Szásziánštění Yngvara Brenny

Szásziánštění Yngvara Brenny

1.

První co mě napadlo, když jsem se dozvěděl, že norští psychiatři „diagnostikovali“ Anderse Breivika jako „duševně nemocného“ „schizofrenika“, bylo: Tak tohle přehnali. Tohle jim neprojde. Přece jen- jedna věc je zařazovat do této kategorie lidi, o které se nikdo nezajímá a na kterých záleží jenom lidem, kteří je právě chtějí zavřít a druhá věc je prohlásit to samé o člověku, na kterého je upřena pozornost světových masmédií a kterého miliony lidí NECHTĚJÍ vidět zavřeného v psychiatrické „léčebně“- třeba proto, aby měli jistotu, že nemůže být znenadání propuštěn.

Svůj pocit jsem v textu „K „Anders Breivik je psychotik“ 1“ publikovaném 1. 12. 2011 vyjádřil takto: Pan psycholog mluví (…) o psychiatrické politice: Myslel jsem si, že jsme si my, psychiatři a psychologové, odhlasovali jiná pravidla. Nemůžeme přece říkat „nevěděl, co dělá atd.“ o člověku, který si svůj čin léta plánoval a potom zcela chladnokrevně provedl. Tohle nám přece veřejnost neuvěří. Riskujeme!

Mluví o psychiatrické politice a kritizuje jí: Tohle se veřejnosti líbit nebude, tohle nám veřejnost neuvěří, tohle by nám taky mohlo zlomit vaz.

Text končí prognózou možného vzniku různých protipsychiatrických nálad: Já věřím, že lež „psychotik Breivik“ se ne většině, ale MNOHA lidem líbit nebude, já doufám, že CELÁ veřejnost této verzi neuvěří a doufám, že „kauza Breivik“ psychiatrii v očích veřejnosti poškodí. Bylo by fajn, kdyby si co nejvíc lidí teď uvědomilo, že ten nesmysl je prostě nesmysl.

Psychiatři se zapletli do něčeho, na co byla upřena pozornost celé Evropy a upoutali tak pozornost médií, které si začaly všímat psychiatrických praktik, argumentů, důkazů. Tato ojedinělá pozornost médií vyvolala ojedinělou skepsi. Lidé se začali ptát: Jak psychiatři vědí, že někdo je duševně nemocný? (K: Existuje vůbec duševní nemoc? se už ale nedobrali)

Tato skepse nepramení v žádném případě z psychiatrických aspektů kauzy. Pramení prostě z její znalosti. Zájem lidí o A. B. rovná se zájem médií o A. B. a to se rovná všeobecná informovanost o kauze A. B. Kdyby psychiatři z obvyklých „důvodů“ zavřeli Breivika týden před masovou vraždou, neštěkl by po něm ani pes. Lidí s takovými „bludy“ jako má Breivik je v psychiatrických vězeních zavřeno mnoho.  

Obdobně by stejná skepse vznikla, kdyby se lidé zajímali o případ kteréhokoliv z drtivé většiny psychiatrických vězňů a byli o něm tudíž podrobně informováni. (píšu„z drtivé většiny“, protože existuje, jak se zdá, zanedbatelné množství opravdu zvláštních lidí, odpovídajících lidové představě o bláznu a působících nesvéprávně- to ale neznamená, že jsou nemocní)

Všechno nasvědčuje tomu, že prohlášení Anderse Breivika za „duševně nemocného“ byl rutinní (byť vzhledem k okolnostem hloupý) psychiatrický postup a neakceptace této „diagnózy“ soudci stejně tak jako samotný vznik druhého „znaleckého posudku“ byl důsledek tlaku veřejnosti. (a samozřejmě také zainteresovanosti soudců) Konec konců- za obvyklých okolností se soudce o nebožáka, kterého chce psychiatr uvěznit, vůbec nezajímá. Prostě schválí, co psychiatr chce. (A říká se tomu legračně- „právní cesta“ vtírá se úryvek ze Švejka)

Je zřejmé že, takovýto „obvyklý postup“ nemohl v kauze A. B. vůbec nastat.

2.

Příkladem nového společenského fenoménu „skepse vůči psychiatrii“ je i text Yngvara Brenny „Příčetné šílenství“ publikovaný v MF Dnes 25. 8.

Pan Brenna se pozastavuje nad rolí, kterou v psychiatrie v kauze A. B. sehrála, a docela szásziánsky se ptá: Kde je hranice mezi představami, které se některým mohou zdát tak či onak extrémní, a psychózou? To je ten první krok. Ten druhý by spočíval v uvědomění, že žádná taková hranice neexistuje, protože „psychóza“ je prostě označení pro představy, které se zdají extrémní (či nenormální) psychiatrovi.

