Školní strašidlo

Poslední dobou se na naší škole objevují velmi záhadné a nepříjemné věci, které si neumí nikdo vysvětlit. Marně jsme například celá třída kolektivně dumali nad tím, jak se mohou samy ucpávat dívčí toalety. Na tuto otázku si nedokázali odpovědět ani takové kapacity, jako je pan ředitel, ostatní učitelé, ba dokonce ani pan školník s uklízečkami.

Jak je možné, že se z šaten studentům ztrácejí boty a následně jsou nalézány v prostoru, kde mají uklízečky svá košťata a kýble s různými saponáty a dezinfekcemi, také nikdo neví. Ani uklízečky.

A co takové opouštění školní budovy, které je možné jen za pomoci ukázání občanského průkazu a prokázání plnoletosti osobě pověřené hlídáním hlavního vchodu?

A jak mi, prosím vás, vysvětlíte, že se studentům z hlav ztrácí vědomosti? I mně se často stává, že doma látku umím na jedničku, maximálně na dvojku, a ve škole jako kdyby mi někdo vygumoval mozek - nic si nepamatuji. To, že se občas, většinou před hodinou fyziky anebo dějepisu, vytratí celý žák, je mi úplnou záhadou. A co ještě více umocňuje záhadnost tohoto mizení, je, že se tak děje většinou jen za pěkného počasí. Divné také je, že se žákům ve školních prostorách ztrácí i dobrá nálada. Shodou okolností to je ve většině případů opět po hodinách fyziky a dějepisu.

Rozhodli jsme se s kamarádem Šerlokem, že se pokusíme tyto nejasnosti vysvětlit. Šerlok je známý svým šestým smyslem, pomocí kterého dokáže objasnit i ty nejzapeklitější příhody a situace. Společně jsme se tedy vrhli po hlavě vstříc novým zážitkům a přijít na kloub všem záhadám.

Začali jsme nejdříve případem, který se nám zdál nejjednodušší, a to neustálým ucpáváním dívčích toalet. Náš plán byl jednoduchý: schovat se v jedné z kabinek na dívčích záchodech a čekat na něco podezřelého. Avšak neuspěli jsme, místo objevení něčeho podezřelého jsme se stali podezřelými my sami, i když doteď nechápu, proč. Ještě teď mi v uších zvoní slova Kropáčkové: „Vy neřádi, co nás tady okukujete?!“

No jo, co byste čekali od holky. Tím nám zkazila náš pečlivě připravený plán a my museli začít znovu. Mezitím byly vytopeny záchody ve třetím patře. Pravil jsem tedy ke svému kamarádovi a spoludetektivovi:

„Šerloku, co když se tam nenápadně na chvíli podíváme a sejmeme otisky prstů?“ Nápad se mu líbil, a tak z kapsy vytáhl svou obrovskou lupu a šli jsme na věc. Překvapením bylo, že jsme na těch toaletách nenašli vůbec žádné otisky!

„To je divné,“ pomyslel jsem si.

„V tom případě, jestliže pachatelovy prsty nezanechávají žádné otisky, máme co do činění s bytostí, která není z masa a kostí!“

„Strašidlo!“ vykřikl jsem a bylo mi v tu chvíli vše naprosto jasné.

A tak jsme začali přestávku co přestávku (někdy i během vyučovací hodiny pod záminkou, že se jdeme vymočit) hlídkovat ve třetím patře, ale kupodivu jsme nepřistihli žádné strašidlo, kterak vzduchem vplouvá dveřmi do prostor dámských toalet.

„Takhle to dál nepůjde,“ pravil Šerlok jednoho dne na konci velké přestávky, kterou jsme celou strávili sledováním všech, kteří spěchali se vyprázdnit. „Musíme na to nějak jinak. Myslím si totiž, že strašidlo není viditelné pouhým lidským okem. Přečtu si o tom nějaké knížky.“

Další den, hned jak jsem Šerloka poprvé spatřil, mi bylo jasné, že něco objevil. Měl úsměv od ucha k uchu a ihned na mě vyhrkl:

„Je to jasné, v Příručce pro lovce duchů začátečníky je to skvěle popsáno. Píše se tam, že duchy a jiná strašidla nelze spatřit lidským okem. To je možné jen tehdy, jestliže ho budeš pozorovat přes teleskop!“

„To je sice skvělé, ale kde vezmeme teleskop?“ odpověděl jsem mu zklamaně.

„Náhodou doma jeden máme, vzal jsem ho už dneska do školy,“ uklidňoval mě Šerlok konejšivým hlasem. „Mám ho schovaný v aktovce.“ A opravdu, už ze své školní tašky vytahuje skládací teleskop a rozkládá ho.

„Kdy půjdeme na věc?“ zeptal jsem se ho.

„Dnes o velké přestávce,“ pošeptal mi spiklenecky, protože okolo právě procházel jeden z profesorů a my se báli, aby snad něco nezaslechl.

Když po hodině fyziky zazvonilo na velkou přestávku, jediný já a Šerlok jsme neměli špatnou náladu, i když jsme oba dostali z minulé písemky pětku, protože jsme byli nedočkaví a uvažovali jsme, jestli strašidlo uvidíme. Velice nenápadně, s teleskopem na očích, jsme mžourali směrem ke dveřím, které vedou na dívčí záchody. Strávili jsme takto další velkou přestávku, ale bezúspěšně. Strašidlo jsme nespatřili, jen se nám posmívaly nějaké prvňačky.

„Nevadí, budeme to zkoušet dál,“ uklidňoval mě i sebe Šerlok.

Avšak dále už jsme nemuseli napínat své síly k vyřešení tohoto případu, jelikož se případ vyřešil sám.

Další hodinu jsme měli třídního profesora a ten nám oznámil, že byl dopaden pachatel ucpávání záchodových mís na dívčích toaletách. Pachatelem, respektive pachatelkou byla jedna dívka ze sekundy. Byla jí navrhnuta trojka z mravů a nám nezbývalo nic jiného, než opustit myšlenku školního strašidla a velké přestávky věnovat užitečnějším věcem, například učení fyziky, abychom si opravili ty pětky.

Další záhady na naší škole se nám ještě nepodařilo objasnit a zůstávají předmětem našeho dalšího šetření. Jestliže se nám podaří odhalit zloděje bot z šaten, budeme já a Šerlok slavní, zloděj bude usvědčen a potrestán, přestane krást a my dva budeme velice prospěšní všem ostatním studentům, protože se jim už žádné boty neztratí. Teď mě ještě napadá, jestli ta dívenka ty záchody neucpávala právě těmi ukradenými botami…