Arn Dresko XI. To mě poser!

Takže jsme zase nejdřív jen tak mlčeli a kouřili. Kdybychom byli nekuřáci, bylo to děsně trapný, ale takle jsme prostě byli dva lidi, co si beze slov vychutnávají cígo. Úplně standardní situace.
Když jsem si chtěl zapálit další, zjistil jsem, že mi zbývají poslední dvě.
„No a kde že máš ty cíga?“
„Pravděpodobně v obývacím pokoji.“
 „Tak jdeme.“
„Ráda bych se nejdřív oblékla.“
„Hm.“
„Takže můžu?“
„Hm.“ nebyl jsem úplně výřečnej, protože informace o mojí zamýšlený likvidaci, mě docela zaskočila.
Vešla do dveří, za kterýma měla masáckou šatnu. Vstal jsem a šel za ní. Bylo mi na zvracení z představy, že si tam bude chtít třeba hodinu vybírat, co na sebe.
„Myslíte, že byste mohl…“ a pokynula směrem do ložnice.
„Rozhodně nepudu vedle nebo na chodbu a už vůbec se k tobě neotočím zády!“ a dodal jsem: “Ale můžeme si tykat.“ aby se cítila líp, že na ni nečumí někdo úplně cizí nebo tak něco.
Vážně jsem se děsně težko srovnával s tím, že mě chtěl někdo vážně zabít. Ne že bych nebyl hovado na zabití… ale vážně? Já si prostě myslel, že mě brali jako rošťácky sympatickýho dacana. Děsně rád bych od kožeňáka slyšel nějaký vysvětlení. A ať by se z toho vykecával sebe víc, do statusu na nějakým tom jeho medvědím gay portálu by si určitě nedal to, co bych mu řek. Byl jsem zmatenej a nervózní, ale úpně nejhorší byl ten pocit zrady.
Sundala si župan a pak si začala stydlivě svlíkat to zmáčený negližé. Bylo to děsně hraný, ale zároveň to působilo neskutečně sexy. Nejdřív ramínka, že jo, a pak to ze sebe, co nejracovněj sundat a nakonec z kupky toho hadru na zemi elegantně vystoupit.
Byl to pohled pro bohy.
K mýmu překvapení, ale nijak dlouho nevybírala. Celkem bez váhání sáhla po těch červenejch šatech, co měla na sobě, když jsme se potkali na tom plese.
Já vůbec nedovedu kontrolovat svůj naprosto nezúčatněnej pohled, když vidím, že někdo dělá něco děsně teatrálního nebo nějak tlačenýho – jako vybrat si v takovýhle situaci šaty, který měla, když jsme se měli jakože potkat poprvý.
„Sluší mi?“
„Hm.“ tak slušeli jí, ale já neměl vůbec náladu zaplétat se do týhle pokroucený namlouvací nebo jaký rutiny.
„Měla jsem je tehdy na plese.“
„Já vím,“ nahodila takovej jakože uraženej výraz a já řek: „Tak jdem pro ty cíga?“
„Jistě, ale nemusel bys ses chovat tak znechuceně. Přece nejsem ještě tak stará, Arne.“ a to mý jméno vyslovila děsně významně, že si jako to tykání bere na vědomí, a ta poznámka o věku byla už úplně mimo.
Naháněla mi hrůzu a zároveň mě vzrušovala. Maniakální ženský mě vždycky děsí a zároveň vzrušujou.
„Hm. Jdeme.“ a šli jsme.
Nesla se jak spokojeně napasená laň. Měl jsem chuť skopnout ji ze schodů, protože nesnáším loudání. Zvlášť, když zjistím, že mě chtěl někdo zabít.
Když jsme konečně dolezli do toho obýváku, šla rovnou ke kabelce, ale zastavil jsem ji. Nebyl jsem až tak vylízanej, abych ji nechal sáhnout pro pepřák, kterej tam samo sebou měla, kromě těch cíg teda. Ty tam byly taky, jak říkala.
 „Snad sis nemyslel, že bych tě chtěla napadnout tím sprejem?“ řekla děsně pohoršeným tónem.
„Vím já?“ odpověděl jsem zase děsně pohoršeným tónem já.
„Zachránils mi život.“
„A tys mě chtěla nechat zabít.“ odseknul jsem. Byl jsem pohoršenější než ona!
 „Ale tak to přece není, hlupáčku.“ nesnáším, když mi někdo říká, že jsem hloupej. Ne proto, že bych byl a vadilo mi, když mi to někdo připomíná, ale protože mě prostě sere ten tón, jakým to lidi říkají.
