Pobyt v Zadaru

Pobyt v letovisku Zadar. Vždycky a celý svůj život si přeji poznávat nepoznané a navštívit mnoho krajin a mnoho měst. Myslím, že první část této věty je velká filosofická a psychologická otázka a druhá část je jen úsilí někam se dostat a ještě v mém případě za přijatelnou cenu. Nyní se mi poštěstilo navštívit oblast historického města Zadar a Chorvatský sever. Ubytoval jsem se v bohatém kempu při pobřeží Jadranu. Asi jsem v zbudil trochu zvědavosti a možná a to jsem si v duchu i přál trochu závisti, mezi těmi nablýskanými fáry, domkaři na kolech a i konzumně se ukazující bohaté obyvatelé západního světa, kteří rádi ukazovali svoji úroveň a prosperitu země s které přijížděli. Když jsem si postavil svůj malý stan ,,KDE NA NOHY TÁHNE SNAD ZE VŠECH STRAN“ mezi těmi plátěnými hangáry s předsíňkami, obýváky a kuchyňkami, zdálo se mi, že jsem jako nějaký parazit, který vnikl do orgánu blahobytu a jaksi zkazil pověst této zdravovědy a prosperity. Okolí Zadaru je opravdu nádherné a město samotné vytváří dobrý pocit dobré nálady pro každého návštěvníka. Zadar jsem znovu navštívil asi o 25 let později. Bylo mi velmi líto, že Zadar již nebyl tím místem pro klidný život, ale dopravní chaos, přebujelost lidí a hlavně turismu, vytvářelo snad trochu stresové situace a neustálý shon bral klid tomuto historickému městu. Když jsem se procházel starými uličkami Zadaru připadalo mi, že tu kráčeli po této kamenné dlažbě i římští vojáci, otroci, krásné dívky a bohatí měšťané, chudý lid a různí floutci nebo zlodějíčci určitě tu běhali po této dlažbě co já. Kachle dlažby v historických uličkách byly většinou velké a vyhlazeny stálým leštěním bot do hrubé hladkosti kamene. Bylo by krásné mít takovou mozaiku ve svém domě v chodbě, neboť by každému připomínala, že tento kámen je jako bible historie. Obchůdky v uličkách byly některé tak malinké a i útulné, že každý návštěvník chtěl v nich si nějakou drobnost koupit. Rozlehlé pobřeží dodávalo tomuto starobylému městu ještě větší známku důstojnosti. Kráčel jsem si jen tak bez cíle a mohlo by se říci, že jsem bloumal tuto neděli ráno. Tu jsem uslyšel varhany a náboženské písně vycházející z kamenného kostela a určitě to byla stavba jedna s nejstarších ve městě. Plný zvědavostí jsem vkročil dovnitř a sedl si na lavici. Příjemný chládek a krásné nábožné písně pomalu vytvářeli atmosféru klidu a harmonie pro rozjímání. Sem tam zahřměl hlas kněze a znovu se linula další skladba za sborového zpěvu místních obyvatel. Určitě kostel měl dobrou akustiku, neboť podmaňoval posluchače k uvolnění a rozjímání. Tu lidé přicházeli ke knězi a žádali odpustky za své hříchy, které se dopustily v nedávný čas. Přišla i mladá a hezká dívka a já se zamyslel, jak a čím mohla hřešit. Ale když pozoruješ takovou hezkou dívku snad bych poskytl i já jí rozhřešení. Najednou kostelní rozjímání přehlušil venkovní vojenský pochod. Málem jsem pozapomněl, že tento pro Zadar významný den probíhají u přístavního mola „Den námořnictva“.Taky mi ale bylo divně s pocitu, že někdo nepovolaný zvenku přerušil hlukem tuto bohoslužbu a řád. Pocit klidu se pomalu vytrácel, neboť rázná vojenská