Říkej mi Oldo

                                         Říkej mi Oldo

 

Pan Leopold Tintěra byl muž v nejlepších létech, což v jeho případě dělalo necelých 43 roků. Nosil bílou škrobenou košili s tvrdým límcem, tvídové sako a kalhoty s nažehlenými puky. Pod nosem se honosil černými, snad natuženými kníry, kterých si každý hned na první pohled všiml. Celkově by se dalo říci, že jeho vzhled byl kompromisem mezi vizáží Hercula Poirota a pana Tau.

Toho dne si vyšel do deštivého dne na procházku a protože ve své ruce třímal černý deštník, vypadal tentokrát spíše jako Tau. Dlouhými kroky se snažil v městských uličkách vyhýbat loužím, ale i tak se neopomněl podívat po každé sukni, kterou potkal.

 

                                                 

 

Ženatý nebyl, né, že by neměl příležitost, ale život to tak už zařídil. Před dvaceti léty měl dokonce před svatbou a těšil se, jaké že  to bude krásné, až se se svou manželkou přestěhují do bytu po babičce.

Původně se měli, abych byl přesný, stěhovat do bytu s babičkou, ale když Tintěrova budoucí žena při jeho prohlídce prohlásila:

„ Ta stará cozza* smrdí“,

bábrde usoudila, že by jejich společné soužití nedělalo dobrotu a spáchala sebevraždu.

Stará paní o tomto osudovém a tragickém kroku dlouho uvažovala, ale k radikálnímu řešení se rozhodla až z důvodu nesprávného výkladu  italského slovíčka schovaného v té sprosté větě. Ta poťouchlice, došla k závěru, že být kozou je ještě horší než být krávou. Tak ji totiž Tintěrova milá, Božena Borsallino, mezi čtyřma očima oslovovala zcela běžně.

 

 

 

Přitom si dotčená bábi mohla jednoduše pomocí česko-italského slovníku zjistit, že ji její budoucí příbuzná přirovnala pouze ke staré smradlavé škebli, což ona bezesporu byla a nemusela tak šipkou plavmo přes okenní parapet, jak dokládali obyvatelé protějšího činžovního domu svědectvím, najít svou smrt v kanalizačním výkopu, kde nevědomky pohřbila nejen sebe, ale i Dežo Siváka, který si právě svářecím drátem čistil mezizubní štěrbinu. 

K zemi dopadly tedy mrtvoly dvě. Dežo sice ještě chvilku dýchal, ale drátem přesně trefená krční tepna nechala Siváka kliďánko stříkavě vykrvácet.  Poněvadž než přijela sanitka…………..

 

                                                  

Nejdříve Božce Tintěrova rodina její nesportovní chování vyčítala a dokonce vyhrožovala vendetou, ale když si přečetli dopis na rozloučenou, usoudili, že bábinčina senilita byla již v neudržitelném stavu, jinak by se přece nevrhala z pátého patra pro takovou hloupost …………..a Boženě odpustili.

 

                                                   

 

Leo měl tedy před svatbou a volný kvartýr.

Když po babičce provedl v bytě dezinfekci, dezinsekci a samozřejmě deratizaci, mohl konečně v bytě uspořádat rozlučku se svobodou, takzvané „štando“. Pozval nejlepší kamarády a někteří se, jak už to tak mnohdy bývá, delegovali sami. Mluvil jsem s několika lidmi, co tam tenkrát byli, ale nikdo z nich mi nedokázal popsat, co se to tam vlastně stalo. Ze začátku probíhalo vše normálně, chlapci se bavili  tradiční pánskou zábavou, házením trojúhelníčkových sýrů na cíl, nafukováním tříotvorové Leony a hrou v kostky. Kolem půlnoci se však  něco  zvrtlo a  vzduchem začal létat nůž.

