Arn Dresko XIV. Chcípák

„Víš, že jsem neseděla za volantem od té doby, co jsi mě přepadl?“ utrousila jen tak mimochodem.

„Nevím.“ zadrkotal jsem já.

„Bála jsem se jezdit samotná. Proto jsem se nechávala všude vozit.“ pokračovala a uháněla deštěm zaplavenými ulicemi, který připomínaly divokou řeku, neohroženě jako zkušená kajakářka.

„Nezdáš se.“

„Bála jsem se dalšího přepadení.“

„To chápu. Promiň.“

„Neomlouvej se. Bála jsem se, že by to nebylo stejné.“

„Jak jako co by nebylo stejné?“

„Že už bych znovu nepotkala tebe… že už by se o mě nikdo nestaral tak jako ty. To bych nepřežila.“

„Dyť ses chtěla před chvíli stejně zabít! Tak jakej je v tom rozdíl?!“ nesnáším tyhle řeči, který postrádají logiku. Vím, že holky to takle mají, ale mě to prostě děsně vyčerpává.

„Protože jsem se vzdala naděje, že bych se s tebou mohla kdy znovu setkat. Netušila jsem, že tě mám celou dobu přímo pod nosem.“

„Myslíš tím novým?“

„Novým čím?“

„Nosem.“ bylo to ode mě děsně sprostý, ale já si nemoh pomoct. Jasná smeč. Prázdná brána. Mrzák, co říká, že si někam skočí nebo zaběhne.

Nic neřekla a flákla mě vší silou přes zmrzlý pazoury. Bolelo to. A to tak, že moc. Ale já ani nesyknul.

 

Blížili jsme se k podniku, kde byl chcípák na svým posledním flámu v životě. Vlezl jsem dozadu a začal se soukat do těch studenejch zmáčenejch hadrů po mladým. Vůbec se mi do nich nechtělo. Zvlášť, když jsem se právě přestával třást zimou.

Oblečenej jsem pak přelezl zpátky na přední sedadlo, abych byl blíž k topení, a zapálil si.

„Moc kouříš.“ řekla a mně se udělalo najednou děsně smutno. Zastýskalo se mi po tý mý PR kočičce a její prdelce a vůbec po celým tom idylickým období, kdy jsem se nemusel ani trochu bát o život s už vůbec ne o to, kde budu spát. Život s ní byl až mateřsky bezpečnej.

Mlčeli jsme, dokud jsme nedorazili před ten podnik.

„Zůstaň v autě a nech nastartovanej motor.“

„A ty mi nezapomeň koupit cigarety. Z těch tvých mám pocit, že mi explodují plíce.“

Pohladil jsem ji po tváři a po vlasech a otevřel dveře.

„Nešetři ho. Zaslouží si jakkoliv zlou smrt.“

„Neboj se. Chcípne v porodních bolestech.“ a při těch slovech jsem se cítil drsně jako nějakej 80´ akční hrdina.

Pak jsem vystoupil, zavřel za sebou dveře a šel otevřít kufr, ze kterýho jsem si vzal kladivo, šroubovák a svoji oblíbenou lepicí pásku. Kladivo jsem dal do levé kapsy od saka, šroubovák do levé kapsy od kalhot a roli lepicí pásky si navlékl na levou ruku. Pistoli jsem si nebral, protože se mi s tou matrónou nechtělo vláčet.

Zavřel jsem kufr, kterej působil najednou děsně opuštěně bez prdelkovi mrtvoly, zapálil si a vydal se pro chcípákův skalp.

U vchodu stál vyhazovač. Nechtěl mě pustit kvůli tomu, jak jsem byl zmáčenej a celkově vůbec nepůsobil dost prémiově pro takovej podnik. Tak jsem mu nejdřív vysvětlil, že jsem z radnice a že tam mám naléhavý jednání a celý to zpečetil pořádným úplatkem z prdelkovi peněženky, kterej ochotně přijal a vpustil mě do toho doupěte vyvolenejch.

Dunění prefabrikovanýho sound tracku pro orgie těch lepších sílilo, jak jsem scházel do jejich podsvětního chrámu neřestí. Já samo sebou nejsem nijak prudérní, ale prostě preferuju bary a putyky. Tak nějak se mi tam ty neřesti páchaj líp a tak.