muzika překrývala hlas kněze, varhan a i sborového zpěvu. Proč se nedovedou domluvit tyto kapely a to jedna svatá a druhá republiková národní, že si nebudou konkurovat. Ale muzika z venku neuznávala tuto konkurenci, byla silnější a mněla volný prostor před uzavřeným kostelním zpěvem. Proto tato kapela vítězila a ukazovala svou sílu nad okázalosti kostelní. Tu přišel poslední proslov kněze a já opustil tento svatý stánek. Oslnilo mě slunce v plné síle a hemžení lidí. U pobřeží kotvil lehký křižník a strážní čluny. Kráčel jsem podél pobřeží a s radostí vyskočil na nízkou kamennou zítku lemující pobřeží. Najednou proti mně kráčí osoba snad dívka a taky si povyskočila na tu samu cestičku zítky. Navzájem jsme se přibližovali a nemohli jsme se minout. Střet byl jistý a možná by bylo záhodno seskočit a minout ji. Ale má povaha takovou úvahu nedovolila a tak jsem kráčel pomalým krokem jako by nevšímavě k ní. Již rozpoznávám její postavu a dlouhé vlasy. Kráčí též rozvážně a s úmyslem mně neminout a ani se vyhnout .Již jsem blízko a chytají mě trochu rozpaky. Můj krok je již nejistý, ale neuhnu. Potkali jsme se a oba se zastavili. Pochopitelně nyní již seskočím a jako džentlmen ji uvolním cestu. Ona však mně předejte. Natáhne ruku a připíná mi odznáček na moje tričko. Vůbec jsem s tím nepočítal a ztvrdnul jsem do kamenného postoje. Byla snědá a mladá. Snad mladší než já, snad patnáct nebo sedmnáct. Její čisté oči a úzké rty a důlky ve tváři a hnědá pokožka vytvářela zvláštní iluzi momentální přízně a porozumění. Díval jsem se jí do jejich hnědých očí, jen ona mněla oči sklopené k mému tělu a nechtěla vnímat moji tvář i pocity. Podíval jsem se na odznáček. Znázorňoval snad chorvatský národní znak vlajky a byl načervenalý. Dívka nepronesla žádnou větu a vše se odehrávalo v tichosti, jen myšlenkovým pochodem. Neříkal jsem taky nic. Tu dívka mně chytla za obě ramena, ať nespadnu ze zítky,vytočila se a protlačila se těsně kolem mého těla. Pomalu se vzdalovala svým rozvážným krokem. Díval jsem se, jak se vzdaluje, stál na místě a ona kráčela dál. Seskočil jsem se zítky a kráčel taky svou cestou. Pomalu jsem se vzdaloval od městského centra jak kapela slábla. Moře bylo blankytně modré. Ptáci letící těsně nad hladinou hledali potravu. Přitom vydávali ptačí křik nalétávajíce i na mně. Dostal jsem se za město na městkou pláž. Byli tu lidé ležící na dekách, skupinka hraje volejbal přes síť a další skupinka tvoří chumel kolem někoho. Jsem zvědavý a proto neváhám a jdu zjistit co to má být. Lidé tvoří uzavřený kruh a uvnitř kruhu hrají dva hráči šachovou partii.Jsem taky dobrý hráč šachu a tak pozoruji dění na šachovnici. Jeden hráč je velmi dobrý a taky se mi zdá, že skupinka není nakloněna zrovna tomuto hráči. Spíše povzbuzují protistranu a sem tam mu radí. Ale jejich úsilí je plané. Hráč prohrává a nastupuje další protivník. Netrvá dlouho a taky hra je ukončena v jeho neprospěch.Tu jsem si uvědomil, že se vlastně nudím a vše jsem pozoroval jen jakoby bez zájmu. Ten a musím ho v tuto chvíli tak pojmenovat vyhrávající byl plně soustředěn. Byl to muž středního věku, štíhlý, který vyrostl zde u moře. Jen vysoké