 

 

 

Abych to zkrátil, pana Tintěru odvezli do nemocnice s velkým krvácením. Měl amputovaná obě varlata. Prý se věc dala ještě chirurgicky zachránit, to by „je“ ale nezjištění vtipálkové nesměli prakem na krmení ryb vystřelit z okna. Pak už jen viděli odbíhajícího psa v noční tmě.  Psa, který měl plnou tlamu „koulí“.

Když Boženka zjistila, jak rozlučka skončila, byla nešťastná nebo tak alespoň vypadala. Nakonec je ale jedno, jestli svou lítost jen hrála nebo ne, každopádně dala Tintěrovi „kopačky“ a bylo po svatbě.

Leopold byl také smutný a při svém nedobrovolném pobytu  v nemocnici odevzdaně opakoval do omrzení:

„Kdybych nemusel ležet tady na tý posteli určitě bych si něco  udělal !“

A sestřičky, které jen tak něco nerozházelo a byly na podobné řeči zvyklé,  mu zvesela odpovídaly:

„ To víš Poldíku, my by jsme ti to rády udělaly, ale když to teď tak nějak nejde…..“

 

                                                 

 

Jelikož dešťové mraky nebyly na ústupu, Leopold  přemýšlel, zda to byl dobrý nápad se v takovém nečase producírovat po městě. Nakonec si řekl, že nechá procházku procházkou, ale když už je na venku, zajde do své banky vyřídit nějaké záležitosti ( Zase, bejci, zvedli paušál za vedení účtu).

Vešel do nejmenované spořitelny, zmáčkl tlačítko s nápisem klientská služba, vzal si lístek s pořadovým číslem a usedl do  neosobní kožené sedací soupravy. Jukl na hodinky, bylo něco před 17.00 hod. Po očku se díval na pána, který seděl vedle už před jeho příchodem. Měl přes nohy přehozený plášť a celou dobu, co ho pozoroval, dělal neznámý pod pláštěm cosi pravou rukou v oblasti rozkroku.

 

Pokaždé, když Leo něco podobného vidí, vzpomíná, jaké že to bylo, když „je“ ještě měl. Jaké to bylo, když si „je“  podrbal nebo když šel zpocený z tenisu a cítil jejich charakteristický odér, který byl onehdá velice příjemný jedné jeho spolužačce na střední. Ale to už je dávno, dneska jsou mu všechny slipy velké.

Leopold zjistil pohledem na nástěnné hodiny, že  je  téměř čtvrt na šest a na něj stále nepřichází řada.

A právě v tu chvíli vyskočil jeho soused z koženého křesla a v ruce třímá samopal, kterým míří na své obecenstvo.

Než Leopoldovi došlo, co se děje, ozvalo se z druhého konce haly:

„ Tohle je přepadení, všichni na zem a pěkně ksichtem dolů a jestli to není někomu jasný, vy čupkové a čurákyně, tak vám vystřelím mozek z hlavy !“

Všichni leželi poslušně na zemi a úřadníci za přepážkami začali bez rozpaků plnit paklíky pětitisícovek kožené batohy těch lumpů.

Panu Tintěrovi, řekl bych, asi „ruplo v bedně“, jelikož se po chvíli válení po špinavé, studené podlaze otočil na záda a na toho bližšího lupiče zakřičel:

„Ruce vzhůru a bouchačku polož na zem !“

Lidé na zemi ztuhli a osmaosmdesátiletá Alžběta Hrdličková, bytem Heřmánková 45, Liberec,  se strachy počůrala. Lupič se přiblížil k vyzyvateli, rozkročil se nad ním, jako kovboj před soubojem na život a na smrt a řekl :

„ Roztáhni nohy, kundo !“

Drzounovy kotníky se od sebe se sebezapřením vzdálili asi na dvě stopy. Zlosyn zamířil, vystřelil a vítězoslavně zvolal:

„ A  teď už je nemáš, šmejde !“

 Usmál se a dlouze si odplivl směrem k díře, kterou právě provrtal v podlaze.

Leopold si zachoval duchapřítomnost a oplatil útok stejnou mincí. Nakopl, stále nad ním stojícího protivníka, do stejného místa, kam mířil on jemu.

