Říční přízrak

Rozsáhlá, ledově klidná masa se jen zlehounka ale naprosto neochvějně pohybovala svým stálým směrem. Nikdo o její

síle nepochyboval, i ten nejjednodušší živočich ctil tu obrovskou moc. Pomalu se otevírala nebesa a noc

nahlížela do toho velkého zrcadla zase o něco méně. Nejasné obrysy stromů a skal vystupovaly z mlhy jako letití

svědci, jako staří a životem zkoušení manželé. Vyprávěly. Nebylo jim rozumět, tvářili se stejně chladně jako před tím, 

kdy si uchovávali svá tajemství a střežili jej před bolestí prozrazení. 

Na obzoru se už rozpůlil svět a pod pomyslnou osou střetu se po proudu pohybovala nezřetelná postava. 

Míří dál za světlem. Nebojí se minulosti, očekává budoucnost s naprostou samozřejmostí ne nepokorně. 

Celé okolí jen sleduje černé obrysy, ten silný kontrast. Řeka nechává tu osobu dál kráčet a čeřit své plochy nabízejíc

k tomu skvělý obraz. S každým dalším krokem se ztrácí stopy minulosti a objevují se nové šrámy na zrcadle. 

Znamenají žít, jít dál za světlem. Až se úplně ztratí v záři. Se studem bude dál nechávat nahlédnout novém dni 

a jen vzpomínat, jak její vody zčeřil neznámý říční muž. Nikdo jí to nebude připomínat. 

Všichni budou dál stát jako němí svědci.