Osamělé války - Aisling (část 3)

 

předchozí část příběhu

 

 Už svítalo, když jsme se vyřítily z poslední zatáčky před ležením roselliánek. Kajsa mi mávla na pozdrav a nasměrovala koně dál po tessarské silnici, já zahnula na louku k táboru.

„Zatraceně!“ uteklo mi, když jsem mezi stany uviděla stožár s velkým žlutým praporem.

Přinutila jsem Sionnacha zastavit. Do tábora v epidemii si netroufnu.

„Haló?“ zařvala jsem zoufale. „Breano? Breano!“

K mému nesmírnému překvapení vyšla matka představená z jednoho z bližších stanů.

„Aisling! Jeď pryč. Jeď pryč!“ volala na mě Breana. Zaváhala jsem.

„Co je to za nemoc?“ houkla jsem přes půl louky.

„Tyfus,“ přišla klidná odpověď. „Jeď pryč!“ Místo toho jsem pobídla Siona směrem k Breaně. Bála jsem se jiných nemocí, v létě byly v Tessaře neštovice. Z tyfu takový strach nemám. Jenom nesmím zapomenout říct ostatním, aby nebrali vodu tam, co rosellky.

„Breano, adorský vojsko se dostalo přes hranici, do půl dne můžou být tady,“ varovala jsem matku představenou, ale samotné mi bylo jasné, že transport tábora s tyfovou epidemií je holá nemožnost.

„Nemůžeme se přesunout,“ konstatovala Breana.

Zaryla jsem si nehty do dlaní. Zatracená bezmoc.

„Breano... je to silná armáda,“ zamumlala jsem.

Prakticky jí tím říkám, že když zůstane, zabijou ji.

„Já vím,“ přikývla představená vyrovnaně. „Já to vím.“ Na chvíli se odmlčela. „Řeknu to děvčatům, dám jim vybrat. Která chce, může odejít.“

Zavedla mě do zásobovacího stanu a posadila na jednu z beden s obvazy, načež odešla poshánět svoje „děvčata“. Jedna po druhé se do stanu trousily adeptky a sestry všeho věku a v nejrůznějším oblečení, poznat se daly jenom podle čelenek s bílými závoji k lopatkám, kterými si spínaly vlasy. Na mě se dívaly nejistě a maličko podezřívavě; počítám, že jim Breana neřekla, proč jsem přijela.

Nakonec se vrátila i představená samotná s posledními dvěma sestrami. Těmhle bylo maximálně osmnáct. Okamžitě jsem o ně dostala strach.

„Aisling?“ vybídla mě Breana. „Zopakuj děvčatům, proč jsi přijela.“

„Přijela jsem vás varovat,“ recitovala jsem poslušně. „Silná adorská armáda prolomila obranu. Může tu být do půl dne. Naše vojsko se stahuje, nemá šanci.“ To měly byste utéct taky jsem radši spolkla. Nějak si myslím, že by se to Breaně úplně nelíbilo.

„Sestry, svoji povinnost jste splnily,“ promluvila důstojně Breana. „Tady vám teď hrozí smrt. Zachráníte-li se, budete moci pomáhat jinde jiným. Máte volbu. Ty z vás, které budou chtít odejít, doprovodí paní Aisling as Cill Airne do tessarské pevnosti, tam se můžete rozhodnout, co dál. Nenutím vás, abyste mi své rozhodnutí říkaly přede všemi. Je však třeba spěchat. Prosím, vycházejte ze stanu po jedné a řekněte mi, jak jste se rozhodly.“

Mezi rosellkami to zašumělo, jak si sestřičky v hloučcích překotně šeptaly. Z nejbližší skupinky, ponořené v obzvlášť vášnivé diskuzi, zaznělo jméno „Reine“.

Reine?

Breana se ke skupince rychle otočila a varovně na ně sykla, ale já slyšela stejně dobře jako ona. Zvedla jsem se z bedny a dvěma kroky se vmáčka přímo doprostřed skupinky. Jedna mladičká adeptka se ke mně obrátila.

„Paní Aisling? Víš něco o Reine? Vydávala se včera k hranici...“

Reine!

Breana rezignovaně přivřela oči, když jsem se, vytočená na nejvyšší míru, otočila zpátky k ní.

