Drak Západu

Jedeme ve draku z ocele požírajícím minulost a vyvrhujícím jed.

A jsme šťastní.

A letíme, křičíme a přežíváme. Kolem se míhá svět a my říkáme, že není. Že je. Že je náš a přitom je drakův. Když spatříme havrana letícího bez drakova svolení, usmrtí jej blesk. Peří se snese pod drápy z plastu.

Shoří.

Stejně jako vše.

Květy – shoří. Oblaka – shoří. Světlo – shoří. Vlajky – krom jediné – shoří. Slzy – nejsou.

Drak letí po kolejích, jež pro něj stavějí slepí otroci. Po kolejích svazujících vítr tak, aby drak uháněl rychleji než on. Je opilý silou blesků, jež mu skýtá sám Zeus, který už je mrtev. A my? Opíjíme se spolu s ním.

A jsme šťastní.

Nemůžeme spát, protože po procitnutí bychom ucítili život. Vystřízlivěli bychom. A drak? Letí dál. A my? Blázni!

Oči spatří hvězdy a budou plakat. Slzy tekoucí proudem. Slzy, které nejsou. Místo nich – krev. Rudá a černá.

Hvězdy vyhasly v okamžiku, kdy se zrodil on chtěje je spoutat. Svázat, zotročit, pozřít. Nedosáhl na ně. Proto byly zničeny.

Stejně jako vše.

A my jsme šťastní.

A drak letí dál.

Temnota byla pozřena. Zbylo světlo, které bylo pozřeno. Zbylo nic, které shořelo už na počátku. Zbyla poslední vlajka. Červená, bílá a modrá. A holubicí, která se utopila v jezeru slz. Rudých. A vlajka byla stržena, protože neměla smysl.

Otroci – dělníci stavící koleje – byli pozřeni také. Stali se součástí stroje ze tmy, oleje, benzínu, kyanidu.

A drak letí dál nedbaje konce.

Padá. Prázdnotu drásá jeho řev. Neexistující nebe je prostoupeno hnilobným zápachem jeho útrob. Mrtví my umíráme také. A potom ticho.

Nic není.

Stejně jako vše.

A my nejsme.

A drak není.

                          A hvězdy ožijí.

                                                              Mrtvé.