čelo a bystrý zrak napovídal, že tento člověk bude inteligentní. Soustředil se jen na zápas a nenechal se rušit okolím. Nevím co mně to v tuto chvíli napadlo, snad to bylo nedorozumění nebo výpadek soudnosti a odhadu. Požádal jsem šachového mistra o zápas Lidé okolo zpozorněli. Hned poznali, že jsem cizinec. Nejsem jejich a možná by byli rádi, kdyby mi to mistr co nejrychleji ukázal jak se hraji šachy. Pocítil jsem, že jsem chybil, ale vyslovená slova již nebylo možno vrátit zpět. S radosti přijal moji nabídku a já zasedl za hrací stolek. Hra začala a byla pro mě velmi, velmi náročná. Hned jsem zjistil, že myšlenkově pokulhávám nad jeho tahy. Nebyl to snad člověk ale počítač. Má rozvaha několikrát časově převyšovala jeho uvažování. Byl velmi myšlenkově rychlý a já se nemohl vyrovnat jeho rychlosti. Ale i přes tento handicap jsem úspěšně vzdoroval jeho úsilí. Postupně jsem začal chápat jeho myšlení a odhadovat strategií. Hra se stávala vyrovnaná. Najednou perfektně mně uzamkl a získal výhodu pro další hru. Tento zápas byl velmi dlouhý, lidé již nepokřikovali a byly s ticha. Předváděl jsem hru, která dovedla čelit protivníkovi. Myšlenky se mi honily hlavou a cítil jsem horečku mysli myšlením, která stravovala kvantum mé energie. Konečná koncovka jen s malou nevýhodou pro mě přecházelo v mistrovské dílo strategie. Závěr byl strhující, jen nebyl jsem již schopen čelit jeho vítěznému tažení na získání dámy. Hru jsem prohrál. Tolik úsilí jsem do toho vložil a přesto jsem nebyl schopen zvítězit. Tu mně popadla taková zlost, že jsem požádal o revanš. Znovu to rád přijal a začala druhá hra. Tento zápas předčil první utkání svou hrou. Byl to jeden s mých vrcholu myšlení. Obecenstvo ani nedutalo. Všichni napjatě sledovali tento zápas. Vydrželi stát hodiny a neopustit zápas. Postupně jsem se prokousal ve vyrovnané pozici střední části hry.Výhoda nebyla na žádné straně. Přešli jsme do koncového postavení a to klade nejvyšší nároky na myšlení. Do koncového postavení se každý hráč snaží dostat s určitou výhodou postavením figur. V tomto zápase však postavení bylo vyrovnané a to slibovalo dlouhou koncovku. Ale znovu se potvrdilo jeho mistrovské myšlení. Mistrovsky mně uzamkl a já nenacházel žádnou alternativu pro výhru. Jeho vítězství zdálo se být nevyhnutelné. Použil jsem celkovou kapacitu svých myšlenkových schopností. Tu jsem objevil nenapadnou cestičku kterou i sám protivník neobjevil. Postupně jsem ji prozkoumal a došel jsem k závěru, že tato cestička plně obrátí hru v můj prospěch. Táhnul jsem a pozoroval dlouhou časovou odezvu protivníka. Viděl jsem jak postupně bledne a tuší, že řešení i já jak on vím. Další tahy byly již vítězné a tím jsem tuto náročnou koncovku vyhrál. Tu lidé propadli v jásot a začali mi gratulovat a popleskávat po ramenou. Lidi byli nadšeni a já byl polichocen jejich přízni. Najednou se ke mně obrátil protivník a řekl: „Přijdi zítra a znovu si to rozdáme.“ Já jsem přikývl, že ano. Již v tuto chvíli jsem byl však rozhodnutý, že nepřijdu. Nemněl jsem zájem hrát s takovým dokonalým hráčem, který u mě vyvolává horečku z myšlení. Tak šťastně skončil jeden ze dnů v Zadaru.

---