Medvěd snowboardista

 

I. Tragédie

„Neštěstí! Pod kopcem Vršákem se stalo neštěstí!“ vtrhl do domu doktora Vlka mladý Jezevčík, „Musíte hned se mnou!“ Doktor Vlk právě v ten okamžik (jako ostatně každý den v onu dobu) popíjel svůj odpolední čaj a pročítal místní plátek Beseda dravé zvěře. Zrovna hltal očima stránku Naše kriminalita, když ho nečekaný příchod Jezevčíka vyrušil ze zadumání tak, že si čajem opařil jazyk.

„To neumíš klepat, ty protáhlá špejličko?!“ chtěl se obořit na Jezevčíka, ale když viděl jeho vyděšený výraz, jenom povzdechl. Pak vstal z křesla, vzal do ruky svou kouzelnou lékařskou brašnu, oblékl si zimní plášť, na nohy nasadil sněhule, na hlavu si natáhl kulicha a pomalu se vydal ke dveřím. Hlavou (skrytou pod kulichem) mu mezitím probíhala řada nepříjemných myšlenek: „Proč nezavolali sanitku, hergot sakra. Ani v sobotu si člověk nemůže dočkat chvíle klidu. A ještě musím ven v takovém marastu. V jakém jiném povolání by se tohle mohlo stát?!“ zuřil si pro sebe. Potom si vzpomněl na Hippokratovu přísahu a pomyslel si: „To je tím, že doktořina prý není zaměstnání, ale poslání. Jenže občas tohle poslání je k …“ ale verš Vlk ze slušnosti nedokončil.

„Pospěšte, pospěšte doktore,“ popoháněl ho Jezevčík. “No jo, vždyť už běžím,“ chtěl ho uklidnit Vlk, ale pro svůj opařený jazyk zamumlal jen něco jako: „Oyueži.“

Když docházeli pod Vršák, uviděl vlk již z dálky shromáždění v úpatí kopce. V blízkosti slyšel hořekování a pláč. ¨Nekompromisně se protlačil davem a došel až doprostřed kruhu. A tam spatřil obraz zkázy. Na zemi vedle vysoké jedle ležel rozplácnutý medvěd, z hlavy mu proudem crčela krev a barvila okolní sníh do ruda. Vedle medvěda zuřivě pobíhala dvě slůňata ve snaze mu nějak pomoci, ale zjevně si nevěděla rady. O kus dál leželo na zemi rozlámané snowboardové prkno.

 „Pozor, odstupte,“ zavelel doktor a přesunul se k medvědovi. „Vidíte mou ruku,“ promluvil k němu a zamával mu svou končetinou před očima.

Ale medvěd neodpovídal. Hleděl před sebe, ale viděl jen rozmazané obrysy postav. Chtěl zaostřit, ale nešlo mu to a ke všemu ta tupá bolest v hlavě. „Vidíte mou ruku,“ rozezvučel se mu zvonivý hlas odkudsi z dálky. Pozorně se porozhlédl, ale žádnou ruku neviděl. Jen bílé nic. Bílo…

II. Medvědův sen

Bílo. Bílý sníh. A po sjezdovce si to sviští medvěd na svém novém snowboardu. Jeden oblouk střídá druhý v estetické dokonalosti, plynulosti a kráse. „Hop,“ odráží se Medvěd na skokánku a již plachtí vzduchem. Pro zábavu si vystřihne otočku, druhou a třetí. A letí stále výš a výš, stoupá a stoupá mezi bílé obláčky na nebi. Jeho rychlost se zvyšuje každým okamžikem. Občas mávne rukou, aby rozehnal mlhu před sebou, když je příliš hustá. „Oj, joj,“ chce se mu ryčet blahem.  A když se porozhlíží kolem sebe, tu spatří, jak na něj z obláčků mávají andělé. Chtěl by jim zamávat také, ale je příliš rychlý a tak je jen míjí bez povšimnutí a pluje vzduchem.

Je ale stále rychlejší. Teď už i Medvěd chápe, že něco není v pořádku. Zkouší zabrzdit, ale nejde to. A přitom cítí, že za chvíli překoná rychlost zvuku. Jeden anděl na něj cosi volá, ale on ho neslyší – už překonal zvukovou hranici. „Úí!“ ječí Medvěd, ale jeho hlas zůstává daleko za ním, už to není tak příjemné. Medvěd ztrácí nad snowboardem kontrolu, pekelný nástroj jede neovladatelně kupředu, až se vyrovnává rychlosti světla.

