Ukrajina

Píše se rok 1989 a Ukrajina se otvírá Evropě. Bylo rozhodnuto, celá naše malá skupina se tam pojede podívat. Jsme zvědaví co nás tam čeká a plni optimismu v krásné dny. Nelenily jsme a vše si vyřídili - doklady, peníze, jídlo a dobrou náladu s sebou. Jen to autíčko bylo trochu malinké pro tři osoby - polský Fiatek takový malý a hlučný tříválec. Vašek již se nemohl dočkat, znal svět a hodně již procestoval, Zdena vyučený fotograf již se těšil na fotodokumentaci a neopakovatelné záběry, já, dobrodružné povahy, se vrhal do všech nebezpečí možná i trochu bez rozumu a úsudku. Bylo lehké překročit Slovensko-Ukrajinské hranice, díky otevíraní hranic pro všechny jsme bez okolků vstoupili na Ukrajinskou půdu. První velké město je Užhorod, město zapůsobilo na mně klidným a vyrovnaným dojmem. Žádný velký spěch a život v tuto dobu přinášel i nám klid a vyrovnanost. Po Užhorodu jsme dále pokračovali do vnitrozemí. Rovné lesy a dlouhá pole bez velkých kopců, tak vypadá Ukrajina. Pomalu jsem si představil jak Německá nacistická armáda pokračuje na východ a vstupuje do dějin pro prohranou válku a ztrátou si rozvrácením celé východní společnosti lidí, rodin, institucí i zničení památek a to jen pro směšnou myšlenku ovládnout svět skupinou polobláznů s vyšším IQ, ale nízkým citem pro obyčejné lidi. Je to k nepochopení pro ty, kteří neprožili tuto dobu a nežili v té době. Díval jsem se z okénka a fikčně a obrazově viděl Německou armádu pokračující na východ. Po nich spálená a porobená země plná uprchlíků, ale i vzniklých kolaborantů spolupracujících s Němci. Blížíme se pomalu ke Lvovu, pozoruji také že cesty jsou zde rovné a tam kde se rozdvojují do několika směrů jsou křižovatky vedeny jako kruhové objezdy a uprostřed stojí kruhová budova s okny do všech směrů. Jsou to praktické velíny plné silniční policie - mají to dobře vymýšlené - policisté dokonale mohou sledovat jakékoliv auto a to tím spíše, že boční silnice neexistují a vedou nanejvýš na pole. Vašek ledabyle řídí a nedělá mu žádné problémy pohybovat se rovně a jen na kruhových objezdech dávat pozor na ten správný směr. Domy nejsou tak hezky upravené jako v okolí Užhorodu, některé jsou v dezolátních stavech, dalo by se říci ruiny. Všímám si chovu domách zvířat. Vidím jednu kravku a chovatele u ní. Kůň a zase člověk. Ovce a kozy a vždy někdo kdo je hlídá. Je to pro nás nezvyklé a zvláštní, proč vždycky hlídá každý to svoje stádo? Ptám se Vaška. To je proto, že k večeru by se již nemusel shledat s tím co vlastní, před nosem lidé kradou co se dá. Jsme asi kolem poloviny cesty ke Lvovu a Vašek zastaví na autoestrádě. Možno- li nazvat rovnou silnici, ne zrovna kvalitní za autoestrádu. Tu náhle se vyrojilo několik lidí s nedalekých lesů, lidičky kde jste se vzali, jsou u nás a chtějí něco co by jsme rádi prodali. Vašek rozený obchodník hned vytahuje několik levných riflí a nabízí ke koupi. Zdenek si vše fotí, já jen pozoruji. Tu náhle přibrzďuje auto a řidič něco křičí na místní lidi, ti se naráz rozprchují zpět do lesa. Již jsme spatřili policejní auto, které míří přímo k nám. Místní policie je nekompromisní a žádá nás, ať je následujeme, jedeme na jejich centrálu, jsme obviněni, s černého obchodu s obyvatelstvem a hrozí nám návrat