„Tys o ní věděla? Vy všechny tady jste věděly o tý flundře,“ při tomhle slově se na mě Breana nesouhlasně zamračila, „a ještě jste jí pomáhaly? Je vám celá pohraniční stráž k smíchu, když si přes nás posíláte lidi, kdy vás napadne?“

Představená zachovala klid, ale z hlasu jí zněl ostrý nesouhlas.

„Aisling, já Reine znám. Pracuje u nás jako alchymistka od chvíle, kdy dokončila školu. Věděly jsme o ní, ano, a věděly jsme, koho přes hranici převádí. Věř mi, že to nedělala kvůli válce. A nebylo to zrovna kdy nás napadlo. Každý přechod se plánoval, navíc se musel sladit s vašimi hlídkami-“

„Jasně, aby to správný místo hlídala čarodějnice,“ ušklíbla jsem se otráveně.

„Reine u nás ty lidi schovávala, dokud je nemohla přes hranici dostat bezpečně,“ nenechala se Breana rozhodit. „Jen jsme jim zajistili větší bezpečí, dali Reine čas najít nejlepší způsob, jak přejít hranici. Aby se nemuselo opakovat to, co na jaře,“ probodla mě nepěkným pohledem.

„Tak pozor, za to jsem nemohla já, to byl ten idealista mladej,“ bránila jsem se.

Breana sklonila hlavu. „Na to jsem nemyslela. Chtěla jsem říct, aby Reine zbytečně nepřiměla hraničáře k neuvážené akci, kterou se prozradí nepříteli oni.“ Dál pokračovat nemusela. Jako by mi zase tělem projela bolest ze zakletí, kterým mě Theodor na rozkaz mučil.

„Tak, dámy, prosím!“ ušetřila mě Breana dalšího sebetrýznění, dvakrát tleskla a vyšla před stan. Jedna po druhé ji následovaly ostatní sestry. Jak se která rozhodla, nebylo do stanu slyšet. Posadila jsem se zpátky na bednu s obvazy a čekala.

Stan se vyprázdnil rychle, roselliánky zřejmě neměly nad čím váhat. Breana se ke mně vrátila se stejně vážným výrazem, ale vyzařovala z ní spokojenost.

„Děvčata zůstávají,“ oznámila mi klidně.

Postavila jsem se. „Tak jo. Já jedu zpátky do tábora.“

Představená se na mě zadívala s porozuměním. „Tys ani nečekala, že některá odejde, že?“

Pokrčila jsem rameny.

„Nevím. Nevím, co bych na jejich místě udělala já. Hodně štěstí, Breano,“ popřála jsem jí a vypadla ze stanu. Odvázala jsem Sionnacha, přehodila mu otěže přes hlavu – a překvapeně se zarazila s jednou nohou ve třmenu.

Na silnici se objevila malá skupina jezdců na koních. S jednou výjimkou jsem je poznala i na dálku. A ta výjimka bude nejspíš Breanina chráněnka Reine. Dokončila jsem nasedací manévr a cvalem své kolegy dohonila.

„Co se stalo?“ vyprskla jsem na ně bez úvodu.

„Co je u rosellek za nemoc?“ štěkl ne úplně v odpověď Ulf a pro všechny případy se ode mě držel dál.

Popadla mě chuť schválně ho pronásledovat, ale tohle nebude ta nejvhodnější situace.

„Tyfus,“ zvolila jsem místo toho klidnou odpověď. Ulfa stejně neuklidnila.

„Tyfus?“

„Tyfus. Taková ta nemoc, která se přenáší zkaženým jídlem nebo vodou.“ Ulf po mě přestal házet vyčítavé pohledy, ale pro jistotu zůstal na opačné straně silnice.

„Co se stalo?“ zopakovala jsem trošku důrazněji.

Asgeir zoufale potřásl hlavou. „Masakr. Čtyři na jednoho. Nebyla šance tábor udržet.“

K tomu nebylo co dodat. Jen jsem se rychle ohlédla po ostatních. Talfryn měl levačku na pásce a Rowan obvaz, přidržující poskládaný klůcek na ráně na čele, ale všichni mí kolegové byli živí a celkem vzato zdraví. Alespoň tak. Nadpočetná osoba byla doopravdy nezraněná Reine.

„Někdo z vojáků...?“ bála jsem se otázku dokončit.

„Brali zajatce,“ ujistil mě Ulf. „A pár kluků uteklo a možná je nechytili.“

„A my jedeme kam?“

„Tessara,“ ozval se pro změnu Gallagher.

