Arn Dresko XIII. Bez obřadu

Jenže, co by to bylo za trestnou výpravu, kdybych během ní nemoh kolem sebe dštít cigaretovej kouř? Protože jsem se nejdřív chtěl zbavit mladýho, nemoh jsem s jejich pořízením čekat, až do města.

Zastavil jsem u první putyky, kterou jsme cestou na staveniště potkali, a vyběhnul pro cíga. Ani jsem nevypínal motor. Slimky neměli. Stejně jsem s tím u takovýhle díry nepočítal. Dívali se tam na ně dost podezíravě. V těhle podnicích nejsou moc zvyklý na cizince. Zvlášť, když na sobě mají oblek. Ne úplně drahý, ale prostě oblek.

Vytáhnul jsem mladýho šrajtofli, v duchu mu poděkoval, zaplatil dvě krabičky cigaret a metl zpátky do auta.

Byl jsem zase celej zmáčenej.

„Slimky neměli. Koupím je jinde. Pozděj.“

„Dobře.“

Zapálili jsme si a já vytáhnul starýho mobil a podal ho jí.

„Napiš chcípákovi, kde je.“ a zařadil jsem a vyrazil na staveniště.

 

Míjeli jsme centrum. Napravo od nás, mírně zastřený prudkým deštěm, se tyčily výškový budovy a světlo z nich se tříštilo ve změti těžkých kapek bičujících město.

Chcípák odepsal, když už jsme byli skoro na místě, že je v jednom z těch hipsterskejch podniků. Věděl jsem kde.

Vjel jsem na staveniště a zaparkoval až pod torzem rozestavěný budovy. Někde na východní straně měly být zašalovaný nějaký základy či co.

A byly. Jenže do výšky. Neměl jsem šanci dostat tam mladýho v celku.

Přeparkoval jsem tak, abych byl kufrem auta venku na blátě.

Řek jsem jí, ať zůstane, a vystoupil z auta, který mimochodem docela páchlo, ale oba jsme to pietně přecházeli.

Otevřel jsem kufr a vyhodil prdelkovu mrtvolu do deště jen to čvachtlo!

Zapálil jsem si cígo a šel najít nějaký pracovní nástroje. Kožeňák byl na mě určitě líp připravenej. Odvezl by mě nejspíš někam, kde by mě nejdřív hezky rozřezal. Kousky mýho těla svědomitě zabalil do pytlů a až pak si mě sem převezl. Já tenhle luxus neměl. Musel jsem prdelku naporcovat tím, co dům dal.

Samo sebou jsem musel pro to náčiní do deště, kde byli o nějakou boudu opřený rýče, krompáče a lopaty. Vzal jsem si po jednom od prvních dvou.

Cígo mi samo sebou v dešti zduslo.

Stejně mě začínaly bolet plíce. Takle moc jsem snad nikdy nekouřil.

Rýč jsem přiložil prdelkovi k paži u ramene a dupal a dupal, dokud nebyla oddělená od zbytku těla. Stejně tak u druhý paže.

Nohy byly maličko náročnější. To jsem po tom rýči i skákal.

Nohavice jsem měl celý od bahna a krve, ale byly tmavý, takže ta krev až tak nevadila.

Nakonec jsem mu přiložil rýč ke krku a párkrát na něj dupnul a bylo hotovo.

Zalezl jsem zpátky pod betonový torzo a zapálil si, aby do země vyteklo co nejvíc krve, než to pudu naházet do základů.

Přemýšlel jsem o tom, jak by asi reagovali lidi, co tam budou jednou bydlet, kdyby věděli, co je ve stěnách a základech jejich domova. Bylo by jim to fuk? Odstěhovali by se? Nechali by stěny vybourat? Stálo by jim to za to? Je jasný, že ty, co věří na duchy, by zdrhali, jak splašený stádo.

Stáhla okýnko a chtěla zapálit cígo. Celou dobu mě pozorovala ve zpětným zdrcátku. Klepala se jí ruka. Nemluvili jsme.

Byla mi zima.

„Pusť topení.“ a zahodil jsem cígo. Ona pak zase vytáhla okýnko a já se s pocitem soukromý svlíknul do spodního prádla a bot.