do Československa.Nakonec nám poradí ať zaplatíme jim a vše bude v pořádku. Nemáme s sebou hodně peněz. Vždyť nejsme žádní milionáři! Nakonec to spraví jedny zánovní rifle, jsme volní! Pustili nás a od této chvíle se chováme vzorově. Jsme ve Lvově. Vašek hned vyhledává jednu rodinu na kterou má kontakt. Za chvíli stojíme před dřevěným malým domkem, ohlašujeme se a jsme vřele vítání. A to tak jak to slušné rodiny, i když chudé, rády dělají. Na stůl přinášejí různé dobroty a tvrdí, že určitě jme vyhladovělí. Sympatie jsou vzájemné, brzy si všichni rozumíme. Mluvíme i o neštěstí na Ukrajině, která postihla celou Evropu. Jen odezva na Černobyl je pro nás trochu rozpačitá. S jejich pohledu to není tak černé jak se myslíme. Tragédii zlehčují a tvrdí, že radiace může být i mimo Černobyl i v jiných částech země. Raději se už nevyptáváme. Brzy jdeme spát a spíme jak ,,zabití“. Dlouhá cesta vykonala své a únava se projevila. Ráno mně probouzí hluk zvenku. Podívám se z okna a vidím, jak lidi s okolních domků přinášejí odpad k odkrytému nákladnímu autu a vše sypou do korby. Řidič vyzvání na malý kovový zvonek. Jak dokonalé a jednoduché. Vyražíme na další cestu - směr Oděsa.Projíždíme přes republiku Moldávie. Tato republika je chudá, ale lidí nádherní. Hlavní město Kišiněv působí na mně jako velké sídliště a i přesto působí velmi výstavně a mladě. Setkáváme se s mladými lidmi, kteří jsou přátelští a skromní. Pokračujeme dále přes řeku Dněstr, tu ještě hlídají vojáci na obou březích. Zajíždíme za řekou na povolené odpočívadlo a přijíždí tam i místní domorodec. Jen žena, která to tam hlídala ho vykazuje ven. Velmi mně to udivilo, ale tady se nemusíme ničemu divit.Slunce pomalu zapadá když vjíždíme do Oděsy, hned se vrhám směr moře. Chci se ještě vykoupat v Černém moři. Jsem znovu udiven. Mořské pláže jsou rozděleny na sektory, každý sektor je oplocen a má vstupní hlídanou branku. Chci proklouznout dovnitř, ale někdo mně chytá za rameno. Nesmím dovnitř, až zítra ráno. Není vyhnutí! Dneska se již neokoupu. Pomalu zvykám, že všechny veřejná prostranství jsou hlídaná. Nejsem na to zvyklý na takovou kontrolu obyvatelstva, ale jiná země, jiný mrav a taky jiné zákony. Ubytujeme se narychlo v turistickém kempu. Již se smráká a proto vše probíhá rychle. Do chatky, kde máme bydlet, vběhne uklízečka se sprejem proti komárům a všelijaké havěti,vše vydezinfikuje a pak můžeme vstoupit. No nic moc! Hlavní vypínač na chodbě visí na drátkách a celkově vše působí ošuntěle, musíme zde však přespat. Uklízečka nám dává rady, mimo jiné i ať si nevěšíme prádlo na šňůru před chatkou, místní vám to ukradou během chvilky. Děkujeme za radu! Procházím se hlavní ulicí u pobřeží a tu náhle zpozoruji, že zde se zabydlela Československá pouťová atrakce. Co si přejete řekne mi polorusky holka ze střelnice. Ukazuji, že si střelím do kola štěstí. Střílím a vyhrávám a světe podrž se! Lízátko za tehdejších 25 haléřů! Tak jsem na ni spustil po našem nářečí, hned se omlouvala. Netušila, že jsem jejich. Hned mi dává hodnotnou cenu. Jdu dál a jelikož i rád se toulám dostávám se do zahradní kolonie, vše je znovu hlídané a já si zvykám na tento stav. Vejdu dovnitř a procházím zahrádkami, které jsou nádherné. Tu spatřím chatku, která