Karle1

Načervenalí borový hranol do jemna odíraný o rotující pás smirkoveho papíru, drží pevně hnedovlasí mladík.

Vetsina lidí by asi řekle pěkný.Ale většina nikdy nic nevidí tak docela, zato jednotlivec.Který většinou ve svém zájmu obětuje více času a svůj střed zájmu, nebo oběkt.Chcete li.Tak opravdu zaujatý a pozarný jedinec který se opravdu chce s tímto

“objektem” seznámit si jej prohledne nejednou nedvakrát, ale alespon třikrát a poznamená si o něm mnohem více.Nejen o tvaru a jiných pozoruhodných vlastnostech.Ale take, dýky dlouhodobějšímu sledování, může na věc pohlížet jako na živí organismus.Který se jako vše kolem nás mění, přispusobuje, degraduje, rozvíjí  se, či chystá ke spánku, v souvislosti s plynutím času.

Pracovní modrozelený oděv  co mel Kaja na sobě, byl jako čerstvě na míru ušitý.Rozkročmo pevně stál u strroje a soustředil se na práci.Celá místnost byla díky večernímu slunci, prosvicujícímu oknem, a dřevnímu prachu poletujícímu  ve velkém množství vzducem v ní líbezně teple zbarvena do oranžova.Stejně tak i Kaja, jeho původně hnědá srst, něla světlí melír.

Karle!Už to vypni!“

„Jenom to dobrousím.“Zakřičel mladík,přičemž udělal podivnou grimasu, jelikož ho zalechtal zasychající dření prach pod nosem.zvednul ruku, aby se podrbal, a v tu chvíli nepozornosti se hranolek co držel v levé ruce rozběhl po pásu.Lehce ze šikma přímo do okna, ve kterém utvořil krásnou hvězdu s paprsky, až ke kraji rámu okna.

„Co to bylo?“Ozval se mistr z vedlejší místnosti, těsně po té co Kaja vypnul brusku.

„Ups..“zakřenil se Káje na šedivého podsaditého muže v letech.

„Ups….jak se ti to povedlo? Kdyt´  je to vo dva metry vedle…zešikma… mimo směr pásu.“

Mistr krabatil čelo„Chtěl jsem ti jen říct že už to dneska zabalíme.Je pátek, tak at si taky trochu odpočnem.“ a poškrábal se pod plátěnou čepicí.„To okno ještě prosim tě zalep normální izolepou, než se rozpadne.Večer se stav pro výplatu.“

„Tak kolem sedmé?“linulo se ze skříně, ve které mladík hledal pásku.

„Jo!Třeba a zamči!“

Mladík pečlivě zalepil celé okno, prázdnou špulku od pásky rychlím škubnutím zápěstí hodil padáčkem, přes celou místnost do koše.Oprášil se vytřepal zelenou pracovní blůzu, napil se minerálky a zamknul dílnu.Hnedle odlepil nohu od země pro druhý krok pár set metrů před ním rozlomil blesk strom.Stoletá lípa se rozpůlila.Horní část se ponořila do spodní, prodrala se až k zemi a ulehla vedle kmene na ošlapané kořeny.Rány se pochopitelně Karel dost lekl.Celé tělo mu otřepal mráz, a o pár okamžiků později ještě než se stačili větve rozervaného stromu uklidnit, jako by na něj kýbl vody vylili.Blesk protrhl mrak a ten kondenzoval přímo na něj.

Domů to mel pouhých několik set metrů.Kolem v sykotu hašených plamínků poskakujících na začernalém zlomu Lípy.Ohěn měl sotva deset centimetrů, ale Karlovi připadlo jistější nějak se přičinit.Vyslékl si promočené triko, vykroutil nasáklou vodu na plameny, které tak okamžitě uhasly a zanechali po sobě jen obláček rychle se rozplývajícího kouře.

„Páteční domov, ta nejkrásnější věc na světě.“říkal si Kája pod vousy která neměl, když za sebou zavíral branku od předzahrádky.Pomalu se od ní otočil, čelem k budově.

„Ahoj babuško!“pozdravil hlasitě dámu v zástěře,která na zápraží kroužila brambory.

„Ahoj, mládenče.“odvětila s úsměvem stařenka. „Před chvílí jsem se vrátila od doktora, atak vařím až ted.“

            Kája babičku vnímal, ale jeho pohled ustanul na starém stavení, ze kterého stáří přímo padalo v kusech omítky a nejenom ní.

Stařenka i přes stáří svých očí viděla velice dobře.Přestala škrábat brambory a dívala se na mladíka.Po několika okamžicích se zhluboka nadechla, a s usměvem si povzdechla.

Ne že by to Karel zaslechl, ale jeho pohled se přesunul a zaostřil na stařenku.Povšiml si jejího klidu plného usměvu, a počal se usmívat taky.„No moc se nesměj chlapče… ještě si to pořádně prohlídni, abys věděl jak to vypadalo, když to ještě drželo pohromadě.M2 to ještě přežije, ale už ted nám skoro prší na hlavu.“

“Ale babi...”

“Jak ale.... Maš peníze.”zašermovala stařenka nožíkem, když  Kaja procházel kolem.

“Prachz nebo život!”usmela se na mladíka,až se jí na tváři vytvořilo tolik vrásek, že vypadala jako francouskej buldoček, však v oších bylo stíle dost mládí energie a dobroty.

“Půjdu si pro ně až večer.”Odpověděl kdýž si zouval boty.Měl na nohou pevně zašněrovaní kožené boty po svím bědečkovy.Levá bota byla tak pevně naformovaná na jeho nohu, až se ji musel ujmout oběma rukama tak silně, až stratil rovnováhu a svalil se na borník.Přižemž po cestě zhora dolů,opřen o nejedu blůzu a košile pověšené nad lavicí,páru z nich povolila poutka a sprostředkovala mu měkčí přistání.Lavice povolila také, v čepech se rozklížila, arozmáčkla boty nízké, zahradnické, pantofličky ai tenisky co pod ní stáli.Babička vstala a dívala se na Karlíka jak tam leží na té hromadě věcí.Pomalo začala zvedat vstičení ukazováček, až ukazovala na svého vnuka.Karel ji bezdech sledoval.Viděl jak se jí pod očima sbíhají slzy.Jek mile se první dostala přes okra¨j spodního víčka, začala se smát.Pravou rukou stále mířila na zvedajícího se Karla A tou druhou se držela za břicho.Karel zašel sbýrat všechny ty bezuhony ležící, i poničené věci a snažil se vše uvést do původního stavu.Každá vada kterou  na některé z věcí oběvil mu nepříliž zoufale prutáhli tváře.Po chvíli kdýž se Babička uklidnilaSedla si znovu na poskládaný svetr na schodech a pokačovala v loupání brambor.”Nech to ležet já ty poutka přišiju, a běž rači zamíchat obsah hrnce na plotně.”

Vzal těch pár kusů oblečení co měli utržená poutka, přehodil je v kuchini přes opěradlo židle, a zamýchal  svíčkovou omáčkou na téměř studených kamnech.

Otevřel litinová dvířka  Na levo ve spodní části kamen, a vložil pár malých Obláčků*.

Vešel do prosklených dveří převlékl se.Babička mezi tím nakrájela brambor, zalila vodou ,osolila, přidala do hrnce pár špetek kmínu, položila vedle hrnce se svíčkovou,který něsledně posunula na kraj plotny, který byl mnohem chladnější.Otevřela okno, a šla otevřít dveře do zadu do zahrady, aby se tam vznikl průvan.

Obláček- přírodní válec z mladých tvrdých dřevin