Veselá změna 3

Pracovní příležitost

Vdal jsem se po prašné cestě opět mým oblíbeným směrem, a to na západ. Slunce pálilo a já brzy dostával hlad a žízeň. Naštěstí ve zdejším kraji bylo mnoho vesniček a vesnic, kde jsem se mohl posilnit. Lidé zde byli přátelští a plní ochoty. Netrvalo mi dlouho a jednoho pána jsem přesvědčil, aby mě hodil do hlavního města.

                Cesta byla příjemná, jelikož po takto hladkých silnicích v takovémto automobilu jsem opravdu ještě nikdy nejel. Je to krása. Bylo to tu zcela jiné než u nás. Cyklistů velice ubylo, zato všemožné druhy automobilové dopravy razantně přibylo. Krajina se zdála být teplejší a přívětivější všem kvetoucím rostlinám. Lidé byli trochu obtloustlejší, než v našem kraji, ale o to více se usmívali. Asi jim nic nechybělo, nebo alespoň jsem si to myslel.

                Najednou jsme dorazili doprostřed velkoměsta. Nikdy jsem nic takového neviděl. Všude samé blikající billboardy, samé reklamy hlavně na jídlo. No to je ráj. Mým cílem bylo ovšem jediné. Co nejdříve sehnat peníze na další cestu.  Něco v hlavě mi říkalo, že to nebude tak jednoduché, jako u nás. Lidé zde vypadají nedůvěřivě a lakomě.  Jeden mladík mi ovšem ochotně poradil, abych navštívil zdejší pracovní úřad. Tam mi prý řeknou, co dále.

                Zde jsem se ovšem nesetkal s úspěchem. Rychle mě odmítli kvůli mému původu a rychle mě hnali na jiný úřad. Na papírování jsem neměl opravdu chuť. Rozhodl jsem se tedy, najít si něco sám. Po ulicích byly na každém kroku plakátky ve znění: „Přijmeme prodavačku“, nebo „Nabízíme přivýdělek“. Nic z toho se mi moc nezamlouvalo. Brzy mě udeřil do očí plakát, na které stálo: „Příjmu asistenta/asistentku na pozici pomocníka v mé ordinaci“.

Okamžitě jsem vešel do domu, kde plakát vysel. Po tom, co pan doktor vyšetřil posledního pacienta, si na mě udělal chvíli čas. Nebo alespoň to tvrdil, jelikož s chvíle se stali 2 hodiny.  Náš rozhovor začal typickými otázkami ve stylu, jak se jmenuji, odkud jsem, věk, a mnoho dalších. Dozvěděl jsem se, že jméno pana doktora je Henry a že také není zdejší.  Když mi položil dvě otázky: „Co od tohoto zaměstnání očekáváte? Čeho chcete dosáhnout?“ byl jsem mírně zaskočen. Přeci jsem mu nemohl říci, že si chci něco málo vydělat a hned zmizet. „ Očekávám přeci slušné zaměstnání, které by mě bavilo.“ odvětil jsem. Henry se na mě podíval, jako by mě chtěl probodnout očima: „Alexandře vy mi lžete? To ale není dobré při prvním rozhovoru. Zkuste mi říct pravdu, ať už je jakákoliv.“ V ten okamžik se mi téměř zastavilo srdce a začal jsem se potit. Nedokázal jsem přijít na to, jak mohl odhalit moji lež. Vždyť jsem to řekl celkem přesvědčivě.  Řeknu mu tedy pravdu: „ Víte pane Henry, mým snem je vydělat trochu peněz a vycestovat do Anglie za lepší budoucností. Omlouvám se za lež. Děkuji, že jste obětoval svůj drahocenný čas a dal mi alespoň naději. Na shledanou a přeji krásný den.“ Vstal jsem ze židle a dal se na odchod. Doktor se postavil a zvýšeným hlasem s veselým podtextem zakřičel: „Posaďte se! Služba vám snad ještě neskončila.“ A usmál se. „Vy mě berete?“ Řekl jsem s maximálním překvapením. „Samozřejmě. Jste jediný z dnešních účastníku, který mi byl schopen říci pravdu.“

Dohodli jsme se s Henrym, že mohu pobývat v nevelké místnosti nad ordinací. Byl jsem na vrcholu blaha. Takovou to práci jsem si nikdy nepředstavoval. Ráno jsem s úsměvem nastoupil do práce a otevřel ordinaci. Do čekárny se okamžitě nahrnula hromada lidí. Až po dvou hodinách jsem zjistil, že Henry není tím doktorem přes krk, uši, oči a bolavá záda. Byl to doktor přes bolavou duši. Psycholog. Vždy k němu do ordinace vcházeli lidé celí smutní a ubrečení. Ven ovšem vycházeli celí usměvaví. Když naše ordinační hodiny skončily, zeptal jsem se Henryho, jak to dělá. „Musíš ukázat lidem, že jsou výjimeční, důležití, chytří. Musíš jim ukázat, že jsou dokonce výjimečnější, důležitější a chytřejší, než jsi ty sám.“ Vysvětlil mi. „To je ale lež Henry. Vždyť jsi doktor. Jsi chytřejší, než 80% tvých pacientů.“ Henry mě ale brzy zarazil. „To není vůbec pravda. Vyznám se ve svém řemesle víc, než většina lidí, ale chytřejší přeci být nemusím. Copak já umím létat s letadlem? Já umím operovat lidi? Copak umím postavit automobil? Neumím. Nic z toho neumím, ale moji klienti ano. Musíš uznat, že jsou chytřejší, než já.“ Řekl doktor a pro dnešek se semnou rozloučil.

Byl to velice zajímavý rozhovor a mě celou tu dobu ležel v hlavě. Přemýšlel jsem nad jeho pravdivostí a nakonec jsem musel uznat, že Henry měl pravdu. Každý člověk něco umí lépe, než ten druhý. Každý je úspěšnější v něčem jiném.  A v tom je ten vtip.