Cestou dolů jsem u zrcadla přes celou zeď potkal holku, který nemohlo být víc než sedmnáct a asi čtyřicetiletýho slizáka, kterej jí šátral pod rozkošný děvčátkovský šatičky. Ona měla klasicky roztečený oční stíny a mrtvej pohled. Setrvačně kouřila obyčejnou cigaretu, která ještě podtrhovala tu nepatřičnou vulgaritu, jakou na mě působila, zatímco jí ten dobytek oslitával útlej krček. Ani chvíli jsem se nedivil, co se takový princezně přihodilo, že je s takovým od-pohledu čurákem. Viděl jsem to už mockrát. V tomhle světě, v tomhle městě neměla šanci a já měl před sebou něco většího, než záchranu nějaký odepsaný holčičky. A tak trochu jsem tomu hovadu samozřejmě i záviděl.

Nezúčastněně jsem prošel kolem nich a vstoupil do hlavního sálu. Ve zmateným rytmu se tam v přítmí maniakálně vzdouvala a vlnila masa upocených lidských těl. A ventilační systém prohrával svůj boj s těžkým vzduchem, kterej prořezávaly laserový paprsky těsně nad hlavama těch fanatiků.

Procházel jsem kolem lidí u baru, který na mě zírali jako na cizince, co projíždí městečkem na divokým západě. A já sám se tak i cítil. Byl jsem neohroženej pistolník, kterej na konci příběhu zúčtuje s bandou terorizující městečko.

Rozšafně jsem si přikládal cígo ke rtům a vydechoval kolem sebe dým. Byl jsem démon z nějakejch polozapomenutejch starověkejch mýtů, co povstal z plamenů zemských hlubin, aby zbořil nedotknutelnost institucí a spálil všechno, co je na tomhle světě, v tomhle městě zlý a zkorumpovaný. Byl jsem oheň, kterej stráví všechno, co tohle město dusí, aby z popela těch nenažraných sviní mohlo vyrůst něco novýho.

Byl jsem promoklej a promrzlej až na kost a třásl se jak zadek břišní tanečnice.

Dorázoval jsem si to až na druhou stranu tý sluje a u vchodu do VIP baru, přes kterej se procházelo k disktrétním kójím, zaplatil mýtný.

Zastavil jsem se na baru, objednal si whisky s vodou a zapálil si další cígo. Potřeboval jsem se trochu zklidnit. Nabuzenej jsem byl až až.

Bylo jasný, že nebude sám.

Když jsem platil, podlomila se mi kolena. Znejistěl jsem. Až do tý chvíle jsem všechno dělal více méně improvizovaně a z donucení. Jenže to, co jsem se chystal provést dál, byla relativně promyšlená a záměrná akce. Moje odhodlání pro cokoliv je děsně kolísavý. Proto jsem rychle kopnul tu whisky a už nad tím nepřemýšlel.

Cestou jsem si ještě zapálil a dštil.

Rozrážel jsem přítmí, ve kterým číhaly všechny ty privilegovaný bestie. Sám si nedovedu vysvětlit, proč jsem tehdy ke všem těm lidem cítil takový odpor, jenom kvůli tomu, že některý z nich se prostě líp narodili.

Místnost s kabinkama pro ty nejdůježitější z nejlepších připomínala nádražní halu. Uprostřed totiž byla jedna obrovská sedačka s místy na sezení po celým jejím obvodu. A Celá místnost byla lemovaná závěsama. Za jedním z nich byl chcípák. Odestíral jsem závěs za závěsem a s omluvným gestem se loučil, dokud jsem ho nenašel.

Byli tam s ním nějaký dva další chcípáci, který jsem znal jen od vidění, a čtyři holky.

Držel jsem odhrnutej závěs a tyčil se nad nima s vítězoslavným úsměvem jako nějakej bůh pomsty. Na stole měli podle všeho čerstvě  nasekaný lajny.

„Co tady děláš?“ vyjeknul přidušeně chcípák po chvíli nevěřícnýho civění.

