železný pes

konečně jsem dost opilý a dost citlivý na brucknera. konečně cítím jemné mravenčení výčitek, touhu je ulmčet. cítím let ke světlu černého slunce.
víc jak pět dní jsem se nekoupal, moc nejedl ani nepracoval. pil jen pivo na dovolené od dozoru. osvobozující, umrtvující. tolik sebevýčitek.
plní volno... mrskačství při každodenní ignoranci. neudělal jsem nic pro svojí budoucnost, neudělal jsem nic pozitivního.
lituju... tolik a hluboce, že zas slyším brucknerův pláč nestatečného smutku.
jde to jinak než na hranici sebezničujícího tance? na koci sil morálky a přesvědčení? musí nastat aboslutní prázdnota pro otevření? otevření se
hudbě nebo citu pro každý škrábanec na stole? škrábanec běžně neviděný, nechtěný, ignorovaný?
jde. jen nevím jak.
v tý hudbě je naděje, ale krom matematika si neumím představit nikoho kdo si ji nevychutná na okraji, na ostří sama sebe.
tak velká hudba to je. pro členy tajných lóží entropických klubů zasvěcených.
hluboce v noci pronáslednován hyenami povinností a selhání se znovu rodím k marné existenci glosátora čehokoli, esejisty každodennosti.
k vakuu. k marnosti a prázdnotě kterou lao-c nikdy nepoznal. k pláči dětí nad nerozbitými hračkami, ke smutku důchodců nad během času,
ke vší běžné špíně na rukou. šlutošedavému nic, napadajícímu játra.
a ano jsem beránek, závislý, perversní, fetišistický, cynický, líný a zvrhlý.
královna noc, se všemi ještě temnějšími stíny má mou krev, oči a kopýtka které vždy prozradí můj pohyb rezonancí na těžkých
litinových tálech pekelných cest.
boží mílost vznáší se kolem mě. lehká duha, aura. obdařila mě vílím šatem který špiním každodenností.
vím, ale krk mi zdobí obojek pekelného psa, z černého těžkého železa. krásného ve své hrubosti. ledového v uvědomění váhy okovů.
nic mě nezachrání, sliju se mohutným vodopádem do trysky silného průtoku a tlaku kapaliny pro roztáčení turbíny vědomého, neuskutečnění
čehokoli co by stálo za zmínku.