Poslední přání

Na nebi slunko do mraků napršené,
choulím je zmáčené do peřin.
Paprsek ve tváři bolestí pokřivené,
laská se s květy kateřin.

Najednou obloha modrá je jak len
a vysoká, že Bůh by dolů slít!
Jen natáhnout ruku na chvíli tam ven
a teplo těch paprsků ucítit.

Chci na louku vyběhnout a obejmout tu modř
a zelenou, co vůkol všechno halí,
závojem bolesti vše přemění se v kouř,
ti co už odešli, jsou téhle chvíle znalí.

V pokoji ticho, v koutě z hávu stín,
chlapík nezvaný u postele stojí,
nevím proč rád, já povídám si s ním,
cosi uvnitř cítím, že dnes mě k němu pojí.

Chvíli mluvíme tichoučce, pak vroucně, pak vzrušeně
a tak
naposled zadoufám, v mém pohledu je touha
a poslední, malé přání snad…

Nebe je pryč, jen oči k němu vzhlíží,
v rozepři naší konečně nastal smír,
mé přání je prosté a splnění se blíží,
by za modrou klenbou, byl věčný klid a mír.