Jeden den v Zadaru

Jeden den v Zadaru.

Zase jeden ze slunných dnů na pobřeží Chorvatska, každý den je zde nádherný a sluníčko svítí vytrvale, až osmahlo mojí pleť do bronzova. Celý ještě ospalý jdu do centrální  samoobslužné jídelny. Beru si podnos, stojím ve frontě mezi turisty, jídlo mají doopravdy výborné a nejlepší je, že můžete pojíst kolik zvládnete. Tato skutečnost mi vyhovuje a tak se těším co dobrého si dám. Kuchař mi nabízí a já si objednávám. Je to dobrý pocit a trochu uspokojuje mého ducha. Za mnou stojí žena středního věku a zpozorní, když slyší češtinu. Ale u nás na Moravě spíš říkáme moravštinu. Sice není tak kulturní jako čeština, ale za to jde více od srdce a tím se nám více líbí než protáhlá a zdrobnělá pražská gramatika. Žena spustila pražský dialog. Dobrý den. Nejste vy náhodou jménem Michal Bureš? Já si říkám, jak mě může znát jménem, ale odpověděl jsem popravdě. Ale ano jsem. To je náhodička milá. Já vás hledám a pátrám,  představte si milý pane již celý týden.Byla jsem z toho tak nešťastná...To se mi ještě nepoštěstilo, aby se mi turista ztratil a já ho nemohla objevit. Dlouze hovořila a natahovala hlasivky do velkoměstského hovoru. Díval jsem se ji na ústa a rukou dával jídlo na podnos.Víte já jsem průvodkyně Čedoku a mám vás na starosti. Již jsem chtěla podat zprávu na ústředí, že jste se ztratil a já vás nemůžu najít. Však víte kam všichni utíkají. Místo aby si to tady užili, hned za kopečky do Itálie. Ale to si paní vyprošuji, odpověděl jsem ji s ostřejším tónem. Nejsem emigrant a miluji socialistické Československo. Nechtěla jsem se Vás dotknout, promiňte mou netaktnost. Přitom natahovala každé slovíčko do dlouhého proslovu. Nepotřebujete něco? Ano potřebuji. Váš nezájem. Byl jsem rád že jsem na konci objednávky a mohl jsem se taktně odporoučet. Ne nemusíte se o mně starat a nic nepostrádám. Odporoučel jsem se bez omluvy. Zachoval jsem se jak křupan po moravsky a to bez slizkých a úlisných proslovu české mentality. To je taky jedna z vlastností Moravana. Jídlo bylo dobré a vydatné. To mi trochu zdvihlo náladu. Vyšel jsem s jídelny a kráčím ke svému malému stanu.  Když vidím můj malý stánek, všímám si jedné důležité věci. Nedaleký a movitý soused z Německa odjel se svým karavanem i Mercedesem. Místo je prázdné a vypadá to tak, že odjeli domů. Nemám jistotu, ale zvědavost zvítězila a já se rozhodl prozkoumat prostory, které obýval. Bylo to úplné bohatství, co jsem objevil. Kromě prázdných dvou kanystrů na benzín, byly zde zásoby nedopitého alkoholu, vína a Coca Coly. Byl jsem velmi rád a potěšen z takových nadbytků. Neváhal jsem a kanystry jsem si odnesl na skryté místo.Velmi mi pomohly. Již delší dobu jsem přemítal, jak se dostanu domů. Chyběla mi totiž šťáva do motorky pro zpáteční cestu. Časem se mi podařilo tyto kanystry prodat a tím získat peníze na benzín. Vrátil jsem se na místo rabování. Neváhal jsem a začal jsem si dopřávat tekuté stravy. Začal jsem vínem ,zapil to Coca Colou, přešel na Kubánský rum a vše znovu opakoval. Byl jsem dobře rozjetý a pomalu propadal alkoholickému opojení. Možná jsem se zachoval špatně. Mé přesvědčení, že Němec s rodinkou odjel bylo dosti velké a proto jsem si výčitky ani nepřipouštěl. Vše bylo perfektní a hlavně ta Coca Cola. Nemněl jsem možnost u nás v naší socialistické vlasti tento nápoj ochutnat. Jednak byl nedostatkový a nebyl většinou v obchodech. Nacházel se jen v hotelech a barech a ty byly určeny pro vyšší prominenty nebo cizince. Zde tento lahodný nápoj jsem pil zdarma a i když obsahuje hodně cukru měl něco do sebe a určitě byl na jazyk lahodný. Takhle hodujíc jsem již opakoval čtvrté kolo a najednou mně napadla myšlenka, ohlédni se za sebe. Tato myšlenka dobývala moji mysl a stále mě nutila ohlédnout se za sebe. Nechtěl jsem to učinit, vždyť vše bylo tak dobré a mysl se stávala uvolněnou a lehkou. Pořád jsem na tuto skutečnost myslel, vím že nebylo vyhnutí přesvědčit se, že nejsem pozorován. Ohlédl jsem se za sebe. Mercedes stál za mnou na silnici s hasnutým motorem a blonďatý němec seděl na sedadle  spolujezdce s otevřenými dvířky.Velmi intenzivně pozoroval moje počínání a neříkal nic. Nevím co se honilo jeho hlavou v tuto chvíli.Určitě se mu ale naskytl výjimečný úkaz rabování jeho zásob.

