Vzpomínky na skaut

Nedávno jsme přijeli ze skautského tábora. Jako vždy, jsme byli plní zážitků a emocí. Vzpomínám si, jak sem poprvé i já jela na velké skautské akce a tábory. Jak jsem prožívala svou, a né jen jednu, první lásku. Hledala pravé přátele, a s nimi zažila bolest, strach, odloučení a však i štěstí, radost a nadšení..
A teď po létech skautování bych si chtěla společně s vámi zavzpomínat na ty nádherné časy. Teď si však říkáš, má to cenu teda číst dál, když sem tu v té době  nebyl? Neboj, má. I tak si to přečti, ať vidíš, o co jsi přišel a nebo nejsi-li ještě u nás ve skautu přicházíš. 
Letní, skautský tábor jsou dva týdny bez elektriky, města či jakýchkoliv vymožeností, které k životu člověk nepotřebuje. Již od malička se každý rok na něj strašně těším.. Těším se na dobrodružné hry, neopakovatelné bojovky a výlety, na noční hlídky, na otužování v potoce, na super partu lidí - kamarádů, se kterými v kuse strávím 14 dní pod sluncem, každé prázdniny. Ano, je pravda, že se vídáme na výpravách a schůzkách. Ale tábor, ten je vždycky nejbáječnější a nejkouzelnější. Tu se naše vztahy upevňují nejvíce, zjišťujeme, jaký kdo doopravdy je a jak si dokáže poradit i v krizových situacích. Nezažijeme tu ani jeden den bez smíchu, a co chvíli uslyšíš nějakou vtipnou hlášku.  
Nuda, to tu není.. Snad  se nenajde jediný člověk, který by tato slůvka vyslovil. Pořád tu máš co dělat. Buď řežeš dříví, sekáš, hledáš klacky na oheň, máš službu v kuchyni, nebo hraješ hry, zpíváš v Teepe, či snad se překonáváš. A když máš už chvíli volno, možná na 5 minut usneš, či vezmeš svou partu, jdeš s ní do lesa a máš postaráno o zábavu.
                                                                   Vzpomínám si na můj třetí tábor. Strašně dlouho pršelo a my se schovali jako malé světlušky do stanů a četli si Rychlé šípy, nebo si jen tak povídali. Ale to není vše. V hlavě mi zůstaly války se šiškami, které vládly kdykoliv jsme byli v lese a neměli co na práci. Ty dodnes hrajeme a baví nás to stále.
Víš, na táboře je všem jedno, jestli si špinav. Není na koho dělat dojem, protože tady tak chodí všichni. Můžeš chodit bos, se zabláceným obličejem, s mastnými vlasy, s roztrhaným tričkem, koupat se ve špinavém potoce, máchat se v bažině, či dělat věci, které jindy neděláš, a nikdo ti za to nebude nadávat.  Snad každého druhého tu potkáš s náplastí nebo škrábanci, a nikdo ho nepomlouvá. Na táboře vládne duch opravdového přátelství.
Kdybys po mě chtěl popsat normální táborový den, povím ti toto. Při východu slunce vstaneš, vyskočíš ze spacáku a valíš na rozcvičku. A kdo pozdě přichází, dělá dřepy, nebo kliky. A řekni, tobě by se chtělo? A tak nezbývá nic jiného než vstát a i v pyžamu vyjít ven. Jakmile přijdeš, skočíš do studeného potůčka, opláchneš si obličej, vyčistíš zuby, učešeš se a máš za sebou snídani, následuje nástup. Pravý skautský nástup v krojích a zaseknutím sekerky. Po kterém čeká bodování stanů. Věřte mi, je vážně těžké udržovat si pořádek, abys měl pokaždé plný počet bodů. Já jsem obvykle uklízela pár minut před budíčkem, ale né vždy mi to vyšlo.. A když vedoucí našel nějaký nepořádek, věci lítaly ze stanu ven. Celé dopoledne jsme pracovaly, protože jinak by nebylo dřevo na oheň, oběd, neb snad i vylepšení tábora. Přišel oběd, my se najedly, odpočinuli a poté konečně přišel program, kdy se hrály různé hry. Někdy takové, kdy jsme museli spolupracovat, jindy zas na sebe rozvoj a překonávání. Párkrát to bylo až šílené, třeba Finská stezka, kdy jsme jen v plavkách probíhali kopřivami, malými smrčky a jehličím. Nejraději si vzpomínám