Probuzení

Z povzdálí lesní houštiny pozoruji mlhu města v karanténě smogu

pod hynoucím pouličním osvětlením, sténající záře lamp prosakuje

do okolí.

Brzké ráno.

Lapisová modř s tonoucí jitřenkou v útrobách Buddhy,

křišťálový odlesk poprašku z drceného silikátu duše,

sametový kokon.

Mé nahé tělo je přibité na východu slunce, je vulkanickým sklem

v termitišti mlází, čerpá ranní energii - snídaně života na podnosu

z masa a kostí.

Nacházím sám sebe v Apeninském příkrovu, čerstvý kyslík mi

prořezává tkáně mosaznou těžkostí vteřin, dobývá mozek,

expanduje k vyvrcholení výdechu do chřtánu okamžiku hmotné

smrti, tato tlející myšlenka se mi prosmýkla duhovkou a mění nebe

do svěžího blankytu, řetězový čas měří údery kovu o hrany světa.

Shlížím z převisu skály, hloubkou se dotýkající hmoty magmatu

v nitru Matky, na vláčné dětství prehistorické dospělosti, žhavé

hysterie lidského metabolismu.

Mléčná dráha pod stahy vnitřní sítě humanitního společenství

koriguje vysoké napětí intervalem všech měsíců potřebných

ke zrození, inkarnaci všeobjímající, božské inteligence

přítomnosti.

Výkřik orla je pro mě pročišťující mantra.

Záblesk dravce, hlodavci ukrytí v zemi - každodenní hra

o přežití.

Pyritová měď, větvoví slunečních paprsků regenerací žehná

půdě, placentě planet.

Nastavuji kůži vstříc běsnícímu ohni dní.

Krůpěje slaného potu nad dopolední dávkou cesmíny

paraguayské. Meditativní setrvačnost vnitřního dítěte,

nádech a výdech.

Protahuji jemnou mechaniku těla s jogínskou pečlivostí,

vytáhnu se do koruny stromu s knihou, předčítám tomu

tichému společníkovi a očekávám nadcházejí poledne.