Musím být na to sama

Další bulka v prsu, další odběr krve. Další týden neklidu …
Další agresivní patáky, co ničí mé pravé já.
Další zánět, další antibiotika. Spousty mastiček co stejně nezabírají.
Cítím, že se měním.
Nebaví mě se smát, nebaví mě chodit a normálně fungovat.
A nechci ti ubližovat. Jsi tak skvělej. Jsi tak úžasnej a chápavej.
Čekala jsem zlý esemesky, tak jako vždycky. Ale nic, nepíšeš – nevoláš. Přijmul jsi to.
I když neznáš pravý důvod.
A nedozvíš se ho. Neřeknu ti ho.
Nikdo nic netuší. V práci nemají ponětí. Usmívám se, laškuju s pacientama.
Dokola se ptají, jak je možný, že mám stále tak dobrou náladu.
Neumím odpovědět. Asi proto, že v práci nemyslím na sebe.
 Nemyslím, jak si po šichtě nasypu prášky do krku a budu ležet a prosit ať jsem zdravá …
Je to hloupý, lidi jsou na to mnohem mnohem hůř! Setkávám se s tím každý den, krájím jim maso, nalívám čaj. Pomáhám sednout na židli. Jsou na tom mnohem hůř. Spousta se už nikdy nepostaví na nohy. A proto, se na ně usmívám. Jak jsou silní, jak vše zvládly.
Dodávají mi sílu, kterou někdy v noci postrádám …
Je to na nervy jdoucí. Hlídám se. Žádný koupáni v řece, žádný náštěvy koupališť.
Neměním partnery. Nosím tílka v kalhotech, abych měla ledviny v teple.
Dělám VŠE proto, aby se to neopakovala.
A stejně – každej měsíc – každej měsíc to přijde.
A je jedno jestli je léto nebo zima. Je jedno jestli souložím každý den nebo celý měsíc ne.
Nerozumím tomu, nechápu to.
A dochází mi síly a pozitivní přístup k životu.
Doktoři si neví rady.
A já cítím, že se chvíli ze všeho složím,
že je toho na mě už moc!

A nechci, aby ty jsi byl bitej na tom, že mně je špatně. Že chci být sama, že nechci žádný doteky a polibky. Že se cítím špinavá a nakažlivá. Protivná a zlá.
Zkrátka na to chci být sama. Možná největší chyba mýho života, že tě nechávám odejít, ale teď cítím, že takhle to má být.
Že si vším musím projít sama. Že mám být sama.