Bylo štěstí pro mě, že se nejednalo o cizince, který hned použije násilí. Tento cizinec zachoval si více rozumu v můj prospěch a jen mně pozoroval jako domorodce v Africe.  Netuším, jak dlouho mé pozorování prováděl. Neslyšel jsem, že by přijel a že mně někdo sleduje.Snad jen šestým smyslem jsem vytušil že jsem objeven. Můj úlek mého odhalení a počínání byl však velký. V tuto chvíli alkohol nic neztlumil, vjem byl silný a parazelující. Hodně jsem se zastyděl.

Nejsem člověk, který by byl závislý na takovém způsobu života. Jen prostě jsem využil a špatně zhodnotil skutečnost. Cítil jsem, že se musím ospravedlnit, buď uteču nebo to nějak vysvětlím. Zvolil jsem druhou možnost, nevím jestli mi rozuměl, ale vysvětlil jsem mu, že provádím úklid a že jsem netušil, že neodjeli. To jsem pronesl svoji nedokonalou angličtinou. Tím jsem dokončil sběr pomalu již dopitých lahví, dal je do igelitové tašky a pomalu odcházel. Mladý němec nepromluvil ani slovíčko odporu, nebo porozumění. Jen mně sledoval a asi si myslel svoje. Šel jsem do samoobsluhy a láhve prodal, za to jsem koupil láhev dobrého vína. Přišel jsem zpět k Němci a láhev jsem mu dal, přitom jsem se znovu omluvil. Tím skončila pro mě tato trapná příhoda, vzal jsem si z toho ponaučení a děkoval prozřetelnosti, že němec mě nezmlátil, ale když to beru jinak, byl jsem trošku lump. Například jsem zjistil, že místní obyvatelé mají vinné sady, ty byly obehnány kamennou zítkou ze všech stran s malou brankou. Mé bystré oko taky odhalilo, že některé sady jakoby odpočívaly a druhé byly obdělané. Když jsem kráčel k moři a sady byly při cestě, tak jsem někdy přelezl zítku neobdělaného sadu, lehl si na záda v jedné z uliček a pomalu plazením jsem prošel celou uličku. Hrozny mi visely nad hlavou a já jenom natáhl ruku a rychle mlsal. Byly dobré a byly zadarmo! Na konci uličky jsem byl již plný těchto hroznů, pak jsem rychle opustil sad a šel k moři. Musím podotknout, že nikdy mě nechytli. Moře bylo krásné a osvěžující. Znovu jsem se ponořil do teplých vln a plaval jen tak nazdařbůh podél pláže. Lidi si taky užívali krásné počasí a pohoda panovala všude, nemohl jsem si přát krásnější a nakonec dobře dokončený den.

K večeru jsem sedl na motorku a zajel si do Zadaru. Po malém bloumání jsem objevil místní kino. Právě se chystali promítat film. Podíval jsem se na nabídku. Film pojednával o volném času japonských obyvatel v době mimo pracovní činnost. Sedl jsem si do horní části kina a těšil se na film. Najednou přišla zadarská mládež asi deseti mladých většinou kluků. Sedli si dopředu před plátno uprostřed. Pozoroval jsem, že jsou dosti hluční, ale věřil jsem, že se uklidní při promítání. Film začal. Byl však narušen mládeži v předu .Několik si zapálilo cigaretu, hustý dým stoupal nahoru a plátno dostával do bílé mlhy. To bylo velmi nepříjemné pro všechny, co sledovali za nimi. Přišla pořadatelka  kina poprosila kluky, ať se chovají slušně a dokouří. Velmi sprostým způsobem ji poslali někam. Jednali tak, že jsou tam sami. Velmi jsem se podivil, že nikdo pořadatelce nepomohl, nebo že nezavolali milici. Všichni byli ticho. Tu jsem si uvědomil, že něco tady nefunguje. Jugoslávie byla těsně před rozdělením jednotného celku na menší republiky a uvolněná morálka možná nahrávala tomuto stavu. V Československé republice s největší pravděpodobností by se mladí nikdy v kině většího města tak nezachovali, ale vrátím se k filmu. To co předváděl japonský film bylo něco nového. Volný čas v Japonsku je doopravdy bohatý. Různé tradice, možnosti, cestování a služby byly na vysoké úrovni, hlavně sexuální možnosti odreagování byly a jsou v Japonsku velmi rozvinuté. Služby byly legální a levnější než u nás a to platí i v dnešní době. Kdyby byly takové služby u nás a levné, asi by ubylo kriminálních případu se sexuálním podtextem. Film se mi líbil a taky mne poučil. Tím pro mně tento den skončil. Těšil jsem se na další a taky pomalu jsem již začal vzpomínal na mou vlast.