O tom prý zatím nelze moc přemýšlet, neboť toho není mnoho, o co bychom se mohli opřít jako o výsledky výzkumu, pokračuje skepticky pan Brenna, tlumočník a průvodce.

Dále cituje jiné postbreivikovské skeptiky: …otázky týkající se toho, kdo by měl kvůli zvláštním okolnostem uniknout trestu, nejsou jen záležitostí psychiatrie. A: …je zásadně na pováženou odebrat zločincům odpovědnost za jejich viny. A: …v Oslu došlo ke stanovení precedentu ohledně pojmu nepříčetnosti a nejistoty kolem toho.

Následuje velké finále: Do očí bijící neshody ještě budou pro norskou psychiatrii zhoubné.

A myšlenka vpravdě szásziánská: Koneckonců závěry spočívají na osobních zváženích. Jenom „osobní zvážení“ je diplomatický výraz. Psychiatrické závěry spočívají na DOJMECH. Na ničem jiném než na dojmech. Na dojmech, které psychiatr z vyšetřovaného má. Tyto dojmy pak vyjadřuje pomocí řeckých a latinských slov, aby to působilo na nevzdělané lidi jako medicína.

A dále: Není únosné mít soudní psychiatrii, která funguje jako sázka v loterii. Až na to, že v loterii může sázející někdy vyhrát, kdežto v psychiatrizované justici sázející (spravedlnost) může jenom neprohrát, protože neexistují žádné „duševní nemoci“ a ten, kdo vždy vyhrává je psychiatr, který ať si vymyslí „duševně nemocný“ nebo „duševně zdravý“ svou dávku od státu dostane. (říká se jí tuším znalečné)

V praxi to byla diagnóza vyprodukovaná psychiatrií, které dal zákonodárce příliš stěžejní roli. Opravdu- celý Szasz. Ta pak měla vliv na dopad případu. Nejvyšší státní zastupitelství rozdávalo důtky lidem, kteří byli toho mínění, že první zpráva neměla rozhodovat o dopadu případu.

3.

Teď ještě zamyšlení nad větou: Do očí bijící neshody ještě budou pro norskou psychiatrii zhoubné.

Jaká krásná myšlenka. Ale opravdu může nějaká kauza Breivik přispět k odpsychiatrizování justice- byť jen té norské?

Předně je třeba říct, že justice (alespoň norská- nejsem si jistý jak je to u nás) není psychiatrizovaná tak MOC, jak by mohla být. Norští soudci si vyhradili právo neřídit se psychiatrickými „znaleckými posudky“, což znamená, že psychiatrii nepovažují za stejně věrohodnou jako neurologii. Přesto psychiatrické „znalce“ do soudní síně pouštějí a jejich fikcemi se řídí- pokud je k odmítnutí psychiatrických výmyslů nepřinutí okolnosti, jako tomu bylo v kauze A. B.

Jde o to, že forenzní psychiatrie je jen logický důsledek celé té psychiatrické pohádky. Dokud budou existovat „duševní nemoci“, které jaksi „přímo“ mění lidské chování, budou existovat odborníci, rozhodující na základě svých dojmů, zda k trestnému činu došlo kvůli takovému působení. Norové by také mohli dospět k závěru, že „duševní nemoci“ sice existují, ale psychiatři je neumí rozeznat. Co ale potom s násilnými hospitalizacemi? O těch pan Brenna nepíše. Norský soudní řád je pochopitelně výhodný pro soudce. Když s něčí „léčbou“ nemají problém- což je pravidlem- tak nebožáka psychiatrům „dají“, a když s ní mají problém, tak psychiatrický „posudek“ prostě odmítnou.

Tak co tak zhoubného se může norským psychiatrům přihodit?

Obávám se, že nic. Forenzní psychiatrie je logický důsledek víry v duševní nemoci a skepse vyvolaná kauzou A. B. není tak hluboká, aby vedla k oslabení této víry. Justice se dojmy psychiatrů nemusí řídit už nyní. Úplně odstranit psychiatry z justice- k tomu nedojde. Čili přestože neznám norské reálie, tvrdím, že k žádné zhoubě, o které píše pan Brenna, nedojde. Nic se nezmění. Psychiatrie buď padne jako CELEK- čehož se, věřím, dožiju-, nebo může zůstat neomezeně dlouho v současném stavu, nebo bude psychiatrický nádor růst- což se bohužel zatím děje. Dokud nedojde k oslabení VÍRY v duševní nemoci, nemůže k žádnému částečnému omezení agendy psychiatrie dojít.

Obsah: 1. Vznik skepse vůči psychiatrii 2. Skepse Yngvara Brenny 3. Pravděpodobnost reformy forenzní psychiatrie

27. 8. 2012