člověk snadno podlehne situaci...1

...

Dva měsíce po tom, co jsme se seznámili, první noc v jeho pražském bytě, po divadle a skvělé pozdní večeři, kterou pro nás připravil.

Chvíli jsme spolu vedle sebe jen seděli, poslouchali hudbu a povídali si. A pak mě učil tančit ("Smím prosit?" "Budeš se mi moc smát?" "Proč?" "Neumím to."  "Neboj, naučím Tě to..." "Promiň, jsem nešika, však víš." šeptám někam k jeho rameni, když asi popáté zaškobrtnu. Skloní se ke mým rtům a políbí mě, "...nejsi.")

...

Nevýslovná trapnost situace... Nahá, úplně. Co si pomyslí? Košilku jsem nechala doma...

"Jsi v pořádku...?" ozve se za dveřmi, jsem v té koupelně přeci jen dlouho a tak se o mě bojí. Nedá se nic dělat, snad to pochopí.

Stojí hned za dveřmi, jakmile je otevřu a spatří  mě jen v ručníku, tak se mu v očích objeví rošťácké jiskřičky. 

"Já..., nemám nic na sebe." dostávám ze sebe a cítím, jak mi rudnou tváře  "Víš, zapomněla jsem..."

"To mi vůbec nevadí..." zašeptá a obejmě mě. Nikdy jsem nechápala, co je na francouzském polibku tak úžasného, díky němu už to asi vím. Se zavřenýma očima... a s chutí polibků na rtech,  se opírám o dveře koupelny a jsem šťastná.

...

Ležím v posteli a sleduji ho, jak prohledává skříň.  "Už vím jak to vyřešíme... zachováme se dle principu parsimonie..." "A to si představujete jak pane doktore, hmm?" "No právě jednoduše, že se svléknu i já, a ty si pak vezmeš tuhle košili..."