„Dobrý den,“ zdraví zdvořile Medvěda jeden foton a sejímá z hlavy svojí buřinku, ale ten je zděšený a tak neodpovídá a jen vykulenýma očima sleduje obraz před sebou. A jak se tak dívá, vidí najednou člověka, jak mu stojí v cestě, chce vykřiknout: „Pozor!“ ale vždyť je rychlejší než zvuk, a tak alespoň máchá rukama, ale ten muž nic, jen stojí a dívá se na Medvěda. A ten už vidí všechny rysy toho tvora, i malou cedulku na levé kapse košile: „Petr Svatý, recepční.“ „Prásk,“ ozve se rána, Petr stojí dál a Medvěd padá dolů, k zemi.

 

III. Nadstrážmistr Křeček a babka Kravka

Údolím pod kopcem Vršákem se rozléhal zvuk houkačky. To sanitka z nedalekého města konečně dorazila na místo neštěstí. Ze sanitky vyskočil doktor Kůň, a saniťák Osel a rozběhli se s nosítky k zraněnému Medvědovi. Doktor Kůň se naklonil k doktorovi Vlkovi a oba spolu začali rozprávět v medicínské řeči (které nikdo krom nich samotných nerozuměl a ani já ne, takže ji nebudu reprodukovat), zatímco nakládali Medvěda do sanitky. Pak oba nasedli a řidič Osel to smažil o sto šest k nemocnici.

Brzy po nich dorazilo pod Vršák také policejní auto, ze kterého vystoupil nadstrážmistr Křeček a jeho pobočník Sysel. „Tak co se tady semlelo?“ zeptal se zachmuřeně Křeček. Odpovědí mu ale bylo jen hluboké ticho a pokrčená ramena zúčastněných. (Jedině bankovní ředitel Had, který žádné ramena nemá, hlasitě syčel, že nic neví.) Kdo by se taky chtěl zaplétat s policií?

Nadstrážmistr pečlivě ohledal okolí a pak svým suchým, úředním hlasem diktoval svému pobočníku: „V blízkosti jedle, kde se nehoda odehrála, nalezen jeden  rozbitý snowboard a množství rozlité krve.“ Zatímco pokračoval ve svém strohém výkladu, který Sysel jen tak tak stíhal zapisovat, dav se jako obláček kouře rozplynul a zamířil domů. Za chvíli zůstalo pod strání jen policejní auto, nadstrážmistr a jeho pobočník.

 Ostatní již dávno zmizeli ve vesnici. Jen jedna skupinka místních důchodců, kterým se na těžkém, ledovatém terénu špatně vyšlapovalo, byla teprve na cestě k ní. „Hrůza!“ vykřikovala nahlas babka Kravka, „hrůza hrůzoucí, tahle dnešní mládež. Neváží si vlastního zdraví a místo, aby dělali užitečné věci, zběsile sjíždějí na nějakým divným prkýnku po kopcích. Co to je za zábavu? Vždyť to nemá žádnou cenu, jedeš dolů, a pak zase nahoru, abys mohl jet dolů. No řekněte sami, má to nějaký smysl?!?

A také nemají žádnou úctu ke stáří. Vždyť ten mladý podivín mohl klidně srazit i někoho z nás  a jakpak by asi dopadl, co?“ rozčilovala se, ale mezitím už celá skupinka dokráčela do vísky a všichni se v poklidu rozešli domů, takže její rozvážná varovná slova zůstala viset ve vzduchu.

 

IV. Želvák vypráví

Nad vesnicí se již dávno vznášel soumrak a noční klid všechny uspával. Jen v místím hostinci bylo ještě živo. Událostí večera tu byl bezesporu nešťastný úraz Medvěda, který neustále přicházel na přetřes.