mně zaujme. Zaujmou mně hlavně mladí lidé uvnitř. Dívám se na ně a nemohu odhadnout co vlastně jsou zač. Jsou to mladí lidé, jen se divně chovají, jako by byli pod nějakou drogou nebo byli to mírni „imbecilové“. Jdu radši dále a již si jich nevšímám. Vyšel jsem mimo zahradní kolonii. Jdu po krásné zelené louce, která se svažuje dolů. Najednou vpovzdálí modré blankytné moře, zelená a modrá to je úchvatný kontrast přírody. Na mysl v tuto chvíli mi přišla knížka Timur a jeho parta. Možná byl tam podobný obraz jen v tuto chvíli netuším.Znovu se blížím k Oděse. Krásné město a taky dosti průmyslové. Vběhnu do chatky, jen všude je tma. Podaří se mi správně zmáčknout vypínač visící na drátcích. Tím se zachráním, že nedostanu 220v do těla. Všichni již spí a tak ulehám a spím velmi tvrdě až do rána. Na druhý den s Vaškem vyrážíme na další poznávání města. Hned se k nám přidává mladý Ukrajinec se dvěma asi sedmiletými kluky. Je nám to divné, ale ukazuje nám všechno významného co tady je. Přístav a hlavně široké a dlouhé schodiště do vrchu vedoucí do sídel boháčů. Hned vidím záběr z filmu, kdy kočárek se kutálí se schodiště s malým dítětem - Vzpoura na křižník Potěmkin. Nahoře krásné vily boháčů, dnes zde sídly různé instituce od vědeckého zaměření až po Námořní akademií. Vašek projeví zájem dát si jedno pivo,tak vcházíme do zahradní restaurace, zařadíme se do fronty na pivo. Vašek nechává tašku s několika riflemi u stolku. Najednou se obrátím a ještě zahlédnu - Ukrajince jak rychle odchází i s taškou. Hned vyrazím za ním a tašku mu vytrhávám z ruky. Vůbec neklade odpor a to je dobře. Brzy se sním proto rozloučíme. V přístavu si chceme koupit lístek do vzdálené destinace, jen prodavačka odmítá lístek prodat. Jsme pro ni cizinci a nemáme povolení uskutečnit tuto cestu. Nakonec kupujeme lístek přes Oděský záliv na druhou stranu města. Sedím na zádi parníku a pozoruji kluka, který skáče u mola blízko lodního šroubu, který se točí a víří hladinu. Tu vyběhne kapitán a křičí na kluka, ten si s toho nic nedělá a dál si plave blízko šroubu. Kapitán zuří a hoch ve vodě ho dál provokuje. Tu kapitán mávne rukou a mizí ve svém kapitánském můstku.Zahučí siréna a dáváme se do pohybu. Za chvíli jsme na druhé straně zálivu. Jsme znovu v campu. Tam pobíhají smečky hladových psů, kteří pátrají po potravě. Jen nikdo si jich nevšímá. Přichází velká dešťová bouře. Během chvilky je camp a i nedaleké sídliště jedno velké jezero. Asi zde nemají dokonalou kanalizaci. Po bouřce se zvědavosti zamířím na sídliště. Vniknu do jednoho paneláku, jsou si podobné jako naše, ale v jednom detailu se velmi liší - uprostřed blízko výtahové šachty vede velká roura vedoucí do sklepa. V každém podlaží má roura výřez a tu spatřím jednoho obyvatele bytu jak sype odpadky do velkého otvoru roury. S roury vychází nepříjemný pach. Prostě jiný národ a jiný mrav. Balíme si věci a pokračujeme dále na hranice Rumunska. Při hranici otrhaná děcka žebrají, rozdáváme jim Deli čokoládky. Rumunští celníci jsou velmi nepříjemní, nařizují prohlídku všech věcí auta. Pořád jsou nespokojeni a pořád něco hledají, poněkolikáté bere jeden s celníku krém na opalování. Nedá mi to a dám mu krém, že si jej může nechat. Tím pádem karta se obrací a jsme rychle