na aktivity, kdy jsme museli rozdělat oheň a převést ho po vodě, tak aby nezhasl a my se ho nedotýkali, najít poklad v největším křáčí v okolí tábora. No zkrátka her bylo spousta. Vždy byla nějaká v zásobě. A v noci, přicházely zas jiné akce. O tom by mohl být článek sám o sobě, minimálně v rozsahu pěti stránek.. Noční hlídky a bojovky. A hlavně tajné povídání se spolubydlící, kdy bylo po večerce, a vy měli spát. Ale jak časem dozpíváš, jezdíš i na tábory, které jsou jen pro starší, kde večerka, je jen pouhé slovo, a ty si sedneš do teepka a za pár okamžiků za tebou přijde kamarád a dlouho do noci s ním rozebíráš všechno možné i nemožné. Všichni ostatní, kteří jsou unavení, spí ve stanech, jen vy a hlídka ne. Na tohle nikdy nezapomenu, tohle jsou jedny z nejlákavějších okamžiků, které tábor nastraží. A pak tu jsou noční hry. Třeba naše oddílová Kotlíkovaná. Uprostřed noci tě vedoucí vzbudí a zavede tě do okolí tábora, ve kterém jsou rozmístěné kotlíky s různými bodovými papírky. Ty však nevíš, za kolik je jaký. A tak se snažíš nasbírat co nejvíc. Má to však háček, každou minutu vidíš rovera, který tě honí, a přiznejme si, každého alespoň dvakrát chytil a vzal papírek. No, a snad poslední věc jsou přepady. Pamatuji si na ten poslední, který sem zažila na táboře u Horních studýnek. Dva skauti z jiného oddílu, nám oznámili, že nám jdou ukrást sekyrku. A tak jsme po trojicích hlídali celé tábořiště. Bylo ticho, modrá obloha, les krásně šuměl a na stany padaly kapky vody.. Prostě nádhera. Řekli jsme si, že jakmile kluky uvidíme, křičíme ninja. No, ale co se nestalo. Zrovna jsem šla omrknout kuchyň, od stožáru se ozvalo to naše heslo. Všichni jsme se lekli a běželi na ně. Ale bylo pozdě, a protože nenašli ani vlajku, ani sekerku, popadli náš velký špalek a valili si to do lesa a já samozřejmě jako jediná za nimi. Asi po 10 minutách, jsem je ztratila v křoví z dohledu a s malou baterkou, je šla odhodlaně hledat. Mezitím si ostatní mysleli, že mě unesli a proto i oni šli do lesa, ale hledat mě. Mezitím jsem si to pro změnu já, nakráčela do tábora, kde jsme hledače zkontaktovali, aby se vrátili. Na druhý den ráno nám přepad donesl špalek a my se tomu společně zasmáli..
V životě mě podporuje věta, kterou mi kdysi dávno při slibu, pověděl hlavní vedoucí. ,,Jednou skautem, navždy skautem. “ Jestli  si zaregistroval, že tímto mířím právě ke skautskému slibu, myslíš si dobře. Na chvíle kdy jsem slibovala, v životě nesmím a nechci zapomenout. Je to už osm let, ale já to vidím jako včera. Bylo to v Chorvatsku na pláži, při západu slunce. Naše parta pomalu přicházela k ohni a postupně jsme přísahali věrnost skautingu a naší zemi. Nakonec jsme u ohně přespali a ráno si z něj vzali uhlík, který mám do teď schovaný v malé krabičce.     
Už mě dochází myšlenky a nevím co napsat. Snad jen, že nikdy na chvíle ve skautu nezapomenu a nebudu litovat, že jsem s ním začala. Zde, jsem získala nejlepší přátele, na které se můžu kdykoliv spolehnout, kteří jsou tu vždy pro mě, kteří mě obejmou, když brečím, je mi smutno, kamarádi kteří mě mají rádi takovou jaká sem. Nikdy nezapomenu na hradišťácké teplící kroužky, které pochopí jen ti co tam byli. Na poslední večery, kde jsme skoro všichni brečeli a utěšovali se. Nikdy  mi nikdo nedá víc než vzpomínky na krásné léta života.
Nenapsala jsem tohle všechno proto, abych se mohla chlubit, co všechno jsem zažila, ale proto aby po mé smrti tu zamnou něco zůstalo a nezapomnělo se. Na závěr by se hodil můj oblíbený citát, který jsem kdysi objevila: „Nebreč proto, že to končí. Buď ráda, že se to vůbec stalo!“