„A jak to teda, kurva, je? Hmmm? Neměl jsem snad být touhle dobou někde rozřezanej a nachystanej k zabetonování?“ řek jsem to tónem zhrzený milenky, aby pochopila, že se mě to vážně dotklo.
„Zabili by tě už dřív, kdyby nešlo o mě. To tvoje fiasko s tou společnicí z východu byla poslední kapka.“
„Ty seš poslední kapka!“ bylo mi do breku.
Obejmula mě a řekla, že už je dobře. Patetičtější už by to bylo, jen kdybych se vážně rozbrečel, což se naštěstí nestalo. A jsem za to na sebe dost pyšnej.
 „To je on?“ řekla najednou a myslela tím starýho, kterej se rozvaloval v jídelně.
„Jo… nejspíš jo.“
„Můj manžel?“
„Jo tenhle?! Tak to ne. To je úplně jinej zastupitel…“ měl jsem děsnou radost z tý dementní otázky a chtěl jsem využít tý šance, ale přerušila mě.
„Můžu se na něho podívat?“
„Co?“
 „Chci se podívat, jestli vypadá jinak.“
„Jinak?“ a už zase jsem byl za dementa já.
„Jestli se po smrti změnil.“
„Nejspíš se posral a trochu ztratil barvu nebo tak něco.“
„Fuj.“ ona vážně řekla „fuj“ a pak dodala: „Zapálíš mi prosím?“
Vytáhnul jsem z krabičky cíga a zapálil nám. Byly to nějaký slimky. Sralo mě to, protože jsem musel vypadat jak nějakej buzerant, ale na druhou stranu dobře pro ni, protože už nevypadala vůbec vulgárně, jako když kouřala mý cíga.
„Takže jaký je tvůj plán?“
„Plán?“
„Se mnou. Co máš se mnou v plánu?“
„V plánu mám úplný hovno.“ někdy se sám divím, jak primitivně se dovedu chovat.
„Měl jsi přece plán. Ten s tím hrdinou.“
„Měl. No… než ses probrala a já ti slíbil, že tě nezabiju.“
„A to se nějak vylučuje?“
„Já myslím, že svědci na živu a vraždění se vylučujou docela dost.“ odpověděl jsem duchaplně a myslel si, že jsem ji dostal.
„Ale já přece nejsem svědek. Já jsem oběť.“
„Ty seš oběť!“ že to byla naprosto scestná odpověď, mi došlo. Hned. Jen, co jsem to vypustil.
„Chováš se jako dítě, Arne. Tohle je vážná situace. Můžeš z ní pro nás pro oba vytěžit maximum, nebo nám zničit život.“
Měl jsem na jazyku něco jako „Ty nám ničíš život.“, ale ovládnul jsem se: „Nás?“
„Máš vizi – ani to nevíš – díky, které můžeš dokázat víc, než jenom zabít pár tobě nepohodlných lidí. Můžeš být hrdina.“ a významně se na mě podívala.
Chvíli jsem mlčel. Zaujalo mě to s tím mnou a hrdinou.
„Ano, miláčku.“ bylo to divný. Vážně divný a podezřelý. Nevěřil jsem už ničemu. Já jsem jinak děsně důvěřivěj člověk a věřím kde čemu, ale v tý chvíli jsem byl podezřívavej jak největší konspirační teoretik!
„Miláčku?“ a tohle byla ta nejpodezřívavější otázka, s jakou jsem přišel.
„Zachránil jsi mi život.“
„Což ze mě dělá maximálně toho hrdinu, ale rozhodně ne miláčka, ty vole!“ byla to maličko primitivní reakce, ale já měl z ní vážně z mozku sračku.
„Dvakrát. Do teď jsem to netušila.“
„Ah?“ možná mi tekla slina od pusy. Nevím. Ale je to dost pravděpodobný.
„Ty to vážně nevíš, broučku?“
„Brouček je mrtvej. V autě. Rozmlátil jsem mu hlavu. Holýma rukama!“
Ty jsi takové broučátko a vůbec nic nevíš.“
„Vím! Vím, že ti můžu uřezat hlavu!“
„Ale nevíš, že jsem to já, koho jsi před několika měsíci přepadl.“
V tom sice neměla pravdu, ale stejně to byl pro mě docela šok, že to ona věděla.
Mozek se mi rozprsknul po stěnách lebky podobně, jako když jsem jí potkal na tom plese.