Hlavní slova měl mladý gymnazista Želvák. S pivem v ruce procházel po hospodě a vyřvával: „Tak chcete to slyšet nebo ne?!! Jóó?! Tak držte huby a poslouchejte!“ A popocházel od stolu (u všech byl alespoň dvakrát, ale u většiny třikrát i čtyřikrát) a znovu a znovu vyprávěl. U každého stolu si nechal zaplatit pivo a s vzrůstajícím počtem piv nabývalo jeho vyprávění na barvitosti a délce. Když začínal, znělo jeho vyprávění asi takhle:

Vyprávění a)

Ráno jsem se jako obvykle vydal lyžovat. Jako vždycky sjíždím sjezdovku a najednou vidím dole ňákýho chlápka rozplácnutýho na jedli, vedle něj rozbitej snowboard. Rychle sem k němu sjel, abych mu pomoh, no ale pak už se tam dostala partička lidí, a tak sem šel domů.

Ale po desátým pivě už doširoka rozhazoval rukama a nová verze zněla zcela jinak. Nebylo tomu jen kvůli tomu, že jazyk Želváka byl už těžší a v krkolomných eskapádách měl tendenci k přeřeknutím, ale i obsah se pomalu proměnil:

Vyprávění b)

Tak jsem se takhle včera rozhlížel pod Vršákem, jak padá čerstvej snížek, prašánek. Dělám to tak každej den, abych věděl, jak mám namazat svý kur… kárvingový lyže, když brzo ráno, tak kolem pátý, ještě za šera, když všichni, jak tu ste, chrápete ještě jako podťatý. No, abych řek pravdu, nejsou to extra lyže, ale už sme spolu prožili ňákej ten pátek, a tak to znáte, voni sou zvyklí na mě a já na ně, jeden bez druhýho ani ránu, jak by se řeklo.

No, a tak jak vobhlížím sníh, najednou koukám vedle mě stojí taková fajnovka – hadry značky Derdidas, naprostá špička za takovejch sto papírů, no, živobytí byste za ně mohli mít. Tak na něj koukám, co tu chce, v týhle díře, no, nakonec mi to nedá, du k němu a povídám: „Dobrej den, co jako tady ráčíte dělat,“ ptám se. To víte, měl sem trošku vobavu, že mě pošle do háje, že je na jiný úrovni,  ale von se na mě jukne a řekne: „Ale, koukám na ten váš kopec. Chci tu uject světovej rychlostní rekord na snowboardu, tak to tu dneska trošku vokoukám, jakej bude povrch, kde to jak točit a tak.“

To víte, chvíli sem na něj koukal nevěřícně jak puk, ale pak mi to trklo a dali sme se do řeči, no příjemnej týpek, to vám povídám, prostě pohodář. Nakonec se ho voptám, jak to bude mazat a von na to, že žlutým. Ale to sem věděl, že to je blbost, magořina, znám zdejší podmínky, a tak říkám: „To se vám bude lepit jak kanagon, pane, to ani v nejmenším. Musíte červeným.“ Chvilku na mě čučel, jako že sem ňák moc chytrej, zakroutil hlavou a nevěřil. Tak sem ho začal přesvědčovat, ale když to vypadalo, že už měkne, zavolal ho jeho manažer a vodjeli novým meďákem někam pryč.

Tak sem taky vyrazil domů, ale kousek před hotelem sem ho zahlíd, jak maže ten svůj snowboard, no snad ne ani snowboard, hotový dělo, červeným voskem. Rozpačitě se na mě usmál a pokejval hlavou, jako že dík.  A já se taky usmál a pádil domů se vyspat.

Ráno vstanu a vyšlapu to nahoru na Vršák. Čekám klid, že se v pohodě projedu, ale najednou slyším rachot, říkám si, co to může být, nemám slyšiny?, ale von to vrtulník, smaží to nad mou hlavou a z něj vyskakuje ten týpek, co sem ho viděl, na snowboardu a v kombiné. Ze shora z vrtulníku čučí tři kamery, aby ho natáčeli na kameru a frnk, už se vodrazí a smaží dolů. Chvíli čekám, až z něj je skoro jen malá tečka, a tu mě jebne v hlavě a rozhodnu se, že ho dojedu. A šup, svištím za ním.

Za chvíli ho vidím, nejdřív tečka, potom palec, dlaň, loket, no, za chvíli celá ruka – a jéje, týpek čučí jak magor, jsem totiž vedle něj a mávám mu hůlkou a projíždím kolem něj. (V tomto bodě vyprávění se Želvák zarazil, aby dopil pivo a objednal si paňáka.)