„A to vás kapitán prostě jen tak nechal jít?“ zeptala jsem se. Možná to vyznělo trochu pochybovačněji, než bylo vhodné. Asgeir se na chvilku zatvářil, jako že ho ta poznámka osobně urazila. Pak se vrátil ke své tragické apatii.

„Nechal,“ potvrdil mi. „Když bylo jasný, že nemáme šanci, vyhlásil ústup a stažení všech jednotek do Tessary.“

„Asgeir se teda chvíli tvářil, že chce hrdě vytrvat a padnout za vlast, ale vysvětlili jsme mu, že to koneckonců může vždycky,“ doplnil ho Bran s nádechem šibeničního humoru.

„Co budeme dělat v Tessaře?“

Rozhostilo by se ticho, nebýt toho, že koňská kopyta dopadala na cestu, kůže postrojů vrzala, z osamělý chalupy na obzoru bylo slyšet zuřivý psí štěkání a Bran si teatrálně odkašlal.

„Hrdě vytrváme a padnem za vlast?“ navrhl potom.

Snažil se, aby to vyznělo jako vtip, ale hlas mu zakolísal. Bran se marně snažil obrátit v legraci svůj největší strach.

„To se mi nechce,“ přiznala jsem tiše.

„A komu jo?“ doplnil mě melancholicky Gallagher.

Projeli jsme zatáčkou a zavlnil se před námi další úsek cesty, toho času částečně zahalený v prachu, který rozvířila kopyta grošovaného koně.

Asgeir se podvědomě narovnal v sedle a ztratil něco ze svého zoufalého výrazu. Na koni téhle ne zrovna obvyklé barvy jezdí Kajsa. Samozřejmě.

Jak se kůň a jezdec postupně přibližovali, poznali jsme Kajsu najisto. Místo pozdravu jsme ale rychle strhávali koně stranou, protože Kajsa jaksi do poslední chvíle svoje zvíře nezastavila, vletěla do naší skupinky jako střela. Až uprostřed hloučku koně prudce zatáhla, přinutila ho otočit se na místě a očima probodávala Asgeira.

„Tessara padla. Pětitisícová armáda z jihovýchodu. Táhnou na Dhamsu.“

Chvíli jsme tuhle informaci vstřebávali.

„Zatracená práce,“ prohlásil nakonec Ulf.

 

„První pomoc?“

Zírala jsem na Asgeira s pusou dokořán. Právě se vrátil od generála Kjella, zástupce velitele všeho, co zbývalo z dhamské armády, aby s ním vyjednal naše působení v obraně hlavního města. Talfryna generál povolal k lučištnickému oddílu, pro nás ostatní zněl rozkaz pod vedením sester roselliánek poskytovat rychlou pomoc zraněným.

„Ty o tom víš alespoň něco, na rozdíl od většiny z nás,“ zabručel Asgeir.

"Prosím tě, to, že jsem kdysi na Graaffu absolvovala i léčitelský obor, ještě neznamená, že si z toho něco pamatuju."

„Výborný, vážně,“ podpořil mě truchlivě Ulf. „Proč nás nenechají bojovat?“

„Oficiální verze – nejsme bojová jednotka. Neoficiální verze – velkovévoda Asbjorn si válku představuje jako partii šatrandu a my nejsme ta na pohled pěkná figurka, kterou se mu zlíbilo táhnout,“ ozval se z rohu místnosti Gallagher.

Bran se rezignovaně ušklíbl.

„Jo, tak to je jasný,“ ujistil Gallaghera přehnaně srdečně.

„Já taky vždycky nejradši táhla koněm,“ zastala jsem se velkovévody. Holt ne každý je stavěný pro šatrand. Nebo válečnictví, když je o tom řeč. A titulu velkovévody se asi těžko zbavuje se ctí, takže se vcelku nedivím, že čas od času sedí na trůnu ne tak úplně ideální panovník.

Ale když se na to koukám odsud, je pořádný průšvih být figurka pro břídila, zejména proti Frolikovi Adorskému. Ten válku taky považuje za šatrand, ale hrát ho umí.

„Kde máme být?“ zeptala se věcně Reine. Okamžik, kdy pohraniční stráž ze Spáleného Mlýna adoptovala převaděčku, mi jaksi unikl. Najednou prostě byla jedna z nás a šířila kolem sebe takovou auru nezdolného sarkasmu, že jsem jí až záviděla.

