Eva a Jakub

Jakub se měl s Evou sejít ve dvě. Svižně kráčel obchodní galerií a už z dálky vyhlížel místo, kde mělo dojít k setkání. Mezi kolemjdoucími a lidmi, kteří postávali před výklady obchodů, spatřil Evu o dost dříve, než k ní dorazil.
Zastavila se před výkladní skříní. Nejevila však zájem o její obsah, místo toho pozorovala nápadný spěch některých lidí a zákazníky v obchodech. Vypadala netrpělivě a její neklid naznačoval, že není připravená na delší čekání. Čekání jí nikdy moc nešlo. Často se při něm chtěla rozptýlit: bylo by pro ni určitě příjemné projít se na chvíli v místech, kde sídlily obchody s oblečením a kde teoreticky mohla narazit i na někoho známého. V takovém případě se snadno mohlo stát, že by schůzku zmeškala nebo na ni prostě zapomněla.
Jakub znal Evu už několik let. Věděl, jaká je. To byl hlavní důvod, proč se snažil na jejich schůzky chodit přesně (nebo raději s menším časovým předstihem).

“Doufám, že nečekáš moc dlouho.” řekl místo pozdravu.
“Chvíli tady už stojím. Ale dlouho ne.” Usmála se.
Jukub se rozhlédl (moc to tady neznal): obchody se vším možným, eskalátory, rozmanití lidé, kavárna, bufet, kadeřnictví, hosté v restauraci, chodby... Složitost nového prostředí probouzela v Jakubovi zvědavost a také zájem o tento obchodní dům. Zájem ale vydržel jen krátce.
Eva to tu (na rozdíl od Jakuba) znala dobře. Měla to tu ráda. Už nějakou dobu sem chtěla zajít, porozhlédnout se tady a nasát do sebe zdejší atmosféru. Věděla, že schůzka s Jakubem na tomto místě jí k tomu všemu poskytne příležitost. Proto poprosila Jakuba, aby se sešli právě zde. Pro Evu je schůzka v tomto obchodním domě výhodná i v tom, že to nemá daleko od domova a že jsou tady podniky, kam spolu s Jakubem můžou zajít.

Krátce přelétla očima řadu obchodů a řekla: “Víš, ani jsem nevěděla, jestli budu moct přijít, doma to teď celé předěláváme.”
“Slyšel jsem.” pronesl. “Vzpomínám si, jak jsi mi kdysi vyprávěla, bylo to někdy v podvečer v jednom městským parku, jak si chcete zvelebit svůj byt. Myslím, že jsem se tě tenkrát pokoušel inspirovat pár nápady.”
“Jo, taky si na to vzpomínám.”
Jakub měl ve tváři netrpělivý a trochu zamyšlený výraz, stál opřený o zábradlí a občas prohodil pár slov. Měl pocit, že bude vhodné přenechat pro tuto chvíli iniciativu Evě. Čekal totiž, že Eva má pro dnešek nějaký plán, který bude chtít prosadit. Jenže zavládlo mlčení, což se Jakubovi nelíbilo. Jen tak (bez dlouhého uvažování) řekl: “Zvu tě na kafe.”
Eva ve skutečnosti měla jakýsi záměr, který se dal nazvat plánem, plánem, jaký před chvilkou očekával Jakub. Ráda by zašla do jedné kavárny, kterou znala už dlouho. Líbila se jí a nebyla daleko. Pamatovala si, že jí velice chutnalo latte macchiato, které si tam jednou objednala. Proto odpověděla: “Tak dobře. Zavedu tě někam, kde si ho klidně můžem objednat. Dělají tam dobré latte macchiato.”
“Fajn.” Prohodil Jakub. Opíral se stále o zábradlí a při tom se na Evu usmíval. Cítil radost z toho, že jsou tady spolu, že je čeká společně strávený čas.

Svým způsobem pro něj měla většina setkání podobný význam, vykládal si je jako předzvěst rozhovoru. Jakub si s lidmi povídal rád, bavilo ho jen tak s nimi klábosit, někdy to vydržel dlouhou dobu. Občas si při tom uvědomoval, že mu vlastně ani nezáleží na tom, jaké téma hovoru zrovna probírají, prostě se uvolnil a vychutnával spontální a nenucený rozhovor. Jako by jen rozhovor s kamarádem nebo s kamarádkou dovoloval překonat pocit osamělosti nebo pocit nudy.
Jakub a Eva vedle sebe procházeli podél obchodů, laviček a různých podniků směrem ke kavárně, kterou měla Eva v úmyslu navštívit.
Za krátko v ní usedli, měla stoly pro návštěvníky postavené v prostoru na okraji promenády, prostor ohraničovaly dřevěné sloupky. Mezi nimi byly nataženy červeně zbarvené provazy, na nich vysely tabulky informující okolí o jménu podniku a o jménech značek různých nápojů. Vedle vchodu byla zavěšena černá tabule popsaná bílou a žlutou křídou. Tabule znázorňovala aktuální nábídku s cenami u jednotlivých položek.
Jakub souhlasil s Eviným návrhem na volbu kavárny, přestože v ní ještě nikdy nebyl. Za tu dobu, co se znali, si už vypěstoval určitou důvěru k jejímu vkusu. Navíc jí nechtěl kazit náladu tím, že by jí přemlouval, aby šli jinam. Samozřejmě nebyl vždycky ochoten k ústupkům, pokud mu na výběru záleželo, to ale nebyl tento případ.