Průvod po dnu původu duše

Na zrcadle povadají vlasy
krátí noci při poznámkách
o oddělení duší provázkových.
kapky krve čekají
Na prohloubení stromů.

Člověčí rozhovory napříč řekou
o straších
o neumlčitelných ranách osudů
o prázdných sklenících
o nakažených buňkách s bonusem
o chvílích
o hlavě proti ohni
a jednou nebo napořád
o ulicích prachem zapomenutých.


Po nich se vláčí
s šepotem
s úrazy
bez tlukotu a otázek
s půlmetrovým potom
neumlčitelné stránky
nezapomenutelných nechtěných
následujíc
vřískajícími, prahnoucími, vrásčitými,
drobícími se i novodobými.
Potomky prskajícího Fausta
pištící děcka s vymyšlenými vyvolenými
masitými.
Těsně v patách, které tak
v poloběhu šetřící se
kyselí, s nohami z rozbitých láhví do vína
prskající novicové se slinami nového zákona
Osudoví!

Zaseklé patrony
přeříkané básně
pře se rozpaluje
přetíná vše.
Vlak hořící, slibující,
Ezna Ezuentel
Pro nikoho padající
pro zítřejší ránu.

Přežraná duše natržená
samolibým dušeným tušením
poblíž dmoucích se trolejí
převrací hříchy po předzahradách roků a vět.

Rozloučená láska, násilím přesvědčená
olizuje černé plíce vraha nenarozeného básníka
přilétá
rozvrácená morda kralevice tržních schodků.
Téměř přesně za,
odměřené
osamělé hvězdy objímajíc dobré zprávy útulků.
Přilétají bez zříkání,
pařížské zvony, záclony královských provazochodců,
správci athénských schodků
nalévají číše žlučí a „majetků“, cinkátek,
ó zlatých rejů duší.

Na krajích cest podrážděně,
ti co vždycky
poblíž odchází pryč.
Pararůžová plazma severních moří a váhavek,
ztracení proslovci tónují stěny,
srdce, kabáty a zimy z děr převrácených nicotností.

Převrácené kabáty čmárají po zdech
mastných a modrých hradů,
heroldi stráží scvrkávající se vyschlé
formace.

Šiřitelé večeří myších stád
rozmlouvají o tónech ryzých roztržení předzvěstí.
Membrány ubránění slizkých strání se rozmáhají, rozčilují
úplatností liščích nor,
vlčích úlů, prázdných chatrčí
a vystrčených bradavek a penisů.
Citronové oděrky vyprazdňují šeptem nozdry všech tuláků
(prázdnoty) zavřených průchodů jistých rozkladů pastí.
Chleby otroků, všech natržených minulostí.

Přes cestu přebíhají fosforující kočky
se zlatými kříži na hřbetu
a otrávenými blesky v zubech.

Nevyjadřují se!


V podchodu se třesou slanou vodou
ti co radši shořeli
než měli vyhasnout
v rámci propagace bezportfejních dešťů
a prázdných pohárů od krve všech bratrů a dcer setmění.

Pak v pološeru přichází židovské děti
nesou si rogala svých otců.
Těsně po setmění tikajících orlojů a odřených zahrad
začali ztrácet výšku svobody.
Děti ji boudou s sebou nést ve spánku
navždy!

V závětří,
v pološeru příštích nalezení
narozeni židlaři protestujíc
navzdory.
Mladíci zhrzení
s hesly z rosolu
a sirkami namáčejíc v nerozhodných intervalech,
pracují na psích golgotách
prskajících, vrzajících poduškách
odevzdání.

V liniích tečou poražení
z příštích válek za svobody,
orli pera dopadají,
ve stoje křičí slaní přátelé.
Utržené převrácené smrduté okenice
zabetonovat!

Cinkot jezer naznačuje
příchod starých minolků,
rozebraných parazitů davem šílenců.
Tikot ticha vlhčí postele.
Klášterní zeď potrhaná perem,
slzami růží i krátery konců světa.
Oběti nás pálí ve snách,
ty příští!