Asgeir ukázal z okna. „Kolem severní věže pevnosti, pro vojáky z boje na opevnění. Roselliánky tam mají ošetřovnu a vyklidily další prostory, taky čekají, že to bude zlý.“

Reine přimhouřila oči.

„A co město? V Dhamse žijou tisíce lidí, všechny je pevnost neochrání. Necháte je adorským?"

Nikdo neodpověděl, jen jsme tupě zírali do podlahy.

„Tak zavázali jste se chránit tuhle zemi nebo ne?“ zasyčela Reine vztekle a švihla ve vzduchu zaťatou pěstí. Kdyby stůl nestál u opačné stěny místnosti, určitě by do něj pro větší důraz praštila. Bran po ní úsporně zašilhal.

„Nezavázali. Žoldnéřská smlouva platí, jenom když ji dodržujou obě strany. Vévoda necítí povinnost platit mi žold, já necítím povinnost bránit jeho zemi,“

„Souhlas,“ ozval se Ulf.

„Souhlas,“ nedalo mi to.

Asgeir vydechl. Ohlédla jsem se po něm. Zíral na nás tři, jako by nevěřil vlastním uším. Pohled měl skelný.

Pod hrudní kostí se mi probudilo něco jako pocit viny, ale nebylo to nic, s čím bych se nedokázala srovnat.

„Nezaplatili ti...“ Reine prskala jako kočka a s očima vztekem skoro zavřenýma se pomalu blížila k Branovi. „Oni ti nezaplatili za to, že budeš bránit svoji zemi?“

„Nepovažuju to za svou zemi.“ Bran se podél stěny, o kterou se doteď opíral, pomalu zvedl na nohy. „Nepovažuju to za svou zemi od tý doby, co jsem vyšel ze školy jako bojovník a léčitel, a jediný, co umí moje země, je poslat mě lovit škodnou a doufat, že už se nevrátím a oni mi nebudou muset zaplatit.“

„Páni,“ ozvalo se tiše z Ulfových úst. Neměla jsem co dodat. Taky mě podobné věci napadaly, a neznám zaklínače, který by na něco takového nikdy nemyslel, ale nikdy jsem se v tom nadávání na vlastní zbabraný osud nedostala tak daleko, abych to vyjádřila souvislou větou.

Převaděčka a zaklínač stáli proti sobě a pozorovali se zpod přivřených víček.

„A proto, že jsi nedostal zaplaceno,“ pokračovala Reine šeptem, který něčím připomínal zvuk meče pomalu vytahovaného z pochvy, „budeš tu sedět na zadku a čekat, dokud se tě nějakej adorskej poskok neuráčí zapíchnout, místo aby ses pokusil zachránit alespoň jeden jedinej život?“

Zírali na sebe bez hnutí, Reine se třásla vztekem a Bran byl bílý jako stěna.

Byl to Bran, komu nakonec pohled uhnul stranou.

„Já jsem řek, že necítím úřední povinnost někomu pomáhat,“ zavrčel. „Neřek jsem, že to neudělám.“

„Souhlas,“ zopakovala jsem znovu.

„Souhlas.“ Těsně po mě přišel se stejným prohlášením i Ulf.

Rowan bezděčně přikyvovala.

Asgeir si znovu povzdechl. Ale ten příšerně prázdný pohled už neměl.

Reine si opřela ruce o boky a jazykem si přejela rty. „Tak fajn. Kdo tu ještě bude, kromě nás a rosellek?“

Asgeir se znovu zachmuřeně zadíval do země. „Nikdo.“

Reine vytáhla obočí skoro až ke kořínkům vlasů a prohnula rty do podkovy v docela slušné imitaci uznalého výrazu.

„Devítičlenná parta leccos zvládne,“ ozval se Gallagher a pak si nás pro jistotu ještě přepočítal.

Asgeir nesouhlasně a unaveně pohodil hlavou. Reine se vyjádřila přesněji.

„V bitvě bude těžko fungovat něco jako devítitičlenná parta. V bitvě bude devět jednotlivců, kteří budou v háji, když narazí na něco, s čím si sami neporadí. A nebo,“ naklonila hlavu ke straně, „tak maximálně tři skupiny, který si poradí s lecčíms, ale ve výsledku toho udělaj mnohem míň než devět samotných lidí.“ Udělat toho mnohem míň byl docela pěkný opis pro nechat mnohem víc lidí umřít.

„Nějaký návrh?“ štěkl Bran, chvilku si počkal na odpověď a když žádná nepřišla, podél zdi se sesunul zpátky na zem.

