Velké cvičení

Dnešní zprávy Českého rádia., jak jsme již informovali skončilo velké cvičení Varšavské smlouvy nazvané Štít. Cvičení se účastnily armády Československé republiky, Sovětské republiky, Polské republiky, Bulharské republiky a Maďarské republiky. Cvičení znovu prověřilo vysokou bojovnost a připravenost armád Varšavské smlouvy. Tiborko, tak je to za námi a hurá do kasáren. No ale oni na nás prakticky zapomněli. Komentoval Tiborko. Máš pravdu a proto toho využijeme. Vidíš tam tu zapláchtovanou Tatru s PHM? Jo, vidím no a co? No jen tak se tam schováme a nikdo nás neobjeví. Neváhej a jdi. Ale na PHM nikdo nesmí! A to je právě ono! Nikdo nás tam nebude hledat! Pojedeme jako černí pasažéři v zakázaném autě a taky poslední v koloně. Tím jsem dokončil rozhovor a vyhoupl se do korby Tatry. Tak pojď a neváhej. Tiborko se však rozmýšlel. Dělej nebo nás zmerčí. To ho přesvědčilo a vyhoupl se za mnou. Kolona se pomalu hnula. Byl to dlouhý had proplétající se krajinou mezi městy a vesnicemi. Byla tak dlouhá, že pěšky se dala projít s jednoho konce na druhý svižným krokem snad za hodinu a něco. Tiborko máš ještě ty dělobuchy, válečky a slepé. No jasně, že mám! Já taky něco jsem zatajil, ale byla to fajn bitva, že? Jo ty tanky a střelba. Bylo to dobrodružné, ale v životě bych nechtěl být ve válce! Musí to být strašné! Máš pravdu, já taky ne. A ti naši šéfové, velitelé, plukovníci, praporčíci, ti jak byli ve svém živlu. Nemohli se toho nabažit. A tak blízko německých hranic. Náckové nás určitě pozorovali a měli obavy jestli náhodou nevstoupíme na jejich území. Jo a taky ty cvičná městečka, která jsme dobývali! Podobně může vypadat opravdová válka! Buďme rádi, že to bylo jen cvičení. A víš Tiborko, že jsem zažil i strach? Nepovídej a kde a kdy? No ležel jsem za keřem a jeli proti mně tanky, zrovna jeden najížděl na mně! Dostal jsem strach, jestli vůbec ví, že tam jsem. Tak háži jeden dělobuch za druhým. Jen ať mne zpozoruje. Ale on pořád jel a přibližoval se. Házel jsem i válečky a pár jich bouchlo úplně blízko tanku. Střílel jsem ze samopalu, jen tank pokračoval. Již jsem se chtěl odplížit mimo, najednou zastavil. Náhle vystřelil a byla to taková rána, že jsem málem ohluchnul. No druhou ránu jsem již neriskoval. Rychle jsem se spakoval. Celý den mi pískalo v uších. Tenkrát jsem mněl Tiborko strach. Já jsem Vašku zase zahájil palbu po helikoptérách. Najednou vystřelili rakety a byly to taky pořádné šupy na tankové cíle. Myslím ale, že jsme byli ti náckové, neboť ten atomový hřib, který bouchl blízko nás, určitě byl likvidační. Ti co přežili mohli likvidovat tanky s pěchotou. Tak my jsme byli náckové podle tebe? Jo určitě Tiborko. Jsme prakticky na papíře po smrti a proto se po nás nikdo neshání. Asi jo Vašku. Tak jsme vedli toto léto přátelský rozhovor mezi sebou. Jihočeská krásná krajina pomalu procházela před koly Tatrovky. Lidé stáli na zápraží nebo na ulici a zdravili nás, mávali, posílali polibky. Vypadalo jako by jsme je osvobodily a přitom to bylo cvičení. Jen někteří osídlenci nejevily zájem o naší kolonu. Pan farář spěchal do kostela snad aby se pomodlil před touto demonstrující silou národní socialistické armády. Slunce svítilo, bylo teplo a panovala klidná pohoda. Jen tato pohoda mněla být brzo přerušena následující událostmi a podnět k tomu se zrodil v mé mysli. Kdybych tušil jaké tím způsobím následky určitě bych tuto myšlenku posunul nebo vypustil z hlavy. Tu ze mně vyhrklo. Máme ještě dělobuchy a válečky. Budou to hezké šupy. „Neblbni!