Pánové, ale byl to silnej borec. Chvilka nepozornosti a prásk, frája je přede mnou a frčí dolů. „Tak to ne,“ řeknu si a dám do toho všechno, jedu za hranicí svých možností. Ale nejde to, machr furt přede mnou. Ještě nad lesem jsem kus za ním, ale pak hop, na skokánku se dostanu vedle něj. A to už jedeme tělo na tělo, píď na píď voba jako ďasi. Tak ještě přidám (A Želvák se chopí paňáku a vypije ho na ex), ááh, von chce taky, ale šmrnc, sjede mu to a prásk!

A právě v onen okamžik se Želvák pomalu převážil a skácel se krunýřem na podlahu, až to zadrnčelo.

V. Smutná Jedle

            Když po důkladném ohledání odjeli z místa nehody nadporučík Křeček a jeho pobočník Sysel, nezůstal tu už nikdo. Nikdo až na prastarou Jedli, která se jala vyprávět modřínu na protilehlé stráni, svému mladšímu příteli.

            „Takový hrozivý den, ach, bědno hovořit,“ ševelila po větru, aby ten donesl její vzkaz. „Ten šílenec! Ne, nejprve jsem si ho nepovšimla, jen sníh jsem pozorovala, jak se z mraků sype dolů a pokrývá mě svou hřejivou peřinou, ale poté… když můj zrak shlédl z té výše a vrátil se ke kořenům…“ Jedle se zajíkla a její jehličí se zachvělo. Vzápětí se k zemi se zřítila jedna z jejích šišek.

            „Blížil se rychlostí, jakou jsem ještě nespatřila. Chtěl mě zničit, vyvrátit mě z mé kojné půdy, vyvrátit mě z kořenů, zničit mě, zadupat. „Ach, bože,“ vykřikla jsem v tu chvíli, ale umínila jsem si, že budu pevná a nezlomná. Budu bojovat  o svůj holý život a dočkám se vítězstvím. A pak přišel střet,“ zajíkla se Jedle a znovu se zachvěla.

            „Bylo to … hrozné. Jak jinak to popsat? Ale přežila jsem, vetřelec padl. Cítila jsem jak mi z rány prýští smůla, ale byla jsem hrdá, hrdá na svůj vyhranou bitvu! Ale pak… Pak přicházeli další. Místo, aby litovali mě, napadenou, starali se jen o něj! Přišli doktoři – ale i ti se starali jen o něj! Jaká nespravedlnost, já ubohá oběť, zanechaná sama sobě napospas a on, útočník hrubián, násilník, opatrovaný všemi! Nemohla jsem tomu uvěřit, ještě teď tomu nevěřím…“

            A Jedle umlkla a smutně se rozhlížela do okolí, když najednou zaslechla hlasy. „Ach,“ zaradovala se, „někdo se ke mně blíží! Někdo přichází, ne, nemohu se mýlit. Snad přeci jen poslali pomoc, snad přicházejí lékaři!“

            Původci hlasů se opravdu blížili k Jedli. Za chvíli je už bylo možné i zaslechnout: „Tak kterej strom to je?“ „Támhleta jedle,“ odpovídal mu druhý hlas. „Musíme ji porazit, aby se na sjezdovce nepřihodilo další neštěstí!“ odpovídal mu druhý. To k Jedli přicházeli Bobři dřevorubci.

 

VI. Medvěd procitá

Medvěd otevřel oči. „Kde to jsem,“ zmateně zamumlal. „V nemocnici,“ odpověděl mu cizí hlas, který patřil doktoru Vlkovi. „Jak jsem se tu ocitl?“ vytřeštil oči překvapený Medvěd. „Boural jste na snowboardu,“ podotkl vlk.

„Už si vzpomínám,“ zavzdychal Medvěd, „to byla hrůza.“ „Nepovídejte,“ řekl doktor a prohlédl si ho pozorně. Spokojeně se usmál, protože pacient vypadal zdravě a bez těžkých následků. „Jak jste vůbec trefil tu jedli?“ zeptal se ze zvědavosti. „To bylo tak. Šel jsem nahoru na Vršák a najednou vidím nějaký prkno. Koukám, že se to dá nasadit na nohy, a tak to zkusím. Jenže ouvej. Ono se to rozjelo a já nevěděl, co s tím – a tak jsem ujel asi deset metrů a prásk, trefil jsem tu jedli, co byla zrovna v cestě.

No takhle to asi celý proběhlo, pane doktore.“

 

---