Reine se po něm ohlédla a v očích měla znovu záblesk vzteku, ale pak se její výraz začal pomalu měnit. Křečovitě zaťatá čelist povolila, oči se jí na chvilku rozostřily, a pak se energicky obrátila k Aderyn.

„Ady? Můžeš nás napojit telepaticky?“

Telepaticky? Tak to, milá Reine, chci tedy vidět.

Krátkovlasá čarodějka, pořád zhroucená u zdi, nezareagovala. Reine k ní přešla o dva kroky blíž.

„Ady!“ houkla znovu nelítostně. Aderyn zvedla hlavu.

„Mhm?“

„Můžeš nás napojit telepaticky?“ zopakovala Reine znovu. Zrovna dvakrát trpělivě to neznělo, ale musím přiznat, že se snažila.

„Tady... všechny?“ vykulila Aderyn oči.

„Jo,“ potvrdila jí Reine. „Tak jednoho, dva bych možná zvládla, ale víc neudržím. Víš, jak já jsem na tom s energií,“ dodala, a kupodivu to ani v nejmenším nevyznělo jako pochlebování. Kdo umí, ten umí.

„Možná,“ kníkla Aderyn.

„Jak?“ ozvala jsem se, než na tomhle objevu stihla Reine vybudovat nějaké další teorie. „Jak chceš telepaticky napojovat nevnímače? Mě a Kajsu, to si dokážu představit, ale ostatní?“

„Amplifikátory, třeba ilex nebo alrauna, to není problém.“ Reine nad nedůležitým detailem mávla rukou. „Když o sobě budeme navzájem vědět, bude snazší se zorganizovat, navzájem si pomoct, když to bude nutný, a přitom neplejtvat lidskýma zdrojema,“ pochválila si svůj plán, když to holt neudělal nikdo jiný.

Na převaděčku – čarodějku, napomenula jsem se, ale málo platné, Reine jsem jako převaděčku poznala, takže ji budu mít jako převaděčku zaškatulkovanou, a kromě toho si ji prostě nedokážu představit dejme tomu v alchymistickém laboratoriu – více či méně tupě zíralo osm párů očí.

Musela jsem si přiznat, že patřím do kategorie „více tupě“. Tahle válka mě ničí.

 

„Pane-“ Muž v dokonale padnoucí uniformě dhamské armády udělal do vévodovy komnaty jen dva kroky, pak se zastavil, uctivě uklonil a čekal.

Velkokníže Asbjorn zvedl hlavu.

„Další prohry, Kjelle?“zeptal se suše.

Generál naprázdno polkl. „Catracht padl, pane.“

Asbjorn se odmlčel. Vypadal v tu chvíli jako kterýkoliv nepříliš úspěšný čtyřicátník, který bezmocně sleduje, jak se mu jeho svět rozpadá před očima, a kterému vlasy šediví trochu rychleji, než by měly.

Je jedno, jestli je váš svět pastouška s doškovou střechou nebo palác uprostřed vašeho velkoknížectví. Když ho někdo začne srovnávat se zemí, ničí tím i vás.

„Tessara padla. Catracht padl. Frolik táhne na Dhamsu. Z armády jsou trosky. Jaká je naděje, Kjelle, jaká je naděje?“

Kjell zatnul zuby. Podle jeho názoru by jakás takás naděje byla, kdyby si nejvyšší velitel vojsk nechal poradit od zkušenějších, nezacházel s oddíly vojáků s lehkovážností vhodnou pro figurky ze hry šatrand a netrávil všechen čas patetickým lamentováním, jaká že je naděje. Velkokníže byl ovšem z lidí, kteří považovali svět za jedno velké jeviště, na kterém třeba part svůj odehrát – a na tragické hrdiny se svět vždycky díval se soucitem. Kjell ho podezíral, že vévoda svůj patetický part hraje i sám před sebou.

„Pane, nezmění se vaše rozkazy?“

„Nemůžu zradit svůj lid tím, že je vydám do rukou nepřítele!“ udeřil Asbjorn do stolu roztřesenou pěstí.

Kjell chvíli čekal. Jiný rozkaz nepřišel. Tragický hrdina udělal další tragické gesto.

„Budeme bránit město. Rozkaz, pane.“

Na odchodu z knížecí komnaty se ve dveřích málem srazil se služebnou. Na podnose nesla pohár vína.

 

následující část příběhu

Díky za všechna přečtení a kritiky!

---