Oblečení jsem hodil na zadní sedadlo.

Sebral jsem paže a přehodil je, jednu po druhý, přes šalunk. Potom nohy – ty už byly těžší. Dával jsem si pozor, abych nezakrvácel zem.

Pak mě čekal trup.

Nemoh jsem ho jen tak nést ani táhnout po zemi, protože by všude chcala krev. Proto jsem si vzal z auta sako, vytáhnul z něj cíga, a ten trup do něj naložil. Pak jsem ho zabalený donesl k šalování a s vypětím všech sil přehodil dovnitř. Měl jsem obličej od krve a trocha se mi jí dostala i do oka. Připadal jsem si jako ty sochy Krista, co prý brečívají krev. Jen teda mučedník tady byl spíš mladej než já.

Zmuchlal jsem sako, aby z něj něco neukáplo a hodil ho na střechu auta.

Nakonec jsem do šalunku hodil hlavu, kterou jsem nesl krkem vzhůru, aby z ní taky neukápla ani kapka krve.

Pak jsem přeparkoval auto podélně k šalovaní a dovnitř hodil krompáč s rýčem. Na to jsem vylezl na střechu auta a sám tam skočil.

Mlátil jsem do kusů toho těla střídavě rýčem a krompáčem tak, abych z něj udělal, co největší sračku, kterou jsem, co možná nejrovnoměrněj rozetřel po celý délce plánovaný stěny nebo čeho.

Zakrvácený krompáč a rýč jsem hodil na střechu. Maličko to pomuchlalo střechu, ale to auto bylo tak jako tak na podpal. Ruce jsem si otřel do trenýrek a přelezl zpátky na střechu, kde jsem se zul.

Vzal jsem krompáč, lopatu, boty a sako a šel to všechno, včetně sebe umýt do deště.

Tahle opatrnost byla nejspíš zbytečná. Ono je vlastně na těhle věcech nejhorší, že samotný dělníci o nich musí vědět. Když najdou zakrvácený šalování, prostě ho umyjou nebo spálí, pokud je dřevěný, a drží hubu. Jenže co taky můžou dělat? Dost dobře si nedovedu představit, jak jde nějakej zedník, co je rád, že má práci, proti developerskýmu nabobovi a jeho svitě všeho schopnejch poskoků a vlivnejch přátel a poskoků těch vlivnejch přátel.  Když přijde na to, aby se obyčejnej člověk postavil týhle zločinecký mašinerii, vždycky má, co ztratit. A vždycky je to víc, než může získat. Ono je to vlastně i víc, než může ztratit kterákoliv z těch sviní, ať je ten člověk sebevětší chudák.

Nejdřív jsem opláchnul nářadí a sako. Nakonec jsem se v tý smršti, která za ty hodiny pořád neztrácela sílu, sám omyl. Nebylo na tom vůbec nic očistnýho a děsně jsem se klepal zimou. Věděl jsem, že druhej den lehnu s horečkama. Co jsem ale nevěděl, bylo, kde lehnu, pokud bych to měl vůbec do rána přežít.

Vlítnul jsem do auta celej roztřesenej. Byl jsem vážně idiot, že jsem si nechal takle promoknout oblečení.

Zapálil jsem si cígo.

„Jak ti je?“

„Zima.“

„To vidím. Myslím – jak se cítíš?“

„Zeptej se, až se ohřeju, protože teď necítím nic jinýho, než ten zkurvenej paralyzující chlad.“ zadrkotal jsem. Nemohl jsem skoro dýchat, jak mi byla zima.

„Budu řídit.“ a vystoupila z auta.

Bez protestů jsem přelezl na sedadlo spolujezdce a třásl se pro změnu tam.

Sedla si za volant a vyrazili jsme.

Město bylo dál sužovaný tou monumentální bouří, s jejíž zuřivostí jsem se chystal vtrhnout do jeho srdce a bojovat s těmi, kdo ho bezohledně požírali zevnitř. S nadějí, že snad ještě není tolik slabé, aby samo tuhle nelítostnou očistu nepřežilo – s rakovinou v uvnitř a hnilobou na periferii.

---