Stesk Makové Panenky

Nad cestičkou v hřejivém oparu

se nese vůně obilí,

obilí sklízejícího se po staru,

po staru smějící se opilí.

Vlasy nedbale za ucho si dát

a rozšafně sednout si na cestu,

o Makové Panence tiše si lhát,

lhát a dělat z ní červenou nevěstu.

Nad cestičkou v hřejivém oparu

ti po nohách lezou mravenci,

koušou snad už jen z rozmaru,

z rozmaru a kvůli konvenci.

V poli to šustí tajemstvím,

láká nás vrátit se mezi klasy,

ochutnat sladkost prvenství

a ulehnout na hlínu asi.

Nad cestičkou v hřejivém oparu

létá jeden drak

a ty mu v tom jeho nešvaru

nezabráníš však.

Krev odkvétá z těla,

z těla, co roste u cesty,

tam, kam sednout si chtěla,

chtěla i přes všechny protesty.

Nad cestičkou v hřejivém oparu

se lesknou krůpěje rudých květů

a bez nich stonek nezdaru

...

když trhám Makovou Panenku,

smrtelně se pletu.