Povídka

Jeden s krásných pozdních letních dní, tak daleko od domova a tak svobodný a prostý od starostí a shonu, svoboda bytí jako by procházelo celým tělem bez mučidel, povinností, to musíš a to nesmíš. Jdu po písku, modré nebe a moře prosycené vůní vzduchu, který poznáte jedině u mořského pobřeží Kypru. Mé snědé tělo a černohnědé vlasy doplňuje kolorit místních lidí a rádi mi říkají: „Ty jsi pravý Kypřan a náš rybář bez člunu a bez síti!“ I to dovede zahřát to poznání lidské lásky a solidarity. Svačíš s dělníkama moře, kteří staví mola pro domy a všichni jsou šťastní, i když chudí. Rozumíš jim a někdy netušíš, co žvatlají . Jen slyšíš:  „Viťo podívej, ta je hezká a jak se nese.“ Díváme se na pláž kde se promenádují polonahé ženy s Anglie, Německa a bůh ví z které části Evropy si tady jen tak chodí svobodně bez dohledu svých tchýní, snad žárlivých manželů a vše znajících úřadů. Piji víno a svačím kypřanský dělnický chleba se sýrem a chlapi si dávají sázky, která má nejhezčí prsa a která hezké pozadí. I bůh by mohl říct, zde vládne svoboda a mír. Nemají zábrany vůči mně, že nejsem jejich a jejich krve a přitom jsem jejich již tím, že jsem mezi nimi  a žvatlám nesmysly plných mých výmyslů.

Jdu po písčitém břehu, který jsem si zamiloval a přivlastnil na tento okamžik. Slunce již tak nehřeje a svit se vzdaluje a zvětšuje úhel své cesty. Je nejvyšší čas udělat si koupel v moři. Již jsem po pás v mořské teplé vodě a plavu dál a dál od břehu. Mám dneska cíl. Poplavu dál než včera a bude to velmi příjemné jen tak bezstarostně si plavat v moři, jakoby opojen její velikostí, vůní, krásou a čistotou hlubin. Plynulé tempo které mně vůbec neunavuje a tělo se proplétá dál vodní hladinou bezstarostně a beze lstí. Moře je jako žena, po které kloužeš a nese tě na své kůži pomyslného blaha. Rád by si doplaval doprostřed tohoto těla a tušíš že je to nemožné dostat se do euforie blaženosti, neboť příroda je mocná a zákony neměnné. I tak si užíváš té svobody dotyku moře a vůbec netušíš, že i to modré krásné může být jako had, který pozře kuře a pak usne na tři dny. Jsem již dost daleko, snad dva nebo dva a půl kilometru od břehu a moře dál mě nese do středu blaženosti, z které již není návratu. Propadáš bezstarostnosti s pocitem naprosté pohody. Dno probíhá neustále v pomalém rytmu pomalé rychlosti. Slunce svítí až žhne. Daleká vůně ostrova se mísí z vůni minerálu moře. Nikde žádný plavec a v tuto chvíli si připadáš jak  na mokré poušti. Na jedné straně břeh ostrova a na druhé nekonečný obzor modré planiny. Je nejvyšší čas plavat ku břehu. Obracím se o 180 stupňů a plavu zpět. Ale něco se mi nezdá. Dostávám hrozné tušení, že něco se děje. A moře se stává hadem a já kuřetem. Ano, je to tak, plavu k pobřeží, ale proud je silnější než já a můj plavecký styl, dál mně to odnáší do středu blaženosti, kde není návratu. Sem tam zahlídnu dno a to mně přesvědčuje v té hrozné předtuše. Ne ještě je brzo takhle skončit, nevysoukat se na zem a změkčen být někde u dna bez života. Ne ještě je brzo toto domyslet, ale panika začíná fungovat na plné obrátky. Začínám dělat směšné pohyby jako neplavec a strach prošel moji myslí. Snad to trvá okamžik, snad pár minut než se uklidním. Znovu dostávám pohyb pod svou kontrolu a plavu v kruhu jak raněná zvěř. Uvažuji jak postupovat. Nejdůležitější je zvolit si správný směr. Hledám ho a nakonec volím tu správnou alternativu. Šikmo a s proudem ke břehu a i když cesta bude dlouhá, plavu s plných sil a soustředěn. Po delší době překonal jsem proud a moje cesta k životu je přímá a rovná. Pobřeží je již blízko a já jsem hodně unaven. Konečně mělká voda, jdu jak trosečník a padám na znak do písku. Slunce již zapadá, nade mnou lítají ptáci a tuší jaký bláhový plavec se pustil tak daleko od břehu. Nad pláží u taverny zatím cizinec sedí a pokuřuje si  dýmku,  pije s rozvahou whisky a jeho ledový klid angličana  s malinkým úsměvem na rtech pozoruje mé chabé tělo držíc v ruce dalekohled. Dává tím  najevo, že druhé páry očí pozorovali moje počínání a tento krásný den si zpestřil pozorováním moře s malým plavcem v dáli.