již odbaveni. Vstupujeme na Rumunské území. Právě zde panuje velké politické napětí. Rumunsko stojí před občanskou revolucí. Je to vidět všude. Ve větších městech se pohybuje mnoho tajných v civilu. Obyvatelstvo je vystrašeno. I my jsme tajně sledování. Policejní špiclování je tak dokonalá že místní obyvatelstvo má zakázáno navázat kontakt s turisty. Jestli se tak stane, jdou k policejnímu výslechu. Uvažujeme co dělat. S takovou napjatou atmosférou jsme vůbec nepočítali. Rozhodli jsme se co nejrychleji projet Rumunskem a rychle vstoupit do Maďarska. Vstoupili jsme do Transylvánských Alp. Jsou to jedny s nejkrásnějších ho,r které jsem kdy spatřil, úzká cesta proplétajíce se s říčkou vede do nitra Alp, velké a strmé štíty se kolem nás tyčí všude, najednou úžlabina se rozestupuje a projíždíme krásným zeleným úrodným plesem s několika dřevěnými domky. Pleso se znovu uzavírá a znovu pokračujeme úzkou úžlabinou do druhé destinace dřevěných domků. Již se stmívá, uléháme u auta na holou zem. Brzy všichni tvrdě spíme. Ráno se probouzím první. Hned jsem si všimnul velkých stop vedle našeho bivakování. Někdo prošel blízko nás v noci, my jsme nic netušili. Podle stopy soudím že to byl sdatný chlap. Asi horal s místních hor. Pokračujeme dále, taky sem tam se někdy stavíme do některých měst a některá jsou již velmi výstavná. Tím se stane, že ještě jednou musíme přespat na Rumunském území. Hory jsme překročili a vstoupili do úrodného údolí. Zase máme starost, kde přespíme. Po silnici se sune žebřiňák tažený koňmi. Náhle Vašek přibrzďuje a ptá se starších lidí na povozu jestli je možné u nich se na jednu noc ubytovat. K našemu údivu přikyvují, že ano. Bydlí na konci vesnice v malém domečku. Stůl se prohýbá jídlem, od chleba až po slaninu, med a jiné dobroty. Velmi jim děkujeme neboť jme doopravdy vyhladovělí. Rádi vše ochutnáváme a tím zaháníme hlad. Dívají se na nás a jsou rádi, že nám tak chutná. Jsou starší a možno říci, že jsou to starší manželé, kteří již žijí svým podzimem života. Nabídnou nám spaní postelích. Vašek a Zdenek to rádi přijímají, já tvrdím, že se prospím v autě. Poděkuji za večeři a odcházím k autu. Po nějaké chvilce přichází Vašek a tvrdí, že jsem staříky urazil. Nechápal jsem. Prosili mně ať spím v domku. Nakonec jsem svolil. Nechtěl jsem je přeci urazit .Ráno jsme pojedli vydatnou snídani a rozloučili jsme se. Nabízeli jsme jim několik set lei. S díkem odmítli. Byli velmi skromní a hodně čestní. Jen já jsem jim nechal pod hlávkem v posteli 500 lei. Připadalo mi to správné a čestné. Peníze by od nás nevzali. Jedeme dále krásnou krajinou k Maďarským hranicím. Vstoupíme na Maďarskou půdu bez velkých problému. Pospícháme rychle domů a již myslíme na domácí jídlo i postel. Není nad to vyspat se doma.. Máme i dobrou náladu a tak si zpíváme v autě různé odrhovačky.Ještě jedna noc na Maďarském území v kempu u malého jezera. Majitel nás upozorňuje na mladý gang, který zde řádí, jenže po té naší pouti jsme si již přivykli na různá nebezpečí, takže se nevzrušujeme. Konečně jsme překročili Hranice s Československou republikou. I zde se schylovalo k revolučním změnám. Přicházela divadelní Sametová revoluce a tím i nový systém pro vyvolené s křovím většiny v pozadí. Konečně doma!

---