Americká základna - Kapitola 7 - Praha

 

Praha

 

Od Strašic jeli kolem obce Olešná do vsi Kařez a dále na dálniční nájezd u Cerhovic. Lidé jako náš řidič mají rádi dálnice. Honí se po nich tak rychle, že ohrožují ostatní, sami přesvědčeni o vlastní bezúhonnosti, kteréžto přesvědčení se při případné nehodě často ukazuje správným, protože právě tito, často i jako jediní, vyváznou nezraněni a častokrát i ujedou a slehne se po nich zem.

Jak lze čekat, netrvalo ani dvanáct minut, než se dostali z Cerhovic až na okraj Prahy, na třebonickou křižovatku, kde sjeli na Novořeporyjskou silnici a hned po připojení se už řítili známou rychlostí.

,,Co jsem si vybral, to mám. aspoň tam budeme dřív,” říkal si Jakub, věda že se nic nestane, ale nedůvěřuje příliš řidiči a jsa si stoprocentně vědom, že tento ve své nafoukanosti značně přeceňuje své schopnosti.

Marek se zkrátka vezl a, stejně jako Jakub, celou cestu mlčel.

Jediný, kdo mluvil, byl řidič. Hlavně nadával na vše okolo, ale také se zmínil, že je na ,,volné noze” a že už měl dost té příšerné práce, takže jede k tchyni, přestěhovavší se do Velké Chuchle k jeho rodičům, aby uvolnila dům ve Strašicích. Jenže rodiče jsou teď někde na dovolené, tchyně jet nechtěla (přestože jí to nabízel), takže k ní teďka jede, aby ji navštívil… Každopádně se k ní ale hlavně jede naobědvat, jelikož mu žena doma nic nenechala.

Z Novořeporyjské sjeli na ulici K Barrandovu, po níž dojeli až na Strakonickou a tu opustili ulicí U Královské louky ústící ke stanici metra Smíchovské nádraží. Tady byli vysazeni a řidič si to namířil zpět na Strakonickou, aby se dostal do té Chuchle.

Chlapci zprvu nevěděli, co mají dělat, ale vtom se Jakub poprvé zmínil o jídle. Než dokončil svou řeč, takřka monologní, byli už u mapy ve vestibulu metra.

,,Újezd tady nikde nevidím, ale my nejdřív stejně musíme do toho centra,” řekl Jakub, ale Marek uviděl zastávku Újezd v samém středu plánu:

,,Hele, tady je nějaký Újezd,” řekl, avšak Jakubovi se tento Újezd nezamlouval. Už dříve si ho všimnul, ale věděl, že hledá spíše vesnici na okraji města, která v mapě zřejmě nebyla. Hlavně měl ale Jakub plán. Chtěl se podívat do centra a sebrat tam pár korun někomu, kdo je stejně nepotřebuje. Rozhodl, že pojedou metrem na Můstek a pak se uvidí. Na Markův dotaz, jestli by do toho metra neměli mít nějakou jízdenku reagoval slovy: ,,A za co bysme si ji jako koupili?”

Ze stanice Můstek - B vystoupili na Jungmannovo náměstí, jako většina města neznalých, a Perlovou ulicí došli na Uhelný trh, odkud se přes Havelské tržiště dostali na okraj Melatrichovy, kde Jakub řekl Markovi:

,,Tady na mě počkej a já se půjdu podívat po nějakém tom zazobanci. Nevim, kdy se vrátim.”

A odešel.

V této části centra se ještě nevyskytuje tolik příšerných band turistů, jako například v místech, kam Jakub za nedlouho dorazí, takže není divu, že si nevyhlédl žádnou skupinu Američanů, ale nějakého Němce.

Potom, co Jakub odešel, postával Marek na rohu Havelské a Melantrichovy a pozoroval okolí. Nechtěl se odtud hnout, aby ho potom Jakub neměl problém najít, ale najednou si povšiml žebráka sedícího opodál a čekajícího na almužnu, na niž měl před sebou nastavený kelímek. Zrovna v té době šel kolem nějaký německý turista a dal tomu ,,chudákovi” jakýsi příspěvek. Marek si řekl, že než by tu tak bezcílně bloumal, zkusí, jestli by mu také někdo něco nedal a usedl opodál. Ani nevím, kde vzal jakýsi kus plechu, který nastavil před sebe.

Jak jsme již řekli, Jakub si vyhlédl jednoho Němce. Byl to evidentně bohatý muž a kromě nafoukanosti z něj přímo čišela i znuděnost. Byl dosti pod pantoflem. Jeho žena, fiflena úplně vzorová, prolézala krám za krámem a vybírala kdeco. Chlap stál většinou venku a ona na něj, vždy když něco chtěla, zavolala: ,,Hans!”