“ odpověděl Tiborko.Co když na nás přijdou. Neboj! Nikdo nás tu nenajde a víš, že jsme na papíře mrtví. No to se ti povedlo. Na papíře jsme již mrtví, ale dělobuchy ještě si můžeme zaházet. Než se Tiborko nadál, již jsem vytrhl pojistný kroužek válečkového dělobuchu a hodil daleko do louky. Za pár vteřin to bouchlo. No není to sranda, řekl jsem. A vidíš jede se dál. Nikdo nereaguje a nikdo netuší co to jsou za rány! A to je ta sranda. Nelenil jsem a hodil druhý a třetí. Detonace se ozývali za kolonou. Neklamný to důkaz vojenské nepřípustné aktivity. Bavili jsme se náramně. Tiborko teď hoď ty! Tiborko nelenil a hodil. Šlupna to byla velká až jsme s toho mněli srandu. Najednou se kolona zastavila. Zalehneme a vyčkáme následující. Objevil se gazík velitele kolony. Zastavil blízko nás. Ještě více jsme se přikrčili k podlaze náklaďáku. Tu jsem uslyšel majora Vlčka. Soudruhu řidiči netušíte odkud jde ta střelba? Netuším soudruhu majore. Ozývá se to za mnou a sám si to nedovedu vysvětlit, jak je chytnu pověsím je do průvanu. Rozhorleně pronesl major Vlček. Tu jsem uslyšel odjíždět gazik. Začal jsem se potichu smát a Tiborko mi přizvukoval. Kolona znovu se rozjela. Mají v koulích a jsou soudruzi navztekáni, že někdo dělá takovou diverzi. Karta se na chvíli obrátila.Vojín znervózňuje majory a ti hledají sabotéra.Takové srovnání se mi líbilo. Na chvíli mně ovládlo uspokojení, že mohu splácet to ponížení, které se mi dostalo během vojny. Jen číslo a jen hmotná věc pro záměry politického boje. Ostudné srovnání s lidským posláním, ať je jakékoliv. Tiborko hoď další dělobuch. Tiborko nelenil a hodil. Velení bylo čím dál nervóznější a sem tam projížděli kolonou, ale bez úspěchu. Diverze pokračovala nerušeně dále, nepřítel neobjeven. Najednou došlo ke zvratu. Došlo k tomu, co se nemnělo stát a přesto se stalo. Byla to moje chyba a do dneška si tuto chybu vyčítám. Špatná kalkulace, špatný odhad a velké následky. Vše se odehrálo rychle a bezprostředně. Jen mou duchapřítomností nic vážného se nestalo. Zrovna naše velká kolona projížděla jednou vesnicí. Lidi stáli u silnice a mávali. Vesnicí jsme projeli pořádku. Na konci vesnice jsem chtěl zopakovat dělobuchový efekt. Vytrhl jsem pojistku a hodil do kanálu lemující levou stranu silnice. Jen vzdálenost jsem špatně tentokrát odhadl. Jeden s hochů zpozoroval, že něco jsem vhodil do kanálu. Řekl hned dalším třem a běželi k místu výbuchu. Zrovna v tento okamžik se kolona zastavila. S největší pravděpodobností velitel kolony nervózně zjišťoval odkud se diverzant ukrývá. Rychle jsme si uvědomil nebezpečí. Již stojí u kanálu a jeden má v úmyslu chytnout předmět do ruky. Dělobuch má explodovat za pár vteřin. Jestli jeden s kluků chytne váleček do ruky, může mu urvat pár prstů! Kromě toho je výbuchem vymrštěna vrtulka, která letí jako smrtící projektil. Tatra již stála. Neváhal jsem a stoupl jsem ať mně kluci spatří. Zařval jsem co nejvíce na ně. Neberte to do ruky a utečte. Kluci se zarazili. Vytvořili kruh kolem dělobuchu a zkameněli ve svém postoji. Najednou jsem spatřil gazík s velitelem kolony. Přijížděl ke skupince chlapců. Dělobuch náhle explodoval a všichni zůstali ve skupince v úleku bez pohybu, bez reakce. Velitel vyletěl z gaziku a začal nehorázně křičet. Nečekal jsem ani vteřinu a zalehl jsem. Hrozby a zlost velitele byla velká. Ten, kdo to dělá toho zničím a půjde sedět na jeden rok! Bylo štěstí, že chlapci poslouchali velitele a ještě v šoku s výbuchu nebyli schopni ukázat na Tatru, kde jsme byli s chováni. Velitel sliboval diverzantu největší tresty a nemohl se uklidnit. Sám jsem byl roztřesen a strachem jsem počítal vteřiny do uklidnění. Já to vyšetřím a já ho zničím bylo neustále slyšet. Vůbec nebral ohled na kluky a vůbec se jich na nic neptal. To bylo mé velké štěstí. Kluci byli vystrašeni i z velitele, neboť asi nikdy nezažili takové nadávky od velitele socialistické armády. Nešel mladým příkladem, neopanoval svou zlost. Konečně nasedl do gazíku a odjel. Kolona se pomalu rozjela. Podíval jsem se na Tiborka, řekl: „To je průser kámo.