Veselá změna

Konec stereotypům

Jednoho mlžného a sychravého dne, když jsem v 5 hodin vstával do práce, se přihodilo něco naprosto nečekaného. Celý den byl jako obří noční můra. Znáte to, když vstanete z postele levou nohou? Něco takového, jenomže já musel mít zřejmě obě nohy levé.

Jako každý den jsem něco malého pojedl. Vyjdu z baráku a vydám se do kůlny pro moje staré a rezavé kolo. Sedám na kolo a sjíždím volně z kopečka do města. Jak ovšem brzdím, řetěz po náročně ojetých kilometrech zůstává za mnou. Normálně praskl a zůstal ležet uprostřed polní cesty. No kdo zná tato stará kola, určitě uzná, že bez řetězu se na nich brzdí špatně. Kolo se rozjíždělo čím dál rychleji z kopce. Trvalo jen chvíli, než jsem se rozhodl seskočit. Naše krásně upravené příkopy plné kopřiv byly pro mne krásnou přistávací dráhou. No skončil jsem celý popálený, zarudlý v obličeji a s pohmožděnou nohou.

No samozřejmě jsem musel co nejdříve doběhnout do krámu. Pracovní doba i tady na konci světa začíná přesně. Vzal jsem své věci a i přes bolavou nohu jsem dopajdal do krámu. Zde na mě již čekal můj šéf s nemilým výrazem na tváři. „No to si snad děláš srandu! Kde proboha jsi? Kdo bude obsluhovat lidi? Já snad?“ Moje vysvětlení samozřejmě bral jako hloupý vtip a pohrozil mi, že jakmile se bude tento incident opakovat, budu propuštěn. No to by mi ještě tak scházelo. Kde jinde bych tady asi sháněl práci? Lidí hodně, ale pracovních příležitostí poskromnu.

Vlítl jsem co nejrychleji do šatny, hodil na sebe zástěru s velkým nápisem vepředu „Prodavač“ a skočil jsem za pult. V krámě samozřejmě nebyla živá duše. Proč tedy šéf tak vyšiloval? Asi jenom z principu.

Hodina, dvě, tři a nikdo nepřicházel. To je zase den. Jako každý jiný. Skočím alespoň zkontrolovat zásoby, řekl jsem si. Přeskočil jsem pult a hurá k regálům zkontrolovat, jestli těch pár výrobků, které se dostaly až k nám do obchodu máme v dostatečném množství. Moje ranní příhoda mi dala celkem zabrat a já se cítil celkem unaven. Nenapadlo mě nic jiného, než se o regál s pečivem, u kterého jsem právě stál, opřít. No a způsobil jsem pohromu. Regál s radostí povolil a začal se překlápět na další v řadě stojící regály. Padající regály způsobily tolik ruchu, že se celá ulice přišla kouknout na tu spoušť. Poslední regál se zhoupl, spadl na výlohu a se zvukem padajícího skla výlohou bez problému proletěl. Povyku to udělalo tolik, že i pan šéf ve spěchu přiběhl. „Máš padáka!!!!“

Krátce po poledni se vracím domu. Do kopečka již pěšky, stále oteklý, stále s bolavou nohou, ale s jednou novinkou. Jsem bez práce. No to je hrozný. Co já teď budu dělat? Doma samozřejmě šíleli. „No to snad nemyslíš vážně?! Ty jsi hrozný nemehlo! Co teď budeš dělat? My tě živit nebudeme!“. Rychle jsem zareagoval a vyhrkl na ně z afektu větu, které jsem dlouho litoval: „Taky nemusíte! Balím se a jdu odsud! Stejně je to tady jen špinavá díra. A jdu si sbalit!“. Vlétl jsem do pokoje, vyndal starý loďák z pod postele a srovnal do něj pár svých věcí. Zamkl jsem kufřík a vyšel s ním slavně do kuchyňky. Rodiče se na mne samým hněvem nepodívali. Zabouchl jsem za sebou dveře a vyrazil, kam mě nohy nesly. Po hodince chůze jsem se z blízkého kopce koukl zpět na mojí rodnou ves. Cítil jsem smutek a zároveň krásnou volnost. Nic mě již nedrží.

Jsem volný!

 Co teď budu dělat?

Kufřík s pár věcmi v ruce, peníze skoro žádné a jídla jak by smet. No tak takhle jsem si svobodu zrovna nepředstavoval. Zvedl jsem se z pařezu a zhluboka se nadechl. Přeci se nebudu litovat. Jsem chlap! Ale chlap, který netuší kam se vydat. Vždyť znám jen naší ves a nedaleké město. Nebudu to moc řešit, vždyť svět je přeci plný lidí. Na někoho musím narazit.

Vydal jsem se na cestu. Opravdu jsem na někoho narazil. Po 14 hodinách chůze v téměř neschůdném terénu a nesnesitelném horku jsem opravdu na někoho narazil. Byl to starý pán sbírající dříví poblíž svého domu. Zprvu byl zaskočen, ale nedivte se, kdo by čekal cizí osobu s kufříkem uprostřed lesa. Po nějaké chvíli jsme se dali do konverzace. Zjistil jsem že se jmenuje Ruslan. Žije tady již 15 let a od té doby neviděl živou duši. Taky že vyjadřování mu dělalo problémy. No naštěstí mě vzal k sobě. Radost mě brzy přešla, když jsem uviděl uvnitř jeho příbytku shnilá a vlhká okna, postříkané zdi něčím mastným (alespoň doufám že to bylo mastné) a hromadu starého a nevábně vonícího oblečení. No žádná sláva to nebyla pánové a dámy. „Nemáte náhodou něco malého k snědku a pití?“ optal jsem se ho. „Zaplatím vám.“ A vyndal jsem na stůl peníze. „Tady nemají peníze žádnou váhu študentíku. Copak bych si tady za ně koupil? Houby? Mech? Kapradí?“ Samozřejmě se u toho za břicho popadal. Za odnosené dříví mi ale nakonec nabídl kus chleba a hrníček vody k tomu. Starý pán mi nabízel i nocleh, ale opravdu to u něj nebylo připraveno k noclehu, nebo spíše já jsem nebyl připraven k noclehu u něj. Rozloučil jsem se tedy, poděkoval a vydal se na cestu. Bohužel jsem stále nevěděl kam, jelikož stařec znal pouze své nejbližší okolí.

