Náš společný osud se šťastným koncem

Já a můj bratr Ctibor jsme odjakživa drželi pospolu. Tato jistě kladná vlastnost byla našemu okolí dána v zřetel hned při našem porodu – zjistilo se totiž, že jsme siamská dvojčata. Byli jsme k sobě dokonce spoutáni tak pevnou vazbou, že nás od sebe museli oddělit násilím. Já jsem prý byl k bratrovi přirostlý rukou v oblasti jeho kotníku. Když jsme z maminky vylezli, vypadali jsme prý jako artisté nebo snad dokonce i jako párek horolezců, z něhož se jednomu přetrhlo lano a v poslední chvíli se ještě stihl zachytit kotníku toho druhého.

A tato soudružnost se u nás projevovala i v pozdějším věku, kdy už jsme dávno byli oddělení. Avšak, vše má svůj konec – i u nás se objevily první rozpory, a to až s příchodem temné postavy do našich osudů. Tou postavou byla krásná Marie. Nelze jednoznačně říci, kolik let nám bylo v době, kdy jsme se do ní zamilovali, ale zuby už nám v té době rostly, protože si pamatuji, že jsme je na sebe s bratrem neustále cenili.

Marie měla mezi námi těžké rozhodování – vypadali jsme totiž s bratrem úplně stejně, jen já jsem měl trochu jinou pravou ruku a bratr se ode mě lišil malou deformací levého kotníku. Rozumem jsme však byli jako nebe a dudy – zatímco já jsem vystudoval právnickou fakultu v Plzni, a to neuvěřitelným tempem, bratr měl v hlavě pusto a prázdno, vědomostí co se do hrsti vejde, asi jako vody v pouštní pumpě. Ctibor se živil pochybnou prací uklízeče v nevěstinci na konci vesnice. A právě v nevěstinci se poprvé seznámil s krásnou Marií. Ta se stále nemohla rozhodnout, kterého z nás si vybrat, neboť o našich nedostatcích na končetinách nevěděla, a navíc nelze předpokládat, který z nedostatků by jí vadil více a který méně. Rozumem se Marie Ctiborovi mohla rovnat, takže ani nepostřehla mého geniálního ducha. Možná proto si nakonec zvolila bratra, k němuž přeci jen měla blíže jak rozumem, tak prací.

Počal jsem vymýšlet lest, jak se bratrovi za tuto nepříjemnost pomstít. Vylákal jsem ho do hor, kde jsem mu chtěl přes oči navléci šálu, zatočit ho pětkrát dokola a pobídnout ho, aby našel cestu domů, načež bych ho opustil. Bratr by byl ztracen a nemohl by najít cestu ani do nejbližší knejpy, když v tom bych se z hustého lesa vynořil já, jeho spasitel, a ukázal mu cestu, čímž by si u mě vytvořil dluh, který by mi později splatil přenecháním krasavice Marie.

Ale něco se pokazilo – mezi mnou a bratrem nastala neuvěřitelná rvačka, při níž jsme se dostali až na okraj vysoké skály. Nevíme, jak se to přihodilo, každopádně jsme se oba nahnuli nad propast více, než bylo únosné. Ctibor se ještě v poslední chvíli stihl zachytit hrany útesu, avšak já jsem padal dál dolů a zachránilo mě jen to, že jsem se pravicí zachytil levého bratrova kotníku. Když jsme se zázračně společnými silami vyškrábali zpět na skalní plošinu, naše radost, úleva a únava neznaly mezí. A od té doby jsme zase drželi s bratrem pospolu.

A Marie se nakonec opravdu stala bratrovou manželkou; sám jsem jim byl na svatbě za svědka. Já zatím svou družku nemám, ale čas od času se chodím dívat za bratrem do práce, a tam je, věru, z čeho vybírat!