Kůl

Dřevěný kůl,

pohnut vírem událostí, co trčí, sunou se dny, pad.

Za slávu? Obřad se nekonal.

V tichu svěsil černý prapor a vzplál, netknut dějinami.

Přilétla káně.

Teď teskní pro bidýlko kání, jež, zlomeno, prorůstá travinami.

Měl sen, jsa stromkem, světem netknutým,

že uzří chrám a zraky mu v kresbě vzdají hold.

Místo zraků přejela po něm nejedna zima

a vryla mu puklinu do těla.

Má steh, co slove skobou železnou;

ztratil zvuk, nenašel rozměr hodný piedestalu.

Zával mu léta slil,

leč dech nad ním tají snad jen tichá doba kolem.

Ze své velikosti

kusy mu zbyly v místech, která mu dala rodnou zem.

Cáry. Orvané tělo.

Moc a vláda zmizely, moc a vláda nadešly.

„Buď!“ A byl.

Zbyla jen malá můcka nejistě mezi luky stát a zapomenout na úděl.

Jak vzepjal se v semeni, tak zpátky na zem pad,

rozleptán bojem o krátký okamžik malé, soukromé slávy.