Co teď budu dělat? Říkám si když stojím uprostřed lesa se zapadajícím sluncem v zádech. Najdu si nějaké přístřeší. No jen jsem to dořekl a udělal první krok, noha se mi zabořila pod shnilý pařez, já přepadl hlavou napřed a kutálel se z kopečka dolu. No to bylo něco pro mé bolavé koleno. Vymetl jsem každý pařez, kořen a malý stromek (těm velkým jsem se naštěstí vyhýbal). Ufff! A můžu se opět postavit na nohy. K mému bolavému koleni se přidal i bolavý kotník na stejné noze. Při vší smůle jsem dokonce ztratil svůj kufříček a vysypal se mi dokonce všechen obsah mých kapes. „No nejsem já ten největší smolař na světě?!!!!) Zakřičel jsem na celý les. Dnes už jsem opravdu nemohl. Ustlal jsem si na mechu pod obrovským jehličnatým stromem. V hlavě jsem si shrnul celý den a se slzami v očích naštěstí usl.

Dalšího rána jsem byl rychle na nohou. Bodejť by ne, když celý večer pršelo a já spal celou noc v tekoucí říčce. No mám to ale kliku, řekl jsem si v hlavě a sundal ze sebe větší část mokrého oblečení. To by se kolemjdoucí divili, kdyby je pozdravil potlučený chlapík téměř nahý pohánějící se po lese. Nebudeme přeci v této těžké situaci hodnotit můj zevnějšek. Stačí že psychicky jsem na dně.

Šup bez jídla na louku, na které jsem ihned uviděl rozprostírající se město. „Ha, moje šance!“. Když jsem se táhl přes louku, zjistil jsem, že jdu vlastně po poli plném malých klásků. No není krásné, když vidíte plody přírody. Ovšem tento krásný obraz mi byl rychle zničen. Zpoza lesa vyletělo malé letadélko, které přilehá políčka práškovalo. Nestačilo že jsem zmrzačený a téměř nahý. Dokonce jsem byl i postříkán naprosto zdravou dávkou chemikálií. Že já jsem dnes vstal z mechu levou nohou.

Naštěstí než jsem došel do města, moje šaty byly již téměř suché a já se mohl opět obléci. No zase byl ze mě alespoň trochu člověk. Mohl bych si tu najít třeba práci. Zašel jsem do prvního obchodu, který jsem potkal a optal se na práci. Samozřejmě mě všude odmítali. Akorát v malém obchůdku s potravinami mi nabídli místo prodavače. Byl jsem zase tam, odkud jsem utíkal. Byl jsem nešťastný, ale měl jsem co jíst a pít.

Dokonce mi byl nabídnut i malý byteček nad obchodem. Po první směně jsem si napustil horkou vanu, v které jsem usl. Usnout ve vaně není nic tak hrozného, ale to bych nesměl nechat zapnutou vodu. „Vždyť jsi vyplavil celý obchod ty parchante!“ řval na mé ráno provozní. Rychle jsem vzal nohy na ramena a byl jsem pryč. Opět ven z města. No jsem umytej, nemám hlad ani žízeň. Byl jsem na tom i hůř.

Po krátké cestě mě překvapila kolemjdoucí žena. Byla usměvavá, energie z ní jenom zářila, byla krásně ustrojena a spokojena. Neodolal jsem a vyjekl jsem na ni: „Co se vám to stalo?“ Nepřekvapila ji moje otázka a s úsměvem my odpověděla: „Nic, zažívám normální krásný den.“ Nevím proč, ale něco mě k ní přitahovalo (a hormony to nebyly). Začali jsme si povídat a já se jí nakonec svěřil s celým mým příběhem. Ani nevím proč, prostě jsem v hloubi duše musel. Během mého vyprávění jí úsměv z obličeje nezmizel. Po mém dlouhém stěžování si na život se mě zeptala na něco, co jsem nečekal. „A proč jsi z toho smutný?“. „Protože se mi lepí smůla na paty.“ Odpověděl jsem. Krásně se na mě usmála: „Proč smůla? Opustil si své rodné město, protože chceš najít svůj sen. Zažil jsi dobrodružství které jen tak někdo nezažije. Našel jsi práci, kterou shání tisíce lidí. Vždyť ty jsi Šťastný muž!. Nevěřil jsem svým uším. To snad nemyslí vážně, říkal jsem si v duchu. Ale když jsem se nad tím zamyslel, vlastně měla na druhou stranu pravdu. I mě se nyní na obličeji udělalo něco, jako je malý úsměv. „A co mám dělat dál?“ Optal jsem se jí. „Jen to co chceš.“ To bylo to poslední co jsem od ní slyšel. Když jsem se jí snažil zastavit a optal jsem se proč utíká řekla mi: „Neber to osobně, ale chci jít k řece. Slyšíš? Chci.“

A co chci já? Co teď budu dělat? Co tím vším vlastně ta energická žena myslela? Zkusím se nad tím zamyslet.