Polapen

Na hlavě kápě.

V ruce snítka jasmínu,

do tváře padá stín.

Pád dne mu zkalil

zraky šedé. Do stínu

trpkých jeřabin

vkročila doba,

v níž zmar a bída spřažené

v mýty mlčky bdí

nad bledým svitem

luny, mraky zhášené.

Za polospadlou zdí

vytřeskla jiskra

znovu první plamínky

z očí první zas

ovce, jež hledí

tajně mezi kamínky

jak, poslední když zhas´,

zbyla jen prázdná

krusta štvané postavy.

Trestanec poznal dlaň i pěst

i slávu legend

i zhoubu krve otravy.

Tiše teď zvednul ratolest

a pokynul sešle

dvěma světlům v temnotě,

vzpomínkám na epochu,

kdy svět mu v nohách klečívá.

Sám kníže Osud

stál ve zpustošené prázdnotě –

v té době, kdy právě On