Americká základna - Kapitola 8 - V rodině Adamcově

V rodině Adamcově

V Újezdě už Jakub směřoval na jisto ke svému domu, když uviděl dva lidi, kterak jdou na procházku se svým šestiletým synem. Není divu, že šli - byla zrovna neděle a počasí bylo výborné.

Jakuba tito lidé zaujali. Byl si takřka jist, že poznává hlavně tu ženu. Když se setkali, oslovil je:

,,Prosim vás, nejste vy náhodou Adamcovi?”

,,Proč to chceš vědět?” zeptal se muž.

,,Jste, nebo nejste?” zeptal se Jakub.

,,Jsme, ale kdo jsi ty?” zeptala se žena.

,,Já jsem Jakub,” řekl Jakub a jeho matka ho již také poznala, ale nezmohla se na nic jiného, než na další otázku:

,,Kde je Kája?”

Jakuba by ještě před chvílí taková otázka zarazila, ale nyní již věděl jistě, jak to bylo. Rozhodl se změnit téma:

,,To je Marek. To spolu jsme…” nepřišlo mu vhodné dokončovat tuto větu.

Milada byla ohromně překvapena, Milada a Jan, tedy Jakubovi a Karlovi rodiče, byli přesvědčeni, že jejich synové nežijí, a nezmohla se ani rozmyslet si, co řekne. Když poznala Jakuba, vzpomněla si na Karla a samozřejmě řekla, co ji první napadlo.

Jan nevěřil svým uším a div, že při větě Já jsem Jakub. neomdlel, ač ani úplně nevěřil, že by to mohl být on. Každopádně se vůbec neodvažoval vstoupit do hovoru své ženy a syna.

Malý Viktor byl zmaten. Nevěděl nic o svých bratrech, a protože v hovoru žádná taková informace nepadla, nevěděl, co si má o Jakubovi, Markovi a Kájovi myslet, asi si ani nic nemyslel.

,,Co kdybychom šli domů?” řekl něco i Jan.

Snad mi dovolíš ještě obejmout svého syna, řekla vzpamatovavší se Milada.

Asi nebyla až tak vzpamatovavší se, protože si ani neuvědomila, že Jakuba vůbec neobjala, ale představila mu Viktora, jeho druhého mladšíko bratra.

Viktor již tedy věděl, kdo je Jakub, ale stále byl zmaten a než stačil něco říci, řekl Jakub:

,,Co kdybychom tedy šli domů?”

Milada tedy konečně objala Jakuba, ale Jan byl stále na pochybách, je-li to Jakub, či není. Viktor se chtěl hlavně zeptat a věděl, že toho je hodně, na co se chce zeptat, například: ,,Kdes byl tak dlouho?”, což řekl nahlas, ale Jakub mu neodpověděl - Dovíš se doma, - řekl a tím Viktora umlčel. Stačilo mu to, aby zapomněl všechny své otázky.

Kdyby si jich tenkrát někdo všimnul, řekl by si, že je to normální rodina a nevěřil by, že se setkali teprve před několika minutami.

Doma bylo jídla požehneně a s jídlem na základně se nedalo ani srovnat. Jakub vyprávěl rodičům o základně a Marek ho doplňoval. Po čase se tento hovor změnil v plnohodnotný rozhovor, který pokračoval až do pozdního večera. Tehdy Jan zjistil, že už je takřka deset hodin a Viktor by měl jít spát, což oznámil ženě. Milada jeho názor sdílela a poslala Viktora spát. Viktor nechtěl, ale neodmlouval. Asi za půl hodiny se ukázal naposledy.

Asi tou dobou dokončil Jakub myšlenku dosti dlouhodobou:

,,Nemůžu tam Karla nechat.”

,,Přece se nechceš vrátit do základny,” řekl na to Marek, ,,Vždyť víš, že jsme odtamtud sotva utekli.”

Nevím, ve kterém z jeho dvou smyslů Marek tvrzení ,,sotva utekli” řekl, ale Jakub je pochopil oba a oba je také odbyl větou:

,,Já se tam nebudu vracet hned, ale až ještě pořádně potrénuju. Tak za pár měsíců.”

Ta myšlenka se nikomu nelíbila a Jakub se o ní dobré tři měsíce nezmínil, což ovšem neznamená, že na ni nemyslil.

Marek zůstal bydlet u Adamců. Často byl doma s Jakubem i sám. Ráno většinou oba jezdili s Viktorem do známé školy v Kateřinkách. Marek si nechal udělat jízdenku na Karla, protože neznal ani své příjmení, natož aby měl svůj rodný list - odpoledne pak pro Viktora často jezdil jen Marek.

Jakub byl odpoledne doma s Markem jen občas, rád si zajel někam na kole, nebo chodil pěšky hlavně po okolí - někdy do Milíčovského lesa, jindy podél Botiče do Křeslic a odtud buď až k Hostivařské přehradě, nebo do Pitkovic, nebo i do Uhříněvsi. Nejraději ze všeho však došel k Botiči a podél něj pak do Průhonic, kde kolem zámku vstoupil do parku a posedával až do soumraku. V takovém případě jel domů autobusem. Sledoval, jak jezdí dřívějším a dřívějším, až 16. září přijel domů a byl rozhodnutý. Musí se vrátit pro bratra.