 

 

„Křup „ a ještě jeden kop „křech“.

Střelec se chytil za „vercajk“ a v pekelných bolestech se zamyslel nad tím, jak to, že jeho přesně trefená oběť se nezmítá v bolestech a klesl na kolena.  Zbraň mu vypadla z ruky a práskla o dlažbu. Leo po ní duchapřítomně chňapl a na čtvrtý pokus vystřelil, tomu co mu chtěl ustřelit to co už dávno nemá, mozek z hlavy. Nebyl dobrý střelec, ale z metru se jeho kulka nakonec nemýlila.

Vzápětí musel se zbraní v ruce válet sudy, chvíli nalevo, chvíli napravo, vždy podle směru střel druhého protivníka, který dokázal vyprázdnit zásobník během 16 sekund. Pak střelba utichla.

                           Střelec znejistěl. Zrudnul vzteky a z plných plic zařval:

„Do prdeléééééééééééééé!“

Došli mu náboje, ostatní zásobníky nechal v autě v domnění, že je nebude potřebovat. Když Leopold pochopil, proč se lupič zlobí, rychle  se  vztyčil,  oprášil  své kalhoty  s  nažehlenými puky,  uhladil

sako a účes, došel k té šelmě a pro jistotu, aby se netrápila, jí položil hlaveň ke spánku.

„Prásk“,     ozvala  se  rána  a  něco  plesklo  o  prosklenou  pokladní

přepážku. Leo vystřelil zapoměnkovi mozek z hlavy.

Chvilku bylo tich, ale pak už byly slyšet jen výkřiky radosti a vítězství.

Z Leopolda byl rázem hrdina. Našlo se sice pár puntičkářů, kterým nebylo jasné, jak mohl lupič střílející na svou oběť z bezprostřední blízkosti minout, ale ti byli přehlušeni ostatními, kteří křičeli:

 „To jsme jim to nandali!“ Nebo: „Ty vole, to je ale krve.“ Nebo: „ já jsem se strachy posrala, ale vůbec mi to nevadí“ Či: „ Kdó si dá opečený mózéčék ?“

Po tomto zvolání se pracovníci banky začali shánět po pánvičce.

Leopold  měl  ze  svého  činu dobrý pocit i když na jeho rukou ulpěla

krev a byl si dobře vědom skutečnosti, že dnes návštěvníci banky poznali, jak má správně vypadat nepřiměřená obrana.

Takovými kravinami se ale nikdo v danou chvíli nechtěl zaobírat.

 

 

Policie byla na místě za půl hodiny, jako na koni. Věc byla uzavřena rychle, mrtvoly několikrát trestaných padouchů hodili do černých pytlů, aby se na ně už nemuseli dívat a odebrali otisky prstů z obou bouchaček.

Když vrchní vyšetřovatel Leopolda vyslechl, pochválil, dal za vzor všem přítomným a propustil, ucítil Leo na sobě únavu a rozhodl se , že půjde domů, přestože ho ředitel bankovního domu pozval na večeři se striptýzem.

A právě když za velkého aplausu odcházel, přitočila se k němu jedna krásná žena, na které bylo vidět, že k němu vzhlíží jako k modle velikosti Bruce Willise. Bylo mu to milé a pozval Olinu k sobě.

 

                                                                                                 

Během chvíle se sblížili.

Seděli těsně vedle sebe a Leo věděl, že bude muset s pravdou ven.

Sklopil oči a opatrně se přiznal :

„Olinko, musím vám něco říci, je to taková věc………. Já „je“ prostě nemám!“

vybafnul do ticha a čekal co bude. Už se necítil být hrdinou. Olina však nehnula ani brvou a láskyplně se k němu přitulila. Jednou rukou mu začala rozepínat opasek u kalhot a druhou knoflíčky u košile. A zatímco on přemýšlel, zda pochopila  vyznání o jeho fyzické neúplnosti,  podívala se mu zpříma do očí a šeptla:

„ To nevadí, já je mám a říkej mi Oldo“. 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---