„Ha! Takže seš zasvěcenej!“ ne, že bych to nevěděl a že by to tak jako tak mohlo něco změnit…

„Do čeho?“ ptala se na oko ta mršina.

„To teda je! Nejvíc ze všech!“ řehtala se do toho jedna z těch pipinek.

 „Nedělej se… Dámy, pánové – “ a pokynul jsem jim, že mají odejít z toho kupéčka.

„Proč nás vyháníš? My tě nekousneme. Jen tě trochu umyjeme a i na tebe dojde…“ řehtala se dál ta vykoksovaná děvka.

„Drž hubu,“ okřiknul ji chcípák, „ a vypadni. Táhněte všechny!“ a za ublíženého frflání poslušně odešly.

 Jen pánové se k odchodu neměli.

„Hele kluci. V podstatě se neznáme… A bylo skvělý, kdyby to tak zůstalo.“

„Pánové – představuji vám pana Arn Dreska.“ reagoval ten zbabělec.

„Já myslel, že seš na úřadě a ne v armádě spásy.“ rozhyhňal se ten s půlkou mozku.

„Víš, on je prdelka děsně dobrosrdečnej“ a přisedl jsem si ke chcípákovi, „pro bližního by dělal cokoliv až do roztrhání těla.“ a nabídnul jsem si jednu z těch lajn bílejch jako chcípák, kterej si nejspíš nejdřív myslel, že vidí ducha.

Dal jsem si dvě tři vteřinky, abych vstřebal to šňupnutí, ale na samotnej projev už jsem nečekal.

Chytil jsem chcípáka za spodní cíp kravaty, omotal si ho kolem ruky, trhnul jím k sobě a hned na to jsem toho přidušenýho zmrda vrhnul na frajera, co seděl vedle něj, zatímco jsem vytáhnul šroubováka a zarval ho tomu druhýmu pod bradu. Než se ten první dokázal vyhrabat z-pod dusícího se chcípáka, kterým jsem ho držel v rohu kabinky, vytáhnul jsem kladivo a udělal mu v lebce masivní impaktní kráter.

Celý to proběhlo v takový až přízračný tichosti, přestože odvedle k nám doléhalo nějaký industriální běsnění.

Než jsem chcípáka pustil, tlačil jsem mu ještě chvíli na krk, abych ho moh pohodlně spoutat svou lepicí páskou.

Zatímco byl mimo, vytáhnul jsem si šroubovák z palice toho prvního,  a nalil si skleničku jejich šáňa.

Chtěl jsem se na chvíli zastavit a uvědomit si, co se stalo, ale nešlo to. Můj rozběsněnej mozek mi to nedovolil. Dokonce jsem ani nedokázal cítit lítost nad těma dvěma. Vlastně jsem od prdelkovi smrti nedokázal cítit lítost nad nevinejma obětma už nikdy. Přestože vím, že to někde hluboko v sobě pořád mám. Jsem si jistej, že je to jenom nějakej další obranej mechanizmus. Někdy mě to děsí. Mám strach, že ztratím schopnost rozlišit, kdy ještě násilím konám aspoň nějaký dobro, a kdy – zaslepenej svou vlastní samozvanou bohorovností – budu už jenom páchát zlo, který už nebude možný ničím na světě vykoupit ani ospravedlnit.

Chcípák se ještě pořád neprobíral. Přitáhnul jsem stolek tak, aby za ním seděl jako za jídelním. Nohy jsem mu přilepil k tý masivní kovový noze a ruce, který měl spoutaný přes zápěstí do kříže, mu položil na stůl a skrz hřbet pravé dlaně jsem zatloukl do stolu šroubovák.

Probralo ho to. Bolestí, kterou nemohl přes zalepenou pusu vykřičet, se mu propnuly všechny svaly v těle. V očích měl děs, jakoby se po smrti probral v tom nejposlednějším z pekelných kruhů. Naštěstí pro něj tohle se odehrávalo v tomhle světě a němělo to mít nijak věčný trvání na rozdíl od nějaký imaginární říše věčnejch muk.

Když se uklidnil, spustil jsem monolog, kterej bych od sebe čekal spíš vůči starýmu.