“Byl jsem ještě bledý a neschopen logického uvažování. Pomalu jsem se uklidnil. Přehnal jsem to a málem by nás zavřel. Proto musíme držet při sobě. Po tomto incidentu by byli schopni nám napařit i vojenský soud a zavřít na pár měsíců a možná i rok. Slibme si mlčenlivost. A to i když nás budou vyslýchat. Je to jediná naše šance a jediná naděje. Slibuji, řekl Tiborko a budu mlčet jako hrob. To přísahám na svého otce i matku. Já taky přísahám, řekl jsem. Nic ze mě nedostanou. Takto stvrdili jsme své přísahy, lehli si na podlahu a pomalu nechali ubíhat cestu do kasáren. Ať se daný viník přizná a nebude trpět celá rota. Slibuji viníkovi přiměřený trest a přiměřené potrestání. Soudruzi vzpamatujte se. Tento těžký incident se musí vyšetřit. Proto viník ať se nechová zbaběle a ať vystoupí. Nesmí se schovávat mezi vámi, čestnými vojáky naší socialistické armády. Jestli máte na někoho podezření, sdělte to. Všichni byli zařezaní a mlčenliví. Nikdo nic nevěděl a nikdo nic netušil. Takový byl nástup celé roty a velitelé se stali soudci. Tu pobočník majora nadpraporčík Vomruk zařval na celou rotu. Jeho červený obličej byl ještě více načervenalý a nos a rty dostávali až namodralý odstín. Když to nejde po dobrém, musí nastoupit sankce celé roty! Budou osobní prohlídky každého soudruha a celá rota ode dneška má zákaz opuštění kasáren tak jako opušťáku a dovolených až do odvolání. Jen ať se viník přizná a sankce nebudou. Vojáci dále byli mlčenliví a neprotestovali. Dobrá sami to chcete. Ode dneška nastává tvrdá kázeň a sankce. Vy bando, jestli si myslíte, že vojna je kojná, velmi se pletete! Velte rozchod! Moji myslí se honily chmurné myšlenky. Ještě, že se rotou rozkřiklo tento incident, který jsem vyvolal já, ještě v čas. Všichni co nakradli během roku vše možné rychle likvidovali a zakopávali do země na tajná místa. Oblečení bylo řádně v komíncích a lůžka řádně ustlána. Láhve od alkoholu zmizla jako čarovným proudkem. Každý byl upravený podle vzoru socialistického vojáka. Jen aby nevzbudil podezření nebo nelibost nadřízených. Najednou přišli velitelé absolventi. Otevírali skříňky a bez milosti vyhazovali obsah na podlahu. Hledali proviant, hledali náboje, dělobuchy, dýmovnice a vše možné a to s úmyslem někoho obvinit, nařknout nebo zničit. Naštěstí nic nenacházeli a tím odešli s nepořízenou zatrpklí, že nemohli nahlásit žádné podezření. Nastal tvrdý pracovní dril. Tak jako kdybychom znovu narukovali a probíhal přijímač. Tvrdé fyzické cvičení, běhání s plnou polní v terénu za horkých letních dnů. Politický nástup sankcí. Žádné vlastní názory nebo odpor. A to vše se dělo kvůli mé osoby, která vše způsobila. Tiborko dostal svému slovu a nepřeřekl se před nikým, jen jsme prožívali tvrdá muka a úzkost vmysli. Naštěstí nic nemůže trvat věčně. Pomalu zlost nadřízených se ztrácela. Zbyla jim jen hořká vzpomínka na tuto událost a nedořešený případ. Viník nebyl potrestám, muselo stát ve spisech. Jen tato příhoda mně doživotně poznamenala. Bude navždy kolovat moji myslí jako černá nesmyvatelná tečka. Jako hřích vlastní slabosti. Jen tyto hříchy životem rostly nebo se stráceli a to jak život plynul dále.

---