A Hans vždy vstoupil do obchodu a platil. Jakub již jen čekal na vhodný okamžik, když, ono to trvalo tak půl hodiny, dorazili na Staroměstské náměstí.

Hans se ženou už prohlídku města asi absolvovali a k orloji ani nevzhlédli. Do času odbíjení navíc zbývala ještě dost dlouhá doba, a tak tu turisté spíše proudili, nežli stáli, ale překáželi úplně stejně. Zrovna s Jakubem sem přišla i skupina turistů z USA vedená českou průvodkyní. Povýšenost z nich přímo sálala a bylo vidět jejich nezájem o okolí i o průvodkynino vyprávění, jako by říkali: ,,My jsme lepší.” Takoví lidé jen hledají Mc’Donald, či KFC, aby tam zapluli a třeba tři hodiny je odtud nikdo nedostal ani párem volů.

Ačkoliv Jakub Američany z pochopitelných důvodů nesnášel a tito ho zvlášť dráždili, nechtěl se již vzdát svého vyhlédnutého Němce a počkal, až se Hans opět zahledí přes sklo do obchodu, kde bude cosi vybírat jeho manželka. Kdo by si ještě myslel, že má někdo šanci všimnout si, že mu Jakub Adamec tahá bankovku z jeho v tašce zavřené peněženky, asi ještě Jakuba dost dobře nezná. Jakub odešel se stokorunou a ten ,,hloupej Němec” to asi vůbec nezjistil.

Když se Jakub vrátil na roh Havelské a Melantrichovy, Marka hned neviděl. Samozřejmě, že ho zahlédl jen, co se trochu porozhlédnul. Marek na tom nebyl nijak špatně, vysloužil si sedmdesát čtyři koruny, což Jakub komentoval slovy: ,,Četl jsem, že se žebráci mají v Praze dobře,” aniž se podivil, že se Marek rozhodl žebrat.

Oba pak prošli Melantrichovou ulicí na Staroměstské náměstí, odkud se Celetnou s bandami turistů dostali až k Prašné bráně, kde se Jakub rozhodl zeptat kolemjdoucího, kde nalezne nějaký obchod s potravinami. Byli navedeni k obchodnímu domu Kotva, kde utratili většinu peněz, na náměstí Republiky se trochu najedli a konečně se vydali hledat ten Újezd.

Jakub si skutečně pamatoval jen jméno obce Újezd, ale věděl, že se nachází ještě v Praze, poznal by svůj dům a možná i název ulice.

Ve stanici metra Náměstí Republiky se nacházely stejné mapy jako na Smíchovském nádraží a na plánku noční dopravy už Jakub objevil Újezd nad Lesy. Vyčetl, že asi nejlepší bude dojet tam autobusem 109 z Palmovky, takže sešli do metra a odjeli jím na zmíněnou libeňskou stanici.

Správnou zastávku uviděl Jakub hned a netrvalo mu ani dlouho, než zjistil, že další spoj odjíždí za 7 minut, takže měl dost času, aby uvažoval, kterou zastávku užít.

,,Palmovka, Balabenka, Novovysočanská, Balkán, Spojovací, Pod Táborem, Kolonie, Za horou, Spolská, Sídliště Jahodnice, Jahodnice, Lomnická, U váhy, Dolní Počernice, Nádraží Běchovice, sem to nejede, Běchovice, Na Vaňhově, Blatov, Újezd nad Lesy, Sudějovická, Zbyslavská, Rohožnická, Sídliště Rohožník. Tak to bych viděl nejlíp na ten Újezd nad Lesy. Za prvé by u ústřední zastávky mohla být třeba nějaká další mapa a za druhé si nejsem úplně jistý, jestli ten Rohožník je ještě v tom Újezdě,” řekl Jakub prohlížeje při tom zastávky v jízdním řádu.

Když přijeli do Újezda, zamířil Jakub zcela intuitivně k místnímu úřadu Praha-Újezd nad Lesy. Tady se nacházela mapa celé vsi, jejíž velikost se Jakubovi příliš nezdála, jenže si říkal, že už je to přeci jen pár let, co tu byl. Přečetl názvy všech ulic, některé vícekrát, ale nic z toho mu nepřišlo nápadné. Až do večera pak chodili újezdskými ulicemi, jestli někde nenajdou tu, kde Jakub bydlel, ale prozatím neuspěli. Usadili se v nedalekém lese a další den v hledání pokračovali, ale stále neobjevovali nic.

