání, protože přes poledne na slunci se ani v lese dělat nedá. Je skvělé, že tady mají elektriku, hlučný motor, který tu elektriku vyrábí. Do města se svezu jenom občas, tak se někde napíchnu na net a dodám další kapitolky. Ahoj MM

8.

 

Stává se mi, že mi přijdou nudné věci, které mají pobavit.

„Smích zbavuje stresu, jen ať se směje,“ řekla taková tlustá teta, která u nás byla na návštěvě se svým panem manželem, stejně tlustě úctyhodným jako ona. Jen on byl oproti ní vysoký, na hlavě měl klobouk a pod ním dlouhý knír. Nos neměl, oči ve stínu a měl jen ten knír.

 

Maminka mi potom vysvětlila, že to byl můj strýc a teta. Měli sebou chlapce, o dost staršího než já, divně se tvářil a když jsem na něj pohlédla, ucukl pokaždé očima.  Báječně jsme si spolu rozuměli. Maminka se mi potom snažila vysvětlit, že ten chlapec, můj bratranec, je duševně zaostalý. Vím dobře, že mi byli čtyři roky, protože jsem to měla napsat na Placatku.

 

Teta, strýc a bratránek mě se zájmem pozorovali. Asi čekali, že napíší číslici. Tu já ale neuměla. Čísla mi vždycky dělaly problémy. Cihlou jsem tedy nakreslila čtyři velké tlusté klobouky s mrožími vousy. Teta neustále kroutila hlavou a říkala, že to není normální, ale chlapec mi porozuměl a začal se ohromně smát, ukazoval na kresby a žvatlal: „Táta. Táta. Táta. Táta,“ ke konci se ale spletl, a řekl „táta“ ještě jednou. Měl ovšem nádhernou trpělivost a ihned začal počítat od začátku. „Táta. Táta. Táta. Táta,“ a znovu se přepočítl a opět začal znovu. Neustále se při tom smál.

Okouzleně jsem ho pozorovala, ale teta vzala můj pohled, jako že se na bratránka povyšuju a nahlas vysvětlovala, že smích je na světě, aby zbavoval stresu od prožitých traumat, a ať se hoch tedy směje, a taky mi pověděla, že čtyři stejné kresby vedle sebe jsou podle ní dost divné.

Vůbec nepochopila, že jsem namalovala číslici čtyři, jak po mě chtěli, ale hlavně mi s údivem došlo, že ten strýc a teta nemají ani sebemenší tušení o tom, že se jejich syn snaží klobouky na Placatce spočítat, a tím jak se pokaždé splete, je jak zaseknutý gramofon, opakující stále dokola táta, táta, táta, táta, táta, táta, táta….

 

Bratránek pak přestal počítat a moc hezky se na mě usmál. Když odcházeli, táta jim natrhal koš třešní. Měli se na podzim i s košem vrátit.

 

Už jsem je, ale nikdy neviděla. Jen klobouk s fousem občas nakreslím na Placatku. A dělám to i teď. Ještě jsem trochu zadýchaná, doběhnu na dvorek, stromy u lesa tiše kývou korunou, dům je němý. Prázdná psí bouda vzadu u kůlny je u země uhnilá, pomalu a bez výčitek se propadá do hlíny. Po Miškovi jsme už žádného psa neměli.

 

