Alex

Alex byl jedinej normální. Aspoň pokud šlo o obyvatele tohohle brlohu, kterýmu někdo honosně říkalo ubytovací zařízení města. Pro každýho jedna, maximálně dvě zašlý místnosti, společný hajzly, společná sprcha, společná kuchyně se starým orezlým sporákem.

Obyvatelé se skládali z rozvedenejch trosek, ožralů a ztracenců, jako jsme byli my dva. Akorát těm ostatním bylo nejmíň o dvacet víc, a měli to většinou v hlavě už totálně vychlastaný. Převážně samý chlapi. Výjimku tvořila jeřábnice neurčitého data výroby, který chlast udělal v ksichtě mapu Grand Canyonu, a stará tlustá megera která si říkala správcová. Ta první šukala s každým kdo byl ochotnej zaplatit aspoň pár flašek piva. Ta druhá se omezovala na to, že jebala každýho kdo blil nebo chcal po chodbách.

- Píchal jsi někdy takovou tu gumovou pannu? zeptal se Alex a konsternovaně čuměl do sloupu cigaretového dýmu. Zavrtěl jsem hlavou. Zvláštní, přikývl. Ještě mi nikdo koho jsem se zeptal neodpověděl, že jo. A přitom se to furt prodává. Ty vole přece si to někdo nekupuje jen tak? Přece je někdo musí píchat, jinak by to postrádalo smysl!

Přikývla jsem a zkoušel v hromadě bordelu na stole najít popelník. Nakonec jsem hodil vajgl do skleničky od hořčice, hned vedle konzervy s plísňovou zahradou. To byla Alexovo pýcha. Nikdo nedokázal na zbytku starý polívky vypěstovat roztodivnější koberce než on.

Loknul jsem si piva. Ležel na zemi na zádech, v ruce dohořívající joint a civěl do stropu. Vedle žárovky přikryté deklem z levného plastu visely čtyři pokroucené hadice.

- Co to je?

- Špagety, pousmál se. Někdo psal, že to jestli jsou uvařený nebo ne poznám podle toho, když je hodím na zeď. Al dente drží.

- No to jsem pochopil, vole. Ale proč je máš na stropě?

- Ta zeď mi přišla moc konvenční.

- Aha, odtušil jsem a díval se na špagety. Nedala se tomu upřít určitá míra logiky. Ostatně většina věcí který jsme dělali měla nějakou logiku, aspoň nám to tak připadalo. Ta poslední vydala na samizdatovou sbírku básní. Popisovala sbírku vycpaných moskytů a nějak tam figurovala i mrduchtivá sekretářka s roztaženejma nohama a obrovskou kundou. Znělo to nějak

- Uprostřed stehen v ředitelovo kanceláři je ukryt nejmíň atomovej reaktor… Ale podle mýho to někde obšvih. Tenkrát letěl Gaewarts a taková ta revoluční sociální poezie, tak asi tam. Já k tomu pak dopsal ty moskyty. Namnožili jsem toho pár kusů a mělo to docela úspěch. Dalo se to pochopit. Většina čtenářů byla buď sjetá, nebo vožralá.

- Stejně mi to hlava nebere. Ty vole proč by to někdo rval do gumový kundy, když po světě běhá tolik živejch?

- Nevím. Ale lidi dělaj divnější věci. Třeba šukaj melouny.

- To je fakt. Já v blázinci potkal jednoho, a ten šukal rybu. Ale chápej, kunda je kunda, ale proč guma?

- Ryba má kundu?

- Určitě nějakou jo. Já to neštudoval. Ale kdyby neměla, tak by jí přece nešukal, ne?

- Asi, přikývnul jsem, odhrnul bordel na stole a na papírek s rozloženou trávou vydrobil trochu tabáku z cigarety. Blázinec byl pro Alexe něco jako Francouzská Riviéra pro prachatý děvky. Akorát že oni tam jezdily za prachy kořenů, on za útraty zdravotní pojišťovny. Každej si dovolenou zkrátka platí jinak.

Většina lidí má o blázinci naprosto zkreslený představy. Jako že tam jsou jenom magoři ve svěracích kazajkách, a kolem gorily v bílým, co je hlídaj. Ve skutečnosti mnohem víc bláznů běhá na svobodě. Ostatně vím to z vlastní zkušenosti. Jako kluk jsem si v podobným ústavu prožil pár měsíců. Nechala mě tam zavřít matka, kvůli fetu a nezvladatelné agresivitě. Ve skutečnosti prostě potřebovala jenom na pár tejdnů volnej kvartýr, jelikož jí její matka poslala do prdele, že žádnýho spratka hlídat nebude.

V blázinci toho po vás moc nechtěj. Když máte chuť malovat, daj vám papír a barvy, a tak si malujete, když si chcete modelovat, daj vám modelínu. Všichni si malovali a modelovali, akorát já si dělal noviny. Psal jsem v nich o nudě v blázinci, a vymýšlel fiktivní nálezy mrtvol v jejích zákoutích.

Ve třetím čísle jsem nechal zvlášť potupně zavraždit primáře. Našli ho v pracovně svlečeného do naha, připoutaného koženými náramky ke křeslu, a ve všech tělesných otvorech měl nacpaný vejce velikosti L. Papír mi sebrali a týden na to jsem letěl domů. Prej jsem naprosto zdravej a zacláním těm, co opravdu potřebujou pomoc.

- Hele, já to jednou když jsme se vožrali s mojí bejvalou zkoušel do gumový rukavice. Ale fakt mi to přišlo dost divný.

- To by mi přišlo divný taky.

- Ale ne, vona to zrovna měla, do zadku nechtěla, a tak vymyslela tohle. Konec konců, uděláš se stejně. Jenom je to takový divný.

- Možná si měl blbou velikost.

- Možná, přikývl Alex a přisunul mi po zemi lahev piva. Vytáhl jsem z kapsy zapalovač a sledoval jak se namodralý plamen blíží ke špičce papíru obklopující směs látek obsahujících THC, nikotin, dehet a asi tisíc dalších látek. Vesměs karcinogenních, ale chutných.

- Myslíš že s tou gumovou pannou by to bylo jiný?

- Asi. Je dyzajnovaná na ptáka, narozdíl od rukavice.

- Máš recht, řekl a podrbal se v rozkroku. Ještě jsem neviděl nikoho s ukazováčkem dlouhým dvacet centimetrů.

V přehrávači na polici to lehce zapraskalo a nastalo ticho. Díval jsem se střídavě na zaschlou změť těstovinových hadů na stropě a na Alexe válejícího se na podlaze. Přestal se drbat a zajel rukou někam za opasek napnutý nepřehlédnutelnou erekcí. Odhadem musel fakt mít nejmíň těch dvacet čísel. Najednou se prudce zvednul.

-Sorry, hned jsem zpátky. Když se vrátil, vláčel za sebou gumovou figurínu s roztaženými pažemi. Uprostřed neuměle namalovaného ženského obličeje dominovala rudá ústa roztažená do tvaru písmene O, lemující hluboký otvor.

- Oběhnul sem půlku baráku. Nikdo neměl. Ale správcová bodovala, zasmál se a než jsem se ho stihnul zeptat k čemu má ta tlustá baba doma gumovou pannu, otočil figurínu vzhůru nohama. Dole se rýsovaly dvě úplně stejný díry jako v obličeji. Vytáhl z poklopce obrovského rudě naběhlého ptáka a na zlomek vteřiny se zamyslel. Pak ho vrazil do té zadní a začal pomalu rytmicky přirážet.