Třetí den v Újezdě nad Lesy byl Jakub již od rána neklidný - ač na nebi nebyly takřka žádné mraky, věděl, že další noc bude pršet a nebude tak možné přespat znovu v Klánovickém lese. Ačkoliv ještě v Újezdě zbývala místa, kde nebyli, Jakub si byl jist, že udělal chybu. Když vyšli ze Svojšické ulice k zastávce Zbyslavská, Jakub zašel k boudičce zastávky a koukal do mapy vyvěšené vedle ní. Moc takových míst není, ale tady byla ještě stará mapa města, taková, jakou viděli na Náměstí Republiky. Újezd nad Lesy na ní také vůbec nebyl. Jakub viděl, že ta mapa je jenom o něco starší, ale jinak stejná, avšak stejně si ji prohlížel a nemohl se zbavit pocitu, že je v ní více, než viděli v centru. Marek jen tak bezcílně koukal na tabuli v boudičce a už asi ani nevěřil, že ten dům vůbec objeví.

Ale Jakub náhle tiše řekl: ,,No to snad neni možný,” a ještě jednou nevěřícně pohlédl na mapu.

,,No to snad opravdu neni možný,” řekl a ukázal Markovi, přiševšímu zrovna z boudičky, místo na mapě a i ten na něj nevěřícně pohlédl. Pak řekl:

,,Jak můžou bejt v jednom městě dva Újezdy?”

Nějakou náhodou se zkrátka stalo, že v našem městě jsou skutečně dvě osady, obě samostatné městské části, Újezd. Druhý Újezd byl na novější mapě zakryt jakýmsi rámečkem s informacemi, a proto ho bylo možné vidět jen na staré mapě. Jakub si nyní byl jist, že nově nalezený Újezd bude ten správný.

,,Kdyby jich tady bylo ještě víc, to by se asi milá Praha musela přejmenovat na Újezdov,” komentoval to Jakub a rozhodl jet zpět 109 na zastávku Pod Táborem, kde by snad měla jezdit linka 177, aby se s ní dostali na Opatov, odkud jezdí tři autobusy - 324, 363 a 385 - do Újezda.

Přesně tak to také udělali a krátce po poledni se již nacházeli na Opatově. Měli štěstí, protože ač byla neděle, autobus jel za deset minut. Jakub měl akorát čas prohlédnout si zastávky.

,,Je to v pohodě,” řekl Markovi, ,,ta Formanská je jméno naší ulice,” ale v duchu uvažoval i něco s jinou zastávkou.

Autobus přijel a otevřel přední dveře. Byla to příměstská linka a řidič chtěl vidět jízdenku, jenže chlapci již neměli ani žádné peníze. Nejprve se pokusili projít, ale řidič je nepustil:

,,A co jízdenka?!” prohodil důrazně.

,,Víte, my žádnou nemáme a došly nám peníze,” řekl pravdu Jakub.

,,Tak to teda budete muset asi jít pěšky,” řekl na to řidič, ,,Kam chcete jet?”

Jakub věděl, že to nebude daleko, a tak řekl: ,,Tak nám aspoň řekněte, jak se dostaneme na tu zastávku Ke Kateřinkám.”

Marek o této zastávce slyšel prvně a býval by se nahlas podivil, kdyby se řidič neprobral ze zamyšlení a neřekl:

,,No já nejsem místní a po silnici tam asi nepůjdete. No já vám řeknu akorát, že je to přibližně tím směrem,” a ukázal rukou, což Jakubovi plně stačilo, děkuje řidiči vystrčil Marka z autobusu a namířil si to do podchodu metra.

Trvalo nějakých deset minut, než se Jakub a Marek dostali přímou cestou na zmíněnou zastávku a u ní už Jakub na jisto odbočil doleva do Modletické ulice.

,,Vždyť tady jsem chodil do školky!” řekl přišev k budově mateřské školy a odbočiv doprava, do ulice Ke škole, pokračoval: ,,Teď půjdeme za nosem a pak pořád po tý hlavní. To nás dovede až domů. Ale stejně nechápu, jaktože jsem chodil do školky tak krátce. Vždyť mě unesli, když mně bylo pět.”

,,A neměls bráchu?” napadlo jako první Marka a Jakub si začínal víc vzpomínat. Opravdu měl bratra, byl o dva roky mladší, proto Jakub nastoupil do školky až v pěti.

Nejspíš ho neunesli a zůstal doma. Snad.

Již po krátké cestě dorazili k ceduli ulice Formanská, ale tato ulice je dlouhá a oni byli teprve v Kateřinkách, které jsou součástí Újezda.

---