Najdu kus cihly, je příliš velká, skoro půlka. Hodím s ní směrem na Placatku. Letí, rotuje ve vzduchu, při otočce zahlédnu, že má tmavý vypálený střed, vzduch se kolem letícího předmětu vlní, je slyšet pískat uvízlé molekuly v pórech cihly, pak vše ztichne - Dům je tichý. Už jsem říkala, že po Miškovi jsme dalšího psa už neměli a navíc vloni v létě tátův kolega z práce odnesl všechny slepice a králíky. Ovce už několik let taky nemáme. Každé jaro jsme měli nejméně dvě jehňata. Není nic roztomilejšího než hebký jehněčí čumáček. - Cihla dopadla doprostřed Placatky. Rozletí se na kusy. V pískovci je hluboká tečka. Ve fyzice jsme se učili, že každý předmět má své místo pnutí a do takového místa, když určitou sílou klepneš, rozletí se celý předmět na kusy. Kdybych na Placatce to místo trefila, kámen by praskl jak skořápka ořechu. Zvednu kousek cihly, akorát do ruky. Nakreslím klobouk s fousem, vysokánský smrk od lesa jak rozsévá své jednokřídlé motýlky a Mišku v červených šatičkách; mrkne na mě a rozštěká se. „Chceš piškot, viď! Tak chvíli počkej,“

 

Vběhnu do domu. V pokoji rychle vlezu do oblečení, které nosím do města. Modré rifle, tílko, mikinu s bílým slonem, má zvednutý chobot, prý pro štěstí. Z baťohu vysypu učení, dovnitř dám sáček piškotů, mobil a plechovku od čaje, uvnitř je duhová kulička, kterou jsem našla v hlíně na dvorku, jedna náušnice po mamince a peníze, které jsem ušetřila. Z okna parapetu vezmu ježka a strčím jej až do spod batohu.

 

Toho ježka jsem našla na břehu Bečvy. Byl to dvoubarevný kámen, velikostí a tvarem připomínající ježka. Nejúžasnější na něm ovšem bylo, že do místa, kde by měl mít oko, se nějaký letící pták trefil svým kakancem a náhodně tak na kameni oko namaloval. Socha, kterou vytvořila Jedinečnost. Nic takového se již nebude opakovat. Dílo ani poznání. Jedinečnost pohlcující sebe sama a snaží se o svou neexistenci.

 

Na chodbě popadnu boty a chvíli stojím před schody vedoucí do podkroví. Jejich náhlý objev mě už neděsí. Vyběhnu na dvorek, v sudu pod okapem si umyju nohy, slunce je chvíli suší, obuji se, a Miškovi vložím do packy piškot, namalovaný ocucaným piškotem.

 

 

9.

 

Matěj mě vítá na bílé obdélníkové kře před Hluchákem*. (*slangový název Ústavu pro neslyšící děti) Kry tiše plují po černi vozovky a chodci přes ně přeskakují na druhou stranu cesty. „Opatrně, dnes je Barentsovo moře neklidné,“ zlehka mě chytí za konečky prstů a pomůže mi na svůj vratký ostrůvek. Chtěla bych mu říct, jak mě těší, že přišel. Poprvé v životě je za školou. Kvůli jednomu mému zavolání! Aniž by se zeptal na důvody! – „Tak jo, za chvíli končí přestávka, tak já zrovna jdu,“ - pověděl krátce do telefonu a ještě se zeptal, jestli je všechno v pořádku. Jeho slyšitelný dech se mi nořil do těla a hladil srdce. Ještě teď jej v sobě cítím.

 

„Máš moc hezkou kru,“ řeknu namísto pozdravu a položím rty na jeho tvář. Polibek uprostřed severních ledových vod.

Přeskočím na další kru a Matěj za mnou. Ze secesní branky vedoucí z parku Hlucháku vyjde zástup dětí; tiše se rozhlíží (a stejně jak my přeskakují po přechodu na druhou stranu cesty), rychle nás dohoní, obklopí, na chvíli polknou; nejsou slyšet žádná slova, zato jsme obdarováni mluvou gest, pohledů a obrazů.

„…Pojď, rychle si něco představíme a pošleme jim to,“ zmáčknu Matějovi ruku a ukážu na záda posledních ve skupince.  Vím, že mu v hlavě bublají otázky. Má o mě obavy a chtěl by mi pomoct. Jednou mi pověděl, že rád řeší problémy, protože vznikají z nedostatku informací a nepochopení. Za několik dní k tomu dodal, že někdy problémy vznikají záměrně, za účelem je jakože řešit, ale opravdová skutečnost je pouze dosáhnout svých záměrů. A znovu mluvil o krizi lidského ducha. „Morálka je pouze zástěrka k činům nemorálním a lidi jsou jak stádo ovcí; slepě přikyvují hlavami, když jim vlk tvrdí, že mnohem horší je vlk za kopcem. Nikdo netouží po pravdě. Pravda se objevuje zpětně. Až na druhý den. Ale stádo, už zase jenom touží slyšet, co se bude dít zítra. Nejradši bych nebyl.“

 

To bylo na podzim. Udělali jsme si výlet na kopce nad Jarcovou, celý Valmez se plasticky rozvinul v barevnosti fasád paneláků, střech domků a složitých komplexů továrních hal. Obzor ukrojily dující se Veřovické vrchy s Radhoštěm v pozadí. Auta tlačící svou cestu pomalu před sebou, byly odsud seshora vzdáleně nepatrné, na chvíli nepatřící do našeho světa.  Pole hnědě zírala vzhůru. Stromy kolem klikatící se řeky házely do proudu listí. Husy s křikem křižovaly oblohu. Vše se jevilo tak neškodné.

„Kdybys chtěl odejít, vzala bych tě sebou,“ pověděla jsem tehdy.

 

Neřekla jsem to jen tak! V létě jsme koupili pečivo a šli na starý mostu u trhu. Naklonili jsme se nad vodu, trhali rohlíky, krmili ryby, kachny a nakonec i potkany (vybíhají tu ze stoky na travnatý výstupek a čekají, až nějaký kousek přistane i u nich). Tehdy Matěj pověděl: „Kdyby to šlo, vzal bych člun a odplul po vodě pryč odsud.“

„Pojedu s tebou! Budu dělat lodního kuchtíka. Umím dělat skvělé kukuřičné placky.“

„Na to by mohly jít ryby!“

„Ryby jsem ještě nechytala.“

„Já taky ne, ale vím, že se z kukuřičného těsta dělá návnada.“

„A doplujeme až do Černého moře, nebo vysedneme někde dřív?“

„Zbytečnosti bych dopředu moc neplánoval.“

„To je fakt! Kdy vyplujeme? Teď už je konec léta, nejlepší by to bylo na jaře.“

Díval se na mě, jestli to myslím vážně. Jasně, že jsem si cestu jenom kreslila v představách, ale asi ani Matěj někdy nevěděl, co si o mě má myslet.

„Jo, na jaře to bude nejlepší,“ pověděl a hodil potkanům celý rohlík.

 

Když jsem na tom výletě nad Jarcovou zopakovala, že ho vezmu sebou, neodpověděl a ani nepohnul brvou. Jakoby neslyšel. Věděl, že už nejde o hry a představy které zítra vyblednou. Jen tak šel a mlčel a já nenaléhala. Hovor jsme pak uměle táhli jiným směrem; mluvili jsme o podivuhodných věcech v přírodě, jak rostlinka proroste asfaltem, že existuje druh ptáků, kteří si své hnízdo vymalovávají podobně jako lidé byty, nosí si bobule s barvivem, vyzdobí si kvartýr a na to pak lákají družky, mluvili jsme o mravencích, které ovládá parazitická motolice a ta mravenci přikáže, aby vylezl na vrchol stébel a nechal se sežrat dobytkem, ale ať se zdál hovor jakkoliv nevinný, cítili jsme, že myšlenky toho druhého neustále stékají k těm několika vyřčeným slovům.

 

Jestli existuje moje duchovní dvojče tak se převaluje uvnitř Matěje. Ne pro to, že by pojal mé vidění světa, to zcela úplně nejde, ale nikdy by mi neodpověděl pokrčením ramen a slovy, že mi nerozumí a rozumět nechce. – Stejně jako teď. Pokývnu k hloučku tichých dětí a vysvětlím, že do vzduchu nad nimi nakreslíme jakýsi telepatický obraz a schválně, kolik z nich zvedne hlavu a uvidí ho. „Napadá mě kolotoč,“ říká okamžitě Matěj.

„Veliký řetízkový kolotoč plný dětí, mají v rukou balónky.“

„A cukrová vata jim lítá ze špejlí!“

 „A jak mají balónky, tak se najednou celý kolotoč vznese!“

„Točí se, a je jak výrobník cukrové vaty, je ale větší a našlehává vatu z mraků na obloze.“

„Svět je najednou jedna velká cukrová vata, růžová a modrá. Když chceš třeba dům nebo auto, tak ho uplácáš z vaty.“

„Ale protože materiálno jako takové není, nikdo po něčem takovém netouží.“

„ A z vaty jsou i lidi. Vatově chodí a mluví a jejich city jsou vatové, měkké a sladké na dotek.“

„A když se Vaťáci setkají, začnou si vzájemně nabízet své nejlepší chutě, vzájemně se okusovat a jak jsou nadšeni z chutí toho druhého, zlepšuje se i chuť jejich citů a tak díky vzájemnému ochutnávání, jejich chuť neskutečně roste; je to nezadržitelné.“

„Nikdo neumí říct něco škaredého, třeba: fuj ty seš ale přeslazené.“

„Protože přemýšlí pozitivně.“

„A taky Vaťáci neznají co je to nepřejícnost, zášť, kritika, nepochopení.“

„A pořád se líbají. Sladce se lepí jeden druhému na rty. Chutnají se a plně odevzdávají.“

„A jak se k sobě jednou vzájemně slepí, už nikdy nejdou odtrhnout bez následků.“

„S láskou se rozdávají a s láskou berou.“

„To je dimenze lásky. Voní rajskou zahradou.“

„Ale ráj je pořád o schůdek níž levelu, kterého jde dosáhnout.“

„Cukrovatového světa - místa kde si žijící esence vzájemně dodávají smysl.“ … do představ se nám vmíchal vlahý déšť, drobné kapky pomalým rukopisem kreslí v povětří tenké průsvitné čáry, křehce se lijí na chodník, vatové děti před námi pohlédly vzhůru a zvedly své vatové ruce, nabíraly vlhkost, chomáčky na konci cukrových paží se zcucly do podivných ohebných špejliček, z každé dlaně jich trčelo pět, děti si jimi na sebe ukazovaly, malovaly obrázky a slova.

„Myslíš, že to viděli?“ zeptal se Matěj.

„Určitě! Když my jsme to viděli, proč oni ne?“ Chvíli jsme šli tiše, vatově našlapujíc, pak Matěj řekl: „Svět by byl skvělé místo pro žití,“ Nevím, proč to pověděl právě teď, ale věděla jsem, že musím odpovědět - cokoliv - třeba největší hloupost co kdy byla vyřčena. Procházeli jsme právě kolem uzavřeného podchodu pod cestou. Kdysi, ještě než jej úřady uzamkly do kovových mříží, jsem podchodem prošla. Připadl mi jako propojka dvou světů. Tunel z jednoho života do druhého. A moc se mi líbilo, že lidi skrz pouze neprocházejí, ale v podchodu nechávají i kus sebe. Sprejují po zdech, strhávají světla, močí a kálejí; v tunelu mezi světy žijí. Líbilo se mi v těch stopách a malbách číst. Páchnoucí a ukryté před venkovním světem mluvily bez obalu.

Vyprávěla jsem o tom tedy Matějovi. On si podchod pamatoval víc než já. Když byl malý, chodil tudy ze sídliště směrem na náměstí.

„Musel jsem pokaždé nabrat dech, sejít po schodech, rychle prokličkovat mezi exkrementy, vyběhnout schody a tam se opět nadechnout. Bylo to hrozné!“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---