„Víš… Ze začátku jsem se snažil jenom přežít. Nic víc. Myslím, že mi to přišlo jako to nejpodstivější, co se svým životem můžu v tomhle světě dělat.“ a tak nějak hořce jsem se zasmál a pokračoval: „Byl jsem mladej, v podstatě děcko, když jsem se vysral na nějakou budoucnost. To lidi jako ty a starej mě o ni připravili. Stal se ze mě pes, kterej žije z toho, co mu kdo hodí nebo co kde najde. A stačilo mi to. Nepotřeboval jsem měnit svůj život. Tenhle koncept mi byl cizí. Ani potřebu měnit svět k lepšímu jsem už neměl.“

Díky kokainu jsem se cítil jako ten nejmocnější člověk na světě.

Zapálil jsem si a pokračoval: „Ale po tom všem čím jsem si teď prošel, vím, že svět může být lepší jedině tak, že ti, co ho ničí, se budou bát. Teď vím, že jsem tady, abych zavedený zločinný mechanizmy vyvedl z rovnováhy a přispěl k pádu týhle zvůle jediným prostředkem, kterej tihle samozvaní vládci budou brát vážně, když veškerý nenásilný snahy narážejí na jejich bohorovnost. Jsem tady, abych zabíjel.“

A napil jsem se. Byl jsem toho všeho tak plnej, že bych dokázal takhle žvanit až do rána, kdyby nezačal přes pásku něco zuřivě mumlat.

„Ticho!“ a třísknul jsem mu několikrát kladivem do prstu.

A bylo mi přijemný vidět jak mu bolestí napnuté svaly praskají. Mlátil jsem mu kladivem postupně i do dalších prstů. A čím víc trpěl, tím míň mi záleželo na tom, jestli mi vůbec něco řekne. Až mi to nakonec bylo úplně jedno. Už jsem se chtěl jenom pomstít a potrestat ho.

Nepřestal jsem, dokud z jeho prstů nezůstala na stole kaše kostí a tkání.

Už jsem ho a mu podobný nechtěl předhodit nějaký pochybný spravedlnosti, která jim beztak patří. Chtěl jsem jim poslat zprávu, že je tady někdo, kdo nemá, co ztratit, a proto se nezastaví už před ničím. Že utrpení, který do tý doby působili, se snese na ně samotné – a že bude přiměřeně koncentrovaný vzhledem k jeho rozsahu z jejich strany.

  „Takhle to vypadá, když zaženete do rohu něco, co vás všechny nekonečně přesahuje!“ a praštil jsem ho kladivem do hlavy. Trefil jsem ho někde kolem oka, který bylo najednou celý krvavý, a chcípákovo tělo se propnulo v poslední křeči. Třísknul jsem ho pak ještě několikrát, dokud taky neměl v hlavě díru. Vypadalo to, jakoby se mu oko i s nadočnicovým obloukem zhroutilo někam hluboko do tý jeho chcípácký hlavy. Nakonec jsem si do ní ještě odplivnul a můj chrchel zmizel v temnotě jeho dutiny lebečný a smísil se s tou sračkou, co zbyla z jeho rozmašírovanýho předního laloku.

Bylo to možná maličko přes čáru, ale já ho v tu chvíli vážně nenáviděl. Představoval pro mě prvopočátek konce mýho krátkýho spořádanýho života a šance na něco podobnýho v budoucnu. Byla to vlastně už druhá budoucnost, kterou mi takovýhle lidi vzali.

Pak jsem si zapálil cígo a napil se.

Když jsem se uklidnil, doplnil jsem svou krabičku cigaret z krabičky, co byla na stole a zbytek z ní vysypal, abych do ní ze stolu shrnul lajny.

Pak jsem si sundal košili, otřel jí otisky ze šroubováku a osahal ho rukou mladýho.

Nakonec jsem si vyměnil košili s frajerem, co jsem ho prve vyřídil kladivem.

Ta košile mi moc nepadla a ani nebyla moc vkusná, ale nebylo na ní moc krve a těch pár kapek v tom nevkusným vzoru stejně zanikalo.

Ještě jsem si vzal pro jistotu chcípákův mobil a